Jak chutná moc
Ladislav Mňačko
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15743/bmid_jak-chutna-moc-3on-15743.jpg
4
500
87
V politickém románu Jak chutná moc vypráví autor příběh státníka, socialistického státníka, jehož životní cestu přehlíží v den slavnostního pohřbu státníkův přítel, oficiální fotograf. V průběhu ceremoniálu si klade jedinou otázku: Co způsobilo, že se tenhle »velký mrtvý« dokázal v několika málo letech proměnit z živoucího a planoucího bojovníka v charakterovou trosku, v odosobněný sklerotický typ funkcionáře, posedlého už jen sebou samým, svou pozicí, svou mocí? Vášnivě horečně napsaná kniha, líčící nesmírně drastické epizody z let minulých, vyšla poprvé v roce 1967. A přesto je dnes znovu až děsivě aktuální…... celý text
Romány Literatura slovenská
Vydáno: 1990 , Československý spisovatelOriginální název:
Ako chutí moc , 1967
více info...
Přidat komentář
Jsem ráda, že jsem to nevzdala v první polovině, protože v druhé se děj konečně pořádně rozběhl. Stalo to za to.
Nadčasové dielo a po prečítaní sa radí medzi moje obľúbené knihy. Dielo o tom, čo s človekom spraví moc, ako mení človeka z pohľadu pozorovateľa Franka ktorý poznal hlavnú postavu ako mladého človeka až po jeho úpadok v očiach verejnosti a nakoniec smrť.
Nesmrtelná kniha statečného spisovatele, který ve zkratce shrnul osobní tragédii a proměnu bojovníka proti fašismu a bojovníka za lepší zítřky v odpornou chodící mrtvolu komunistického papaláše, a kterou můžeme považovat za podobenství vývoje celého komunistického režimu u nás. Varovné poselství pro každého politika či jiného mocného muže či ženu, které by si měli přečíst, podtrhat a mít permanentně na nočním stolku jako připomínku nutnosti sebereflexe a včasného vycouvání ze situace, když moc začne chutnat moc. Když jsem tuto knihu kdysi za normalizace potají četl a vlastnil, nedokázal jsem si představit, že by mohla být nadčasová a stále aktuální. Já fůl, jak jsem byl naivní! Že, Zemane, Klausi, Paroubku, Topolánku, Babiši, a vy ostatní, a vy další, kteří ještě přijdete a poznáte lahodně omamnou chuť moci?! Musí to být něco jako lidské maso pro lidožrouty. Naprosto opojný pocit, baštit moc a vystavovat svoje pozlátkové, pošahané ego jako vypasený pivní pupek!
Socialistický státník - živý muž s přímým srdcem, moc ho ovlivnila na sobeckou a životní trosku. I takhle to může dopadnout a obvykle dopadá. Raději nízký plat, obyčejnou ženu a možnost umřít na urémii než stres, falešné taktiky a mít na svědomí spousty lidského neštěstí.
Líbilo se mi, že autor tuhle všední podívanou, kterou si je každý uvědomuje, zasadil zrovna do této doby, kterou si většina z nás dokáže živě vybavit.
Mrazivě aktuální téma, mistrně ztvárněné, naprosto dokonalé ve svém žánru. Děj umožňuje nahlédnout zpět do doby, kdy samozřejmé je nemyslitelné...a přesto nebo právě proto je tak poplatné jakékoliv době, jakémukoliv systému, protože moc chutná vždy...
Už jen fakt, že na začátku knihy skočíme na pohřeb člověka o kterém autor vypráví po celou knížku mě zaskočil. Zajímavě pojednání o moci a jejím působení na člověka, který ji dostane do rukou až moc a proč jakýkoliv politický systém nebude nikdy ideální. Protože moc chutná moc dobře.
Četl jsem už před časem, přesto si stále pamatuji, že na mě hluboce zapůsobila. Jde o perfektní studium, jak moc dokáže rozložit člověka a jeho morální zásady. Obávám se, že je aktuální i dnes.
Pátá hvězdička za odvahu něco takového tehdy napsat a vydat. Číst tohle za socialismu byla opravdová lábuž. Je to přesné, nemilosrdné a pravdivé. Mnoho dnešních hajzlíků na vyšších i středních místech by se tam mohlo najít. Bohužel je to tak, kulisy se mění, aktéři zůstávají. Šit!
Ze začátku jsem se lekla (ono když na první stránce najdete slova jako katafalk, pohřeb, smuteční síň, není se čemu divit), ale mé nadšení rostlo s tím, jak se přede mnou v různých retrospektivních útržcích odvíjel příběh nikdy nepojmenovaného (!) státníka se všemi jeho ctnostmi i neřestmi. Podle mě největší hodnotou celé knížky je vystižení atmosféry doby (i když je to samosebou pouze odhad - osobně jsem ji nezažila), která dovedla přetavit kdysi schopného člověka v slabošského, ustrašeného a unaveného muže s neslavným koncem. Mrzel mě jen závěr (poněkud rozvleklý a nadbytečný - jako by Mňačko potřeboval naplnit nějakou normu rozsahu) a až překombinované vztahy (nejen) se ženami (skutečně musela být každá - Margita, Judita, Licka, případně vdova "blonďatá lasice" - v nějakém 3- a víceúhelníku?). Jinak ovšem opravdu velice vydařené a (bohužel) nadčasové. Myslím, že při čtení v kterékoliv době může člověk najít paralely...
Ukázky:
Určitě se v průběhu doby sám přesvědčil, že nejeden jeho "škrt pera" přinesl místo prospěchu katastrofu. Ale vždycky to zavinili ti druzí. Chtěli podkopat jeho pozici. Chtěli ho zdiskreditovat, znemožnit, předkládali mu naschvál k podpisu špatné podklady.
Nakonec už se bál rozhodnout o čemkoliv. O to zarytěji však upevňoval své osobní postavení, uzurpoval pro sebe stále větší pravomoci, soustřeďoval ve svých rukou veškerou dostupnou moc. Ne aby vládl, toho už se vzdal. Ale aby se udržel, aby se uchoval, cítil se tak méně zranitelný a jistější. Stejně se bál. Bál se.
(1990, s. 65)
Patřil k těm, kteří objevili nepřítele ve straně. Uhnízdili se v ní kdejací úchylkáři, kariéristé, intelektuálové, měkkýši, agenti... Ven s nimi než se jim podaří zničit revoluci.
Čistil. Čistil a vymetal. Osvědčil se. Poslali ho vyčistit zasviněný kraj. Žádali od něho - buď rozhodný, pevný, tvrdý, neúplatný. A nesentimentální. Neboj se tvrdě zasáhnout a pamatuj, že když se kácí les, lítají třísky. Pro třísku tě nikdo nebude volat k odpovědnosti.
Kácel tedy. Třísky lítaly. Vykácel kraj, povolali ho výš. Prosekával se odspodu. Podtínal pozici "doktorského kabinetu". Myslel už tenkrát na to, že by mohl jednou stanout v čele jiného, nedoktorského kabinetu, o němž by mohl s pýchou prohlašovat, že ani jeden z jeho spolupracovníků nemá akademický titul?
Les se ovšem vykácí rychle, ale nový dorůstá hrozně pomalu. Nebyla jeho tragédie, že se najednou ocitl na holé pasece? Rozmáchlý dřevorubec neměl do čeho zatít. Velikáni padli. Žádný kmen už mu neclonil slunce. Tyčil se nad okolím, sám velikán. Velikány podťal. To znamená, že velikány je možno podtínat. Také jeho, velikána, je možno podtít.
(1990, s. 114)
+ v 17. kapitole jsou hezké úvahy o smyslu života, co pomáhá člověku dojít naplnění - zda moc, láska, dobře vykonané dílo, sláva... Stojí za přečtení.
Ako chutí moc je jedno z tých výnimočných diel, ktoré vzniknú, keď talentovaný autor píše na tému ktorej rozumie, je s ňou bezprostredne spätý a vie ju podať jedinečným spôsobom. Ako sám Mňačko napísal, hlavná sila diela spočíva hlavne vo vtedajšej horúcej aktuálnosti témy, o literárnej stránke diela však až tak vysokú mienku nemal. Ja ako čitateľ však musím skromne nesúhlasiť a povedať, že Ako chutí moc je aj po formálnej a literárnej stránke brilantné dielo a pôvodný slovenský Mňačkov text je tak krásny ako len slovenský text môže byť. Nie, nebojte sa, nečakajte archaizmy a poetické frázy. Toto je moderné dielo a moderný text pre každého čitateľa, pre ktorého je daná téma potencionálne zaujímavá. A áno, v istom zmysle stále znepokojivo aktuálna.
Nejsilnější stránkou téhle knihy je skutečnost, že to ani nemusí být fikce. (Ne)skutečně mrazivá zpověď o životě aparátčíka
70 % obsahu knížky odtušíte z názvu. Člověk, který propadl moci a analýza jeho života od bývalého přítele. Děj jako by nebyl ani tak důležitý, nějaké ženské, to ano, ale hlavní je postupný přerod z nadšeného regionálního revolucionáře na alkoholickou trosku.
Ladislav Mňačko se jakožto žurnalista nezapřel a celé je to věcné, rázné, stručné. Otázkou je, jestli je to dobře, či nikoli.
Rozhodně doporučuji ke čtení. Některé pasáže jsou trochu nudnější, ale líbilo se mi, že "příběhy" o státníkovi nešly chronologicky, ale tak nějak na přeskáčku - pro mě velké plus knihy.
Možná, že jsme všichni tak trochu pozlacené vrány. :)
Přiznávám se hned na začátku, že knihu Jak chutná moc čtu asi potřetí a pořád obdivuji vypravující Mňačkův styl, popisující přerod svého přítele v mocného komunistu, třímajícího v rukou téměř neomezenou moc a jeho pád. Knihou se nese jisté temné zlo, strach, špehování i v tak osobním a pohnutém okamžiku, jakým je pohřeb. A přitom se ani nedozvíme, jak se hlavní hrdina jmenuje. Fantazie.
Právě dočteno. ¨
Kniha o jednom odvážném partizánovi, dobrém komunistovi, normálním chlapovi, který prostě měl to štěstí že neuhořel, a tak vyhasnul. Nevím co tím chtěl Mňačko říct, možná chtěl jen pokárat politiky, že se nechovají a nežijí úplně na 100 procent. Protože dnes se podle mě dějí horší věci, než co je v knížce. Chápu proč knížku zakázali, ale dnes by se ještě mohli chlubit, že i ti co sešli z cesty byli na dnešní poměry v normě. Uvidím, nechám to uležet, a myslím že si odnesu víc než jen to, že pohřby jsou na prd.
Štítky knihy
politika moc komunismus socialismus
Autorovy další knížky
| 1968 |  Agresori |
| 1968 |  Ako chutí moc |
| 1997 | Někdo mě chce zabít |
| 1994 |  Gigant aneb Tajemství ostrova věčné lásky |
| 1966 | Jizvy zůstaly |
Kniha Jak chutná moc je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 739x |
| Čtenářské výzvě | 130x |
| Doporučených | 54x |
| Knihotéce | 288x |
| Chystám se číst | 246x |
| Chci si koupit | 47x |
| dalších seznamech | 3x |
1) Když si uvědomím, že něco takového u nás vyšlo v roce 1968, tak je mi zase o něco více jasné, proč nás naši bratři osvobodili...
2) Forma střídání extrémně dlouhých a krátkých vět mě uhranula.
3) Kniha, která nezestárne (bohužel) a drastický zážitek z jejího čtení je ještě umocněn, tím, že jsem ji přečetl v době prezidentských voleb.
"Významný člověk bez mikrofonu není to pravé, nejednou je to jen bezvýrazná tuctová tvář, teprve mikrofon jí propůjčí patřičnou důležitost, obličeje za mikrofonem se pořád střídají, mění, ale to není důležité, v tisku vytváří teprve mikrofon potřebný kontakt mezi řečníkem a národem, veřejný člověk se stává veřejným člověkem teprve tehdy, když je vidět vyfotografovaný za mikrofonem, teprve pak se mnoha lidem začne zdát, že je povolán říct něco ostatním a že má taky co říct."