Kolibřík
Sandro Veronesi
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/460355/bmid_kolibrik-Sxc-460355.jpg
4
107
32
Je těžší setrvávat na místě, nebo být neustále v pohybu? Má neštěstí vyhrazené jízdní pruhy, nebo to do nás napálí nazdařbůh? Nejnovější román uznávaného italského spisovatele Sandra Veronesiho Kolibřík (Premio Strega 2020) klade čtenáři řadu otázek a všechny se nějak dotýkají tajemství a ironie lidského osudu, pomíjivosti našich životů i snahy zabránit tomu, aby se chvíle, jež jsme prožili, „neztratily v čase jako slzy v dešti“. Nenápadným hrdinou příběhu jedné rodiny, který si čtenář musí poskládat sám ze střípků života zprostředkovaných empaticky ironickým vševidoucím vypravěčem, z dopisů, e-mailů, esemesek a záznamů telefonních rozhovorů, ze seznamů a inventářů – neboť věci mají v životech lidí svůj význam a svou roli – je oční lékař Marco Carrera přezdívaný Kolibřík: zpočátku kvůli svému malému vzrůstu, později pro své urputné úsilí udržet se na jednom místě i navzdory pohromám, jež se na něj řítí. Číst Kolibříka, melancholický román, jehož tematickou konstantou je smrt a umírání, a přesto z něj sálá víra v život a v lidské pokolení, je jako listovat albem fotografií, probírat se zaprášeným archivem, dívat se na staré filmy, poslouchat staré desky. Sandro Veronesi potvrdil svou pověst jednoho z nejlepších současných italských romanopisců, neboť se přesvědčivě vypořádal s nesnadným úkolem zachytit ducha času i jeho plynutí a vtisknout individuální zkušenosti kolektivní rozměr.... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Velice zajímavý příběh života jednoho člověka. Je to příběh o lásce, jejích podobách a proměnách. Marca Carreru, hlavního hrdinu knihy, jsem si zamilovala. Hrdinně snáší všechny ty nepříjemné a tragické šťouchance, které dostává od života. Proč se mu říká Kolibřík, vysvětluje nejlépe První dopis o Kolibříkovi.
Už začátek knihy, kdy Marca přichází varovat před nebezpečím psychoanalytik jeho ženy, Danielle Carradori, mne vtáhl do příběhu. Velmi mě bavila struktura knihy, sestávající se z jednotlivých události, které nejsou chronologicky řazené, mailů, dopisů i přepisů telefonických hovorů. V poslední čtvrtině mi ale přišlo, že příběh ztrácí tempo, celá ta záležitost s novým člověkem mi přišla divná a nesympatická (nemám ráda influencery, a to že má nový člověk ochranku...), předposlední kapitola byla zase velmi dojemná a s poslední kapitolou nazvanou Tohle staré nebe byly důstojným rozloučením s Marcem.
Následuje velmi zajímavý doslov autora a neméně zajímavý doslov překladatelky.
Pro mne nejkontroverznější situací v knize nebyla otázka euthanázie, ale to, že Marco doprovází k porodu svou vlastní dceru, a dokonce je s ní v době porodu v bazénku. Osobně si tuto situaci neumím překstavit.
Kniha má pro mne plný počet hvězdiček, protože:
1) Sandro Veronesi má rád román Doktor Živago. Cítím, že vztah Marca a Luisy ve všech sblíženích, rozchodech a nedorozuměních je ozvěnou vztahu Jurije a Lary.
2) kniha mě obohatila o slovo šakul (thákil, vilomma, charrokammenos), výraz, který popisuje rodinný vztah, pro který v češtině nemáme slovo.
3) autor má rád písně Sinead O'Connor. Ostatně ona krásně také zapívala píseň Gloomy Sunday, která je pro příběh důležitá (a navíc se chudák Sinead stala během mé četby románu šakul).
Veľmi pekne vystavaná kniha. Zo začiatku nadšenie, že ďaľšia pecka z Talianska, to však postupne oslablo. Miestami tak trošku cirkus a na mňa o štipku viac sentimentu,než znášam.
Kniha o rodině, lásce a vztazích v nich. Hlavní hrdina Marco, oční lékař, nás provádí svým životem napříč desetiletími pomocí dopisů, vzpomínek a SMS. Vyprávění není chronologické, i když částečně spěje od mládí ke stáří.
Líbil se mi způsob psaní, místy horečnatý, jindy plný výstižných dialogů. Myslím, že autorovi se dobře podařilo vystihnout spletitost vztahů.
Co mi ale chybělo, byl popis vztahu k Luise, protože ačkoliv to byla Marcova životní láska, nedostala jsem v knize k tomu žádný důkaz, jen fakt, že je to životní láska, což měly podpořit jen dopisy, kde to je už hotová věc.
Konec byl slabší a na mě příliš utopistický, ten člověk budoucnosti mi trochu naháněl husí kůži, což je oproti Marcově pocitu naděje asi to, co autor nezamýšlel.
Úžasný příběh. V tom navršení různých životních tragédií smutný, nicméně uvěřitelný. Kolibřík Marco má zarputilou sílu; životní úskalí, která na něj osud stále znovu a znovu vrhá, překonává (ač nelehce), nechávají v něm ovšem nesmazatelné stopy, ale zůstává láska. Láska nejen k Luise, ale hlavně ke své dceři a pak hlavně ke své vnučce Miraidžin. Je pro něj tím správným "novým člověkem".
Na rozdíl od předchozích komentářů mi tahle otočka k novému člověku v románu nevadí. Miraidžin je sice novým člověkem, ale v nastávající "zuřivé válce mezi pravdou a svobodou" je na straně tradičního lidství a tradičních evropských hodnot. I ona ze všech sil "mává svými křídly", aby zůstala na místě, chce ty hodnoty udržet navzdory všem pohromám. V tom je jednoznačným dědicem a pokračovatelem svého děda - "kolibříka". (Pro jejich hloubku a aktuálnost - není divu, esej, z níž přiznaně vycházejí, se jmenuje příznačně "Metafyzika populismu" - jsem si ty stránky o boji pravdy se zkarikovanou svobodou 289 až 291 okopíroval, abych se k nim mohl vracet.)
A posléze zakončení s úpornou snahou Marca nesklouznout do sentimentu, sebelítosti či cynismu i zakončení v básni, kterou Marco poslal svého času Luise, je ústrojnou součástí díla, které by bez nich nebylo úplné. A geniální mi připadají i poznámky na konci románu, kde Veronesi odhaluje původ některých motivů i aluzí, případně celých citací.
Čtenářský objev!
Kolibřík není kniha pro každého. Je smutná, těžká, ale i velmi hluboká.Těžký osud Marca je zvláštním způsobem spjat s vinou. Není uplně pojmenovaná, ale je tam. Jak jinak si vysvětlit, že jeho starší sestra spáchala sebevražu zrovna ve chvíli, kdy strávil svou první noc s dívkou? Může si ještě někdy beztrestně užívat života? Těžké a bolestné manželství plné cizoty a naproti tomu nenaplněná láska k Luise. Dcera Adel a její neviditelná šňůra, právě taková šňůra ji nakonec zradí. Bolest, bolest, bolest. A přece Marco vytrvá a nezahořkne, nezblázní se. Vydrží na místě. Mnoho vláken, po kterých, když půjdete, mnohé naleznete. Je jedno, že má kniha slabší závěr, na tom nesejde a není to to nejpodstatnější. Kolibříka stojí za to si přečíst. Dotýká se člověka velmi z hloubky.
Pokud jste se v létě přesytili lehkými oddechovými romány, u kterých jste při čtení zvládly i ohlídat děti v bazénu, je čas na knihu typu Kolibřík.
Tesklivý román, který je náročnější na čtení nejen svojí strukturou (skoky v čase, dopisy, emaily) ale i skladbou vět, má překvapivě napínavý rozjezd, který vás udrží při čtení, i když se děj pohupuje na místě (a přitom plyne) … což přesně odpovídá myšlence příběhu, hlavní postavě i kolibříkům.
Souhlasím s doslovem A. Flemrové, tedy že S. Veronesi je slabší v závěrech, ale nemůžu s ní souhlasit, že v této knize tento nedostatek vyřešil. Přesto si nemyslím, že tato kniha je o cíli (závěru) tudíž tento nedostatek není nijak významný.
Výborná, hluboká kniha o složitých zákrutech života a o tom, jak v nich obstát, i když se s vámi život zrovna nemazlí. Pro ty, kteří mohou mít pocit, že zaostávají za svištěním života na vlně okamžiku, kteří přemýšlejí o kladech pomalosti. Jedna z nejlepších knih, jaké jsem v poslední době četla. Doporučuju vřele.
Odeon nezklamal, Kolibřík je velmi zdařilá kniha a Veronesi bezesporu nadprůměrný autor. Od začátku si mě získal, díky zajímavé konstrukci vyprávění je těžké se od čtení odtrhnout. Příběh hlavního hrdiny jsem prožívala naplno, od smíchu až po slzy dojetí. Díky emocím, které mi román zprostředkoval, jej hodnotím plným počtem... a to i přesto, že bych dokázala být kritičtější (ale jednoduše nechci).
Kolibřík, Sandro Veronesi
Příběh jedné rodiny, který si každý z vás poskládá ze střípků vzpomínek, dopisů, seznamů, ale i básní a ukázek z jiných knih. Ústřední postavou je oční lékař Marco, díky němuž poznáváme lidi kolem něj. Melancholický román, ve kterém se objevuje smrt v různých podobách, avšak zároveň je i oslavou života.
Tato kniha je velice zvláštní, ale získala si mě. Od začátku se mi to dobře četlo. Hned v první kapitole nám autor naznačí tajemství, které nás nutí číst dál, abychom ho odhalili. Připravte se však na časté a velké skákání v čase. Některé dopisy Vám mohou přijít nicneříkající, ale čím více čtete, tím více se do příběhu dostáváte a pomalu ho rozmotáváte. Jednotlivé dílky skládačky do sebe začnou pasovat a Vy si to budete užívat.
Příběh není vůbec veselý, někdy je spíš čtení náročné a smutné při představě, čím vším si člověk může projít. Ale místy je to napsáno i zábavně a úsměvně. Většinu času však čekejte smutek a depresi.
Román o lásce, o rodině, o naději i o smrti. Jako celek je to krásné i zábavné, poučné i zajímavé, pomalé i napínavé. Je tam prostě všechno a já si čtení moc užila.
Původně jsem chtěla dát plný počet hvězd, ale nechala jsem si pár dní pauzu, než jsem o knize něco napsala a musím řici, že ač při čtení mi to přišlo hodně silné, tak po pár dnech jsem měla problém vzpomenout si, o čem kniha byla, takže bohužel ve mně zanechala méně, než jsem původně myslela. Ale i tak jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla.
4*/5*
Kniha ma zaujala hneď od prvej strany- začína vstupom muža do ordinácie očného lekára Marca Carreru. Následne nám autor, Veronesi, prekladá fragmenty zo života hlavnej postavy, ktoré sú poskladané hore-dolu, čo možno bude v niektorých čitateľoch vzbudzovať zmätok, ale mne to akosi sedelo do celkovej atmosféry knižky, keďže následne publikácia pôsobila fragmentárne a môj pôžitok z deja sa znásoboval, keďže niekde som už vedela, čo sa stane, ale až postupne sme sa dostali k vysvetleniu.
Marco ako postava, pôsobí nemenne, len svet okolo neho sa mení, ale postupom času v knihe spoznáte, že je najťažšie vydržať na jednom mieste. Mne to tak teda úplne neprišlo, podľa môjho názoru, sa na Marca valili rôzne životné udalosti, ktoré musel nejakým spôsobom ustáť, a to, že zostal stáť a nepodlomili sa jeho kolená, poukázalo na jeho zdanlivú nehybnosť.
V doslove od Odeonu (Alice Flemrová) sa dozviete klasicky aj krátke zhodnotenie jeho diela a z čoho vo svojej tradícii vychádza. A práve tam, A. Flemrová poukázala na fakt, s ktorým viac než súhlasím- Veronesi tvorí skvele našliapnuté začiatky, ale ku koncu mu akoby dochádzal dych a záver nejako zlepil dokopy lacným sekundovým lepidlom. A presne takto na mňa pôsobilo hlavné posolstvo knihy - nechcem spoilerovať a napíšem iba "nový človek". Napriek tomu, hlavná idea je o nádeji...
Bezpochyby zvláštní počin prosáklý melancholii, bolestí i citem, zároveň však intenzivní dávkou příměsi, která ponouká k rezignovanému přijetí vlastního vykonstruovaného osudu a vlastní nicotnosti. Takto na mne Kolibřík po celou dobu četby působil. Rozhodně to není jedna z těch knih, kterou lze doporučit pro lehké rekreační čtení v parku, tedy ne za předpokladu, že si chcete vytvořit pohodovou relaxační atmosféru. Největší potenciál knihy spočívá v myšlenkách a úvahách o lidské existenci, stejně jako hrdina, i děj je ukotven na jednom místě, odmítá posun a celkově se zde vlastně nic neděje, což nemusí být nutně na škodu, připíšeme-li, jakým způsobem je kompozice vystavěna. O ději se dá říci především to, že je protkaný znepokojivou úzkostí ze života, smrti a především pak vztahů, dokáže tak docela snadno udeřit čtenáře i přes již zmíněnou mínusovou nečtivost. S hlavním poselstvím knihy jsem se však i přes veškeré nucené snahy nedokázala ztotožnit a můj entusiasmus opadl s příchodem otravných myšlenek o "novém světě", které jsou na můj vkus až příliš naivní.
Kolibřík
Hodně dobrý román o lidském osudu a životě hlavního hrdiny. Skvostně popsaná psychologie postav. Příběh je sestavený z dopisů, esemesek, e-mailů a záznamu telefonních rozhovorů. Kniha se mi četla naprosto skvěle, i když má depresnější atmosféru. Kdo má rád více psychologičtější četbu, bude táto kniha pro něj to pravé.
,,Vlci nezabíjejí jeleny, co mají pech, zabíjejí ty slabé.''