Kočičí životy

Kniha napsaná moc hezkým jazykem, přesto se nečte úplně lehce. Vadila mi beznaděj a odevzdanost, která z ní vyvěrá, také ty postavy mi nebyly moc blízké. Nedokážu pochopit, jak může někdo plýtvat svým životem, i když Líze asi její život (zasvěcený medicíně a první lásce) vyhovoval. Jistě byly životy volyňských Čechů, věčně hledajících, kam vlastně patří, těžce poznamenané. Smutné, ale zajímavé čtení.

Jistě, drsné. Nicméně napsáno tak něžně a dá se říct s odstupem, že mě tato kniha netrápila jako mnohé jiné popisující tuto děsivou dobu.
Hlavní hrdinka mě trochu štvala. :) Celou dobu čtení jsem jí vyčítala ten nadhled a odosobnění.

Složitý život potomků přistěhovalců z Čech na Ukrajinu je vyobrazen příběhem matky a dcery. Po mnoha utrpeních se jim podařilo vrátit se po druhé světové válce zpět do Čech a většinou formou vzpomínek je celá jejich životní cesta doplňována a vykreslena. Hlavní hrdinka při svých úvahách prezentuje, podle mne, životní postoje autorky.

Nesmírně drsné, syrové a surové. Dramata osobní, místní, dějinná, která zase prolínají příběhy osobní. Téměř neuvěřitelné, protože v téhle oblasti si všichni užili své hned násobně, jako nárazník mezi světy, velmocemi, frontami, ale také náboženstvími a národnostmi. A "návrat" do tolik vytouženého domova, když o Čechách snily celé generace od odchodu v roce 1870 na Volyň? Děs a hrůza. Úplná koncentrace válečných a německých/sovětských represálií. Někdo pořád utíkal nebo se většinu života schovával. Jiní (celé rodiny) byli nemilosrdně odsunuti, daleko na východ, do pracovních lágrů od Sibiře po Gobi. O jejich osudu a mnohých dalších se často už neví nic.
Místy jsem se musela přemlouvat, abych vůbec pokračovala ve čtení, neumím si představit něco takového zažívat (i jen něco takového vyslechnout od nejbližších přímých svědků a aktérů - však o všem jen neradi mluví). Jen zájem o mně neznámou oblast a její dějiny a autorčin zajímavý styl vyprávění (hlavně na počátku hodně přeskakování v čase, ale dávalo to smysl) a výtečný jazyk mne u dramat v knize udržel...

Jak jsem se na knížku těšila,tak jsem se nemohla nějak začíst. Ale jen jsem opustila období dětství Ani, už jsem se vezla šíleným 20. stoletím. Kolik jsou lidé schopni vydržet, jak spjati jsou s rodným domem,řečí, krajinou. A ta krásná čeština paní Kriseové, dnes se takhle knihy nepíší. Možná už lidí nejsou tak patetičtí jako dřív, co já vím. Ale pro mě to byl zážitek.

Souhlasím s komentářem pode mnou, vadily mi časové skoky, nemohla jsem se zorientovat ve jménech, v době a žádná z postav mě nechytla za srdce. Jsem ráda, že jsem knihu přečetla, ale trvalo mi to dlouho a znám lepší knihy. :-)

Mimoriadna knižka, krásna a smutná zároveň, ukazuje aký krehký je náš život, ako ľahko sa môže zrazu všetko zmeniť, ako ľahko môžeme o všetko, na čom nám záleží, prísť, ako sa s tým vyrovnávame - alebo aj nie. Závisí, ktorá Dolja pri vás stojí, či ste v spojení so svojou posestrimou, či máte Vieru... Hlboko pravdivé je toto rozprávanie, odporúčam.

Asi jsem čekala něco jiného, zpočátku jsem měla velký problém se jmény, časovým ukotvením, nemohla jsem se začíst. A tak jsem si ani nedokázala vytvořit k hlavním postavám náklonnost.

Literární práce po jazykové stránce určitě perfektní, autorka velmi citlivě, vnímavě popisuje osudy jedné volyňské rodiny během minulého století.
Zároveň se příběhem táhne taková ta jakoby východní odevzdanost osudu, pasivita a beznaděj, která mu spolu s popisy ukrajinských lidových zvyků a pověr dává zvláštní příchuť.

".....Líza je opět na konci,zahnaná k východní zdi,za níž se může všechno stát. Třaskavá směs komplexů méněcennosti a velikášství,strašidlo celého jejího života. Cítí se jako malá myška,před kterou se tyčí veliký medvěd. Myška piští:"já bojus "
A medvěd se kymácí ze strany na stranu a dobrotivě praví "Něbojsa, ty privykněš "....

Volyňské téma, mrazivé, smutné a trošku romantické, nádherně zpracované. Člověk obdivuje odvahu našich předků sebrat se a odejít s rodinou do neznáma. Opustit jistoty. Život po sovětskou a německou správou musel být strašný, přesto šel dál. Měla jsem radost, že Liza s maminkou nakonec skončily ve své staré vlasti. Tu si ovšem zidealizovaly.
Knížka se četla sama. Nemohla jsem se odtrhnout.

Kam vstoupí Rudý medvěd tam sto let tráva neroste,přináší jen hrůzu,zmar,bídu a hlad.
Tohle je jedna z nejhezčích knih co jsem kdy četla.

O tom, jak mlýnské kameny historie semelou celé rodiny (a ani si toho nevšimnou). Knížka je psaná krásným, bohatým jazykem, nádherné jsou odkazy na místní legendy a tradice. Přesto byla pro mě hodně náročná na čtení. Obsahuje moc a moc smutku, ztrát, odloučení a pohřbených nadějí.

Velmi čtivá knížka, napsaná tak nějak něžně, poeticky a s nadějným pohledem na svět, ačkoliv se dotýká hrůzných etap 20. stol.

Fiktivní příběh o nefiktivnich osudech. Krásné čtení, při kterém si člověk uvědomí spoustu věcí

Neskutečné co někteří lidé museli prožít....moc zajímavá kniha plná nových informací

Zase jiné téma pro mě. Knizka je velice poutavě napsana. Dobře jsem se zacetla a občas mi ukapla i slza. Knížka mi byla doporučena v knihovně a vůbec nelituji, že jsem ji přečetla

Velice citlivě popsány všechny hrůzy válek. Neustále vystěhování, nikam nepatřím, všude jsem cizinec, Rodina rozbitá a rozuteklá do všech koutů země. Nic nemám a to co mi zbylo musím schovávat před každým.
Místy mě kniha dojala k slzám, obdivuji sílu a vytrvalost všech poláků, volyńských
čechů , ukrajinců s jakou silou a odvahou přežívali tak těžkou dobu.

Výjimečné slovní obraty a střídmé střídání časů často nevídané vnesly lehkost do témat neuchopitelných bez třesu. Trčí tu opět otázka, zda je smutné nebo pokorné pro všechny se rozdat a svůj život nevědomky(?) nevybarvit. A fotograf na konci byl zářivou perličkou.
"Asi přežil proto, že byl tak neosobní, tak dokonale prost vší sebelítosti."
"Jak mu má vysvětlit, že nezasáhl do její každodennosti a tedy jí ho nebude nic připomínat."

Na knihu jsem natrefila náhodou a jsem mile překvapená. Byla pro mě, i přes svůj sentimentální děj, kdy jsem mnohdy měla při čtení sevřené hrdlo a slzy v očích, balzámem pro duši. Autorka při psaní díla nic nepodcenila a zřejmě si udělala dokonalou rešerši, zvyky a tradice Volyňských Čechů byly popsány velmi věrohodně, stejně tak byly autentické i postavy a jejich charaktery.
Oceňuji spisovatelčin cit pro jazyk, poetické obraty, kterými byla kniha protkána, byly jako pohlazení a musela jsem je číst opakovaně. Střídání časových rovin a retrospektivní pojetí zde vůbec nepůsobilo rušivě. Popisky Karlových Varů, návštěvy hřbitovů a hrobek slavných karlovarských rodů byly pak už jen třešničkou na dortu.

Jsem potomkem Volyňských Čechů a část života jsem prožila v Karlových Varech, o to silnější ve mně kniha zanechala otisk. Hledání vlastní identity a pocit vykořenění nemohl být popsán lépe. V mysli mi vytanul rozhovor s třídní učitelkou na konci základní školy:
"Nezapomeň, že tě vychovala česká škola!"
"Ale já jsem Češka."
"Ne, ty jsi přišla ze Sovětského svazu."

Knihu jsem měla půjčenou, ale mám potřebu ji mít i ve vlastní knihovně a příležitostně se k ní vrátit.