Jak se stát jiným

Možná jdu proti proudu, ale nemůžu jinak. Jde sice o docela zajímavý námět, pár sekvencí, které jdou trochu na dřeň, ale celkově se mi to zdá jako docela banální vyprávění osobního příběhu, který se mi nikdy úplně nezapsal pod kůži. Proto jsou pro mě mnohdy zajímavější trochu až přehnaně pozitivní recenze. Mladík je zhnusen svým třídním původem i ve vztahu svého já vůči společnosti, ve které žije, chce se stát jiným, privilegovaným, stane se jím takřka se vším všudy, až ho ta sláva irituje; a chce začít zase od znovu. Osobně jsem tak čekal něco kritického vůči společnosti a vůči sobě samému, někdy klidně až radikální názory a popisy různých životních zkušeností, které člověk menšiny může ve Francii zažívat. Bohužel jsem se ničeho takového úplně nedočkal.

Jak se stát jiným je moje první kniha od Édouarda Louise, francouzského spisovatele známého svou autofikcí. V každé své knize se soustředí na jiného člena své rodiny nebo jiný aspekt svého života. V Jak se stát jiným líčí svou urputnou snahu vymanit se z chudoby své rodiny a rodné vesnice a stát se součástí vzdělané buržoazie. Poslouchala jsem německý překlad (Anleitung ein anderer zu werden) v audiu.

Eddy šikanovaný pro svou zženštilost se upne ke vzdělání jako k šanci “zachránit se” z neutěšeného prostředí. Dostane se na gymnázium v blízkém městě, kde se spřátelí s Elenou. Její rodina mu přijde jako z jiného světa. Dělá všechno pro to, aby do nového prostředí zapadl. Jinak se obléká, rozšiřuje si slovní zásobu i kulturní obzory, nacvičuje nový přízvuk a dokonce i nový smích. Má takový úspěch, že ho Elenina matka spontánně překřtí na Édouarda a Eddy to noblesní jméno přijme za své. Svou proměnu vnímá zároveň jako “pomstu” rodině/komunitě, která ho nepřijala takového, jaký je. Jenže přijde chvíle, kdy mu provinční město začne být malé a ambice nejlepší kamarádky Eleny příliš přízemní. Spolu s Édouardovými kariérními ambicemi se zvyšují i nároky na proměnu jeho vzhledu a osobnosti. Ale až dosáhne téhle nové mety, kterou si vytyčil, pak už bude opravdu “zachráněn” a “pomsta” bude dokonána!

Když jsem viděla stopáž knihy, pomyslela jsem si, že je krátká. Při poslechu jsem si ale opakovaně říkala, že je až příliš dlouhá. Mockrát se v ní opakují ty stejné myšlenky. Paradoxní je, že ačkoli autor zažil opravdu velmi bizarní vztahy a situace, u kterých by mě leckdy zajímaly podrobnosti, těm je v knize věnován poměrně malý prostor. Mnohem víc se autor nimrá ve svých pocitech a motivacích a to především ve vztahu k Eleně. Je přesvědčen, že ji “zradil”, když se rozhodl mířit dál a výš. To považuju za nesmysl. Je přece přirozené, že náctileté kamarádství vyprchá. Změní se zájmy, cíle, priority a lidé se odcizí. Přijde mi, že autor samozřejmosti dospívání zveličuje, aby z nich vydojil co největší drama.

Později jsem tuhle perspektivu věku uplatnila i na ty extrémnější činy. A kdykoli jsem si uvědomila, že mu bylo osmnáct, když udělal tohle, nebo dvacet, když udělal tamto, šok z dané historky mě hned trochu přešel. Kdo neměl v rané dospělosti šílené nápady, kterým se s odstupem času sám diví? Já tedy určitě. Rozdíl je jen v tom, že extrémní prostředí, z něhož Édouard pochází, ho dohnalo k extrémním řešením. Přínos knihy tedy vidím hlavně v jejím vyobrazení odlišných sociálních prostředí. Édouardovo zpytování svědomí mi přijde zbytečné a nudilo mě.

Uniknout z prostředí, ve kterém člověk vyrůstá, není snadné. Chce to velmi silnou vůli a bez pomocníků na cestě to snad ani nejde. Samotné napodobování nestačí, aby byl člověk stejný jako jiní - ti bohatí a úspěšní. Je pak na zvážení, kam až může dojít a co je ochoten obětovat pro splnění snu, aniž by přestal být sám sebou.

80% - "Co jsem v Paříži vlastně chtěl? Ještě ani dnes v sobě nemám úplně jasno, chtěl jsem se stát příslušníkem buržoazie? Zbohatnout? Stát se intelektuálem? Získat uznání? Zahnat navždy a definitivně riziko chudoby? Chtěl jsem se hlavně změnit, nebo se změnit především ve smyslu toho, čemu se říká sociální vzestup? Zdá se mi, že to bylo tohle všechno zároveň, myslím, že se moje vůle vyvíjela podle kontextů a situací, podle lidí, v jejichž společnosti jsem se ocital."
Nečekaně zajímavá kniha mapující život jednoho chlapce, který se mohl stát dalším úplně obyčejným dělníkem utopeným v každodenní dřině kdesi v severní Francii. Mohl se stát, ale nestal. Bylo totiž jiný. Ten s vysokým hlasem a divnými pohyby, ten opovrhovaný, nemužný, vysmívaný, homosexuál. Někde v hloubce jeho ztrápeného dětského nitra se zrodila touha uniknout z buranského a obhroublého prostředí svojí rodiny a vesnice a stát se něčím víc - a tím se všem pomstít. Kniha je zhmotněním autorovy touhy, s níž po celý život kráčel za svým snem, ačkoli sám vlastně nevěděl, o čem sní - být slavný? Vydělat peníze? Napsat knihu? Zpočátku stačilo dostat se na střední školu do Amiensu a posléze na vysokou. Pak to musela být nejprestižnější pařížská univerzita. A pak už nestačila ani Paříž. Inspiroval se lidmi, které viděl kolem sebe - spolužačka Elena ze střední školy, která ho naučí mj. chodit na artové filmy a správně stolovat, spisovatel Didier, který mu ukáže společnost pařížských intelektuálů, celá řada milenců, s nimiž hlavní hrdina, který už se nejmenuje Eddy Belleguelle, ale Édouard, zakusí luxus i všeobjímající pocit frustrace pramenící z třídních rozdílů...
Příběh je ale především o jeho schopnosti napodobovat ty úspěšnější. Potlačit vše, z čeho vzešel a čím skutečně je, a stát se někým jiným. Zpočátku možná jen předstírá (a kdo z nás to nedělá, když si myslí, že mu to pomůže), ale později se opravdu mění. Možná se opravdu měl stát hercem. Ale jinak mi to přišlo při čtení vlastně hodně děsivé - jistě autor má až nadlidsky silnou vůli překopat celou svojí podstatu, ale kde v tom je on sám? Nejsem si vůbec jistá, jestli mi je jako člověk sympatický, přestože celá řada jeho (jak to jen nazvat?) mecenášů, svědčí o jeho přitažlivosti pro okolí.
"Píšu, protože myslím, že občas lituju, občas lituju svého odstřižení od minulosti, občas si nejsem jistý, že mé úsilí k něčemu bylo. Občas si myslím, že celý ten boj byl zbytečný a že jsem svým útěkem bojoval o štěstí, a přitom ho nikdy nedosáhl."

"Příběh mého života je sledem rozbitých přátelství. V každé fázi svého života, v tom boji proti vlastnímu já, jsem se musel odloučit od lidí, které jsem miloval, abych mohl jít dál. Já o tom nerozhodoval, ani oni ne, usilovně jsem se snažil proměnit, zatímco jim tato posedlost chyběla, zůstávali stejní, jako když jsem je poznal, najednou jsme si už nebyli podobní, neměli jsme si co říct, nerozuměli jsme si. Nezbývalo mi než se vydat pátrat po jiných lidech, kteří by se mě ujali, než mě moje touha po transformaci dotlačí ještě k dalšímu životu a donutí mě opustit i je."

Velmi zajímavá kniha, způsob vyprávění je tak přirozený, okamžitě vás vtáhne do děje a nepustí. Nevím, jestli mi byl hlavní hrdina sympatický nebo ne, ale kniha je skvělá.

Toto je moje druhá kniha od autora a musím říct, že mě jeho slova vždy zasáhnout. Při čtení Louisových knih mě vždy opravdu hodně mrzí, že všichni lidé na světě nemají štěstí na dobré rodiče, milující domov a pochopení.

Tohle bylo bolestné čtení plné boje, vzdoru a bolesti. Za plotem je tráva vždy zelenější, ale opravdu je potřeba pohřbít vše, čím jsme, aby jsme nalezli iluzorní štěstí, navíc podmíněné bezpodmínečně vnějšími okolnostmi a druhými lidmi? CO vše musíme za takové štěstí zaplatit? Ač jsem se s náladou knihy spíše minula, rozhodně mě donutila přemýšlet a napsaná byla velmi sugestivně.

Přečetl jsem všechny autorovy knihy, ale toto bude určitě na nějakou dobu moje poslední, pokud ne úplně poslední. Předešlé knihy mě bavily, byl v nich smysl, byla tam důležitá zpráva, kterou každá z těch knih nesla. Byly pro mne plné emocí a náročně se mi četly. Tahle kniha se mi ale nečetla dobře. Nechtěl jsem ji číst, nebavila mě, autor mě iritoval a nechápal jsem, proč mám číst slova, která čtu. Bylo to bolestné. Možná jsem jenom neměl náladu, je to klidně možné, tak to bývá. V prvním momentu jsem ji bral do rukou s nadšením, a po dočtením odkládal s úlevou, že už to skončilo.

Psát o problémech naší doby, propastech, utrpení, vyloučení, bolesti, to je nesmírně záslužné a potřebné. A autor otevírá témata, která jsou opravdu důležitá a mělo by se o nich více mluvit. Jen tato forma, tento způsob jeho boje, ten mi v tuto chvíli nesedí. Podle mě by se už neměl zaměřovat na sebe, na své bolestné dětství, na svou rodinu.

Hodnocení tedy neznamená, že bych s ním neměl soucit a nechápal, čím vším si musel projít. Spíš hodnotím to, že mě právě tato kniha opravdu velmi nebavila, jelikož jsem ji už vlastně četl ve všech jeho předešlých, a musel jsem se nutit, abych ji dočetl.

Uvidíme, zda bude další tvorba lepší.

Autora jsem jako spisovatele neznala, sle zahlédla jsem paní/slečnu v metru, jak knihu se zaujetím četla, tak jsem se rozhodla si knihu také přečíst.

S recenzí jsem si dávala dost načas, protože jsem potřebovala odstup. Kniha byla místy čtivá, ale na můj vkus extra “uplakaná(ve stylu měl jsem opravdu těžký život, za vše můžou mí rodiče a spolužáci na základní škole), dále prvoplánovost jeho počínání až vypočítavost (skoro až manipulativní chování vůči druhým na úkor získávání profitu). Život není lehký a pokud chcete dosáhnout úspěchu, tak je potřeba překonávat překážky, které jsou vysoké a možná si i sáhnout na dno, abyste se následně odrazili ke hvězdám a opravdové city nejsou něco, za co by se měl člověk stydět. Čekala bych větší skromnost a úctu, neboť z textu plyne, že je autor velmi známý a úspěšný spisovatel (min. to o sobě tvrdí; já jsem o něm nikdy neslyšela, ale může se stát, že v záplavě novinek knihkupectví jsem jeho jméno jen nezaznamenala).

Bohužel je to kniha, která mi způsobila (i přes svou poměrně velkou čtivost), čtecí krizi, tak uděluji obligatorní dvě hvězdičky za snahu autora, jakož i týmu, který se podílel na vydání knihy (ať již v originále nebo v překladu do českého jazyka).

Tuto knihu chápu jako druhou část Skoncovat s Eddym B., kterou jsem četl, asi před čtyřmi lety a byla úžasná. Souhlasím s tím, že by se autor měl pomalu začít věnovat jiným tématům, ale jsem rád, že jsem se mohl dozvědět, jak to s Eddym bylo po odchodu z vesnice. Předchozí tři knihy se nezabývaly tak dopodrobna Eddyho osudy, ale zaměřovaly se na jiná témata.

3,75/5*

ROZBITÁ přátelství a zpřetrhané rodinné vazby, výměnou za vysněný život učence a spisovatele na úrovni, jenž navždy unikl chudobě a nuznému venkovskému životu.

Naprosté odtržení od minulosti svého dětství a dospívání. Změna mluvy, vizáže, chůze, smíchu, gest, jména ….

Náhodné známosti, skrze které pomalu dosahoval svého stanoveného cíle. Napodobování mužů a žen z jiných společenských vrstev. Autor měl na lidi okolo sebe celkem kliku.

Na finálních stránkách konečné přiznání, že někdy by si přeci jen přál zastavit čas a k něčemu se navrátit.

První knihu, kde autor popisuje, jak chtěl zapadnout a nevybočovat jsem nečetla, ale tahle druhá o snaze vymanit se z předem nadefinovaného osudu byla velmi zajímavá. Po dočtení mám celkem chuť pustit se do jeho románové tvorby - skoro dvacet let byl literaturou nepolíben a díky doporučení akademiků a francouzské inteligence se dostal k mnoha zajímavým a obohacujícím textům.

Jinakost a rozdílnost života na severu Francie s životem ve velkoměstech byla bijící do očí a úsměvné bylo zejména to, že nakladatelství mu jeho autobiografii nechtěla vydat, jelikož se domnívala, že ve slavné “la Franče" takhle není možné živořit. Doporučuji k přečtení, jen asi nejsem až tolik unešena jako jiní recenzenti.

(SPOILER) Co všechno je člověk ochoten udělat, aby unikl svému osudu? Ta proměna je až neuvěřitelná. Oplácaný kluk v teplácích z chudé venkovské rodiny přijíždí studovat na gymnázium v Amiens a jen o pár let později chodí na věhlasnou pařížskou univerzitu a popíjí víno s šéfem americké banky na gauči z ledního medvěda. Édouard Louis ve své nejnovější knize líčí, jak se vzepřel svému třídnímu původu, který ho předurčoval, aby zůstal bez vzdělání v zajetí alkoholu a podřadných zaměstnání jako zbytek jeho rodiny. Naopak toužil po tom, aby mu nic neteklo, protože "prožít všechno znamenalo pomstít se za místo, které mi svět přisoudil při narození". Je to docela typická ambice talentovaných lidí z neprivilegovaného prostředí prorazit "skleněný strop" a nespokojit se s posunem "o stupínek výš", ale prosadit se rovnou ve "velkém světě". Klíčovou ingrediencí Louisova příběhu je jeho homosexualita. Když vzpomíná, jak už jako čtyřletý toužil po chlapcích na dvoře školky, dává to jeho útěku z komunity homofobních vesničanů nádech takřka mytické nevyhnutelnosti. A je to právě coming out, který ho od minulosti definitivně odstřihne a strhává jej do víru života movitých gayů, kteří si blonďatého fešáka vydržují a umožní mu žít jeho vytoužený pařížský život. Není to ale zadarmo. Jeho posedlost změnou po sobě zanechala spoušť v podobě zpřetrhaných vztahů s rodinou a rozbitých přátelství s lidmi, kteří mu nezištně pomáhali, aby se stali jen dalším stupínkem na žebříku jeho společenského vzestupu. (7/10)

Na autora a jeho dílo jsem slyšela samé dobré ohlasy, takže když jsem měla možnost přečíst si jeho knihu, neváhala jsem. Jedná se zhruba o mého vrstevníka, takže jsem byla zvědavá. Kniha nebyla špatná, v některých ohledech jsem s Eddym i soucítila, ale přesto mi dalo dost práci knihu dočíst.

Moje první kniha od tohoto autora a bude i poslední. Mám pro lidské utrpení velké pochopení, a tak bych čekala, že si takový člověk pak dokáže vážit sebe a změny, kterou dosáhl, všímat si i malého štěstí. To autorovi uniká, neustálá nespokojenost, využívání ostatních a prosby o neodsuzování... Psaní funguje jako terapie, ale tady je vidět nešťastný člověk, který by možná vše docenil až na opravdové terapii. Oceňuji poměrně originální způsob, jakým je kniha napsaná. Ale to je bohužel tak vše.

Zajímavá kniha. Totálně odlišný styl autobiografického vyprávění, než se kterými jsem se doposud setkal. Zdá se mi určitým obrazem dnešní doby, kdy středobodem světa je jedinec a jeho seberozvoj ve světě globalizace a uvědomění si vlastního bezvýznamného členství v přirodním ekosystému. Neuvěřitelny životní příběh, bez kterého by kniha vůbec nefungovala. Oceňuji snahu být co nejautentičtější a v písemném projevu co nejsyrovější. Neustálý drive na branku/za svým cílem stát se slavným a úspěšným vs. vymanit se ze své minulosti, ale na druhou stranu neustálé obviňování svým kořenů a zanechávání kostlivců podél své vlastní cesty. Avšak na druhou stranu, pokud se má člověk změnit a někam se v životě posunout, bez ztrát a kompromisů se to nikdy nepodaří...

Touto knihou končím s tímto aurorem. Tento sebezpytný formát mi zřejmě nevyhovuje. S některými myšlenkami nesouhlasím. Možná je to i tím, že číst za sebou tři knihy autora mě odradilo od všeho, co by případně ještě chtěl napsat... Nechci se dál vrtat v jeho divnoživotě, který vykresluje až na kost... Po nějaké době mi v hlavě zůstal jen jakýsi pocit nudy a touha, aby kniha už skončila...

4 z 5
s Louisem je to 50/50, píše sebe, píše poctivě a o důležitých věcech. Na jeho první knize mi vadil ten zpětný pohled, který z něj možná nechtěně dělal něco lepšího než lidi z jeho okolí. Tady si s tím dost vědomě hraje, zkoumá každý bod, díky kterému se stal tím, kým je dnes. Nic si nepřikrášluje a zároveň nakousává něco hlubšího a univerzálnějšího.

Poprvé u Louise tak trochu nuda. Působí to sice jako nejdetailnější verze jeho raného života, což je téma, které neustále popisuje ve všech svých knihách (které jsou výborné), ale za mě také nejvíce vypočítavá. Původní autenticita a syrovost je pryč. Z tématu už zůstává jen popis posedlosti se změnit. Zavrhnout prostou vesnici v sobě a děs z rozsudku osudu žít v ní jako předchozí generace, které se nedokázaly dostat z koloběhu alkoholismu, násilí, chudoby, tvrdé práce a nevědomosti. Louis chtěl utéct, stát se jiným. Nejdříve maloměšťákem, poté Pařížanem a nakonec snad aristokratem žijícím v luxusu a se služebnictvem. Hlavně se co nejvíce vzdálit vesnici. A byl ochotný pro to udělat vše: využít přátele, studovat až do úmoru nebo se vyspat s kýmkoli, kdo měl peníze a vliv. A právě seznam jeho bohatých amantů působí dost domýšlivě a vychloubačně. Důvěryhodnost padá i v momentech, kdy v kontrastu ke svému těžkému dětství, nemůže ve svých cca dvaceti letech uvěřit, "jak těžká je práce v knihkupectví, kde se musí vyrovnávat knihy", nebo "jak nechutné jsou těstoviny po ohřátí druhý den od uvaření". Samozřejmě je to pořád dobrá četba, ale všechny předchozí knihy mi přišly lepší.