Iluminace
Mary Sharratt
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/422108/bmid_iluminace-Z58-422108.jpg
4
127
53
Román o Hildegardě z Bingenu. Inspirativní životní příběh výjimečné ženy. Román Iluminace vypráví neobyčejný příběh ženy, která byla v pouhých osmi letech věnována církvi jako desátek, dokázala vítězit nad zdánlivě nepřekonatelnými překážkami života a stala se snad nejproslulejší ženou své doby. Nejedná se o dokument ani životopis. Iluminace jsou šikovně namíchaným koktejlem beletrie, historických faktů i Hildegardiny vlastní filozofie, a tak vám nabízejí úchvatný portrét zbožné a mocné ženy mimořádného nadání, vizionářky v pravém slova smyslu.... celý text
Literatura světová Náboženství Historické romány
Vydáno: 2019 , JotaOriginální název:
Illuminations , 2012
více info...
Přidat komentář
Když si odmyslíme ty náboženské vize, je to překvapivě hlavně kniha o ženě v mužském světě. Jistě o výjimečné ženě a přesto velmi lidské, pravdivé a uvěřitelné. Protože jsem podle hodnocení čekala hlavně knihu o víře, jsem překvapena velmi mile tím, že je to kniha o lidech a o jejich cestách, které si ne vždy mohou zvolit sami.
Jsem naprosto spokojená. Při čtení mi bylo tak dobře na duši. Knížka je velmi zajímavě napsána s takovou lehkostí a pokorou. Tyto dívky a později ženy to měly opravdu těžké, nechtěla bych to zažít na vlastní kůži. Náboženství tam je opravdu hodně zmiňováno, ale knížka je přece o jeptišce , zjeveních, kněžích a životě v celách klášterů.
Velmi čtivou formou přiblížen život sv. Hildegardy z Bingenu, která měla vidění, a proto byla v 8 letech svou matkou dána církvi jako desátek a spolu s Juttou ze Sponheimu byly zazděny jako rekluzy (poustevnice). Po smrti sv. Jutty se stala Hildegarda abatyší. Rovněž se zasadila o to, aby už ženy nebyly zazdívány jako rekluzy.
Kniha nebyla vůbec špatná, je napsaná velmi čtivým stylem. Bohužel jsem si nezjistila, o čem kniha je, tudíž pro mě byla až moc "náboženská", což se asi dalo očekávat, když se jedná o životní příběh jeptišky.
Měla jsem problém s první půlkou knihy, kde se vlastně nic neděje, jen je zde popsán každodenní život Hildegardy.
Za mě 3,5 hvězdičky.
Wow, já jsem naprosto spokojená, překvapená, potěšená! Podle mě velmi dobře zpracovaný historický román o životě neobyčejné ženy, která se na svou dobu, a vlastně dodnes, vymyká všem pravidlům. Navzdory některým upraveným či pozměněným faktům to pro mě bylo nádherné, poutavé, srdcervoucí a nesmírně obohacující čtení.
Hildegarda z Bingenu si naprosto získala mé srdce a já si moc ráda přečtu její životopis, či jiné odborné dílo o ní.
Díky Mary Sharratt jsem si při čtení říkala, že ty Boží mlýny přeci jenom melou a na každou svini se vaří voda v kotli ;)
Kniha pojednává o životě jeptišky Hildegardy, kterou zazdili do klášterní cely v dětství, protože mívala vidění, aby z cely vyšla už jako žena ve středním věku, zůstala v církvi a aby se jako spisovatelka, hudební skladatelka a organizátorka malé komunity pokusila napravit nešvary církve své doby, ve 12.století. Kniha se mi četla moc dobře, čemuž jsem se nedivila - už "Dcery čarodějného vrchu" mne nadchly tím, jak jsou poutavě napsané, a kniha o Hildegardě nezůstává pozadu. Pokud jde o prožívání hlavní postavy - autorka myslím uchopila její pocity a prožitky poměrně povrchně a možná i poplatně dnešní době, takže za to knize musím ubrat hvězdičku. Jeptiška je podaná tak až příkladně emancipovaně, viz ukázka. A katolická církev až moc jednoznačně prohnile, zase viz ukázka:
- „Opravdu by sis přála očistit se od své pravé povahy?“ Soucit ve Volmarových očích byl hlubší než moře. „Pán Bůh tě učinil tím, kým jsi, záměrně. Bez své kuráže a síly vůle bys dodnes seděla v poustevně. Zazděná ve dvou celách.“
- Tihle biskupové a kněží měli zastávat duchovní úřad daný jim od Boha a být prostředníky mezi prostým lidem a Bohem. Jenže jak mohou lidé doufat, že dosáhnou spásy, když ti, kdož by jim měli k tomu pomáhat, se sami po uši máchají v neřesti? Obyčejní farníci začali opouštět církev po celých houfech a přidávat se ke katarům, kteří si říkají praví křesťané. A ti, kdo se měli snažit získat své ztracené ovečky zpátky, ti, kdo měli být jejich pastýři, je chudáky upalovali na hranicích jako kacíře. Zlo plodilo zlo.
Celkově knihu doporučuji, jelikož mne prostě bavila.
A upozorním tu ještě na jednu maličkost: že historická Hildegard zřejmě měla cit pro módu a chtěla, aby se ženy v klášterech neoblékaly do hábitů a nezakrývaly si hlavu plachetkou - to mne zaujalo! Ukázka:
- „Jste zasvěcené panny,“ řekla jsem a v tu chvíli bylo úplně jedno, že některé z nich, například Johanna, jsou vdovy. „A přísná pravidla manželské pokory pro panny neplatí, neboť ty žijí v neposkvrněném ráji a nestárnou, zůstávají plné života jako rašící ratolest. Panna si nemusí zakrývat vlasy plachetkou či šátkem.“
Téma mi nemohlo být vzdálenější, ale literární um M. Sharrattové mne opět očaroval, zavrtal se mi pod kůži a obloudil mé smysly. Autorka má vskutku talent, v jejím podání postavy ožívají, jako by opravdu byly z masa a kostí právě tady a právě teď, příběhy se samy od sebe vyprávějí. Pokud nevyhledáváte plytké moderní čtivo, vřele doporučuji i Dcery čarodějného vrchu.
Příběh je velmi čtivý, barvitě napsaný, ale naštěstí není patetický. Opravdu moc hezky psáno, čte se velmi rychle. Inspirativní snad ani ne - spíš se člověk diví, co to malé děvčátko všechno dokázalo vydržet a přežít.
Strhující příběh ženy se silnou vůlí, kuráží a ctižádostí. Ženy, která vzala opratě svého života do svých rukou, odmítla doživotní zajetí v poustevně a stát se mučednicí utopenou v trápení. Ženy, která odolala pozlátku světské slávy a nebála se poukázat na mocenský boj v církvi, shromažďování jmění a zkaženost všeho druhu převlečené za náboženství.
Četla se skvěle, nemám co vytknout.
Četla jsem obě předchozí autorčiny knihy a z Dcer čarodějného vrchu jsem byla nadšena. Musím ovšem říci, že Iluminace se mi líbila ještě o něco více. Hildegardin příběh byl protkán samými strastmi a těžkými zkouškami, přesto se dokázala životem probojovat až ke svatosti. Člověku se z některých momentů tajil dech, zejména bral-li v potaz, že se tyto věci dříve skutečně děly. Mám opravdu ráda autorčin styl psaní, je schopna svým postavám propůjčit onu lidskost, potřebnou pro to, aby se čtenář do hrdinů dokázal patřičně vcítit. Oceňuji také květnatý jazyk a výborné vykreslení atmosféry - z pasáží z poustevny s šílenou Juttou mrazí. Opravdu krásné dílo.
Román vypráví neobyčejný příběh Hildegardy z Bingenu, která byla nejproslulejší ženou své doby (1098 – 1179). Vizionářka a žena mnoha talentů, která byla už v osmi letech věnována církvi. Tam rozšiřovala své znalosti nejen o teologii, přírodovědě a medicíně. Kniha je zároveň beletrií, mixem historických faktů a filozofií Hildegardy.
Po úžasné knize Extáze jsem sáhla po další knize Mary Sharratt a opět jsem nadšená. Knihu jsem přečetla jedním dechem. Je napsána neskutečně čtivě, vtáhne Vás do vyprávění a už nepustí.
S Hildegardou okamžitě začnete soucítit. Je zde ukázána jako běžná, ale zároveň také jako velmi silná žena, která si jde za svým, což bylo v té době nevídané.
Také se zde rozebírají témata jako zkorumpovanost církve, síla přírody, ale i přátelství a odhodlanost. V knize jsem se dozvěděla spoustu nového z historie, ale vše je podáno tak, že mě to bavilo a zajímalo.
Rozhodně doporučuji k přečtení.
Zajímavé zpracování toho, jak to možná mohlo být. Asi jsem od toho čekala trochu víc, jsem každopádně zvědavá na další knihy téhle autorky.
Pokud bych brala tento barvitě popsaný román jako historickou fikci z 12. století, dala bych mu plný počet. Iluminace je dalším z řady až skoro mistrovských děl, které se mi tento rok dostaly do rukou a splnily nelehký úkol: zabavit, pohltit, něco se dozvědět a podat vše přijatelnou, stravitelnou, čtenářsky velmi vděčnou formou. Kniha by byla úžasná. Rozhodně mě kniha emočně zasáhla, místy až očarovala. Až na to, že se nejedná o věrohodnou biografii! Na to se příliš rozchází s realitou, což bohužel není v knize dostatečně zdůrazněno.
Bohužel tento text podává dost zkreslený obraz o svaté Hildegardě z Bingenu a blahoslavené Juttě ze Sponheimu, které spolu přes třicet let sdílely malou, kamennou poustevnu, v níž byly za živa zazděné při zdi benediktýnského kláštera. Nejde mi ani tak o drobnější nesrovnalosti, kterých je opravdu řada ( Hildegarda byla věnovaná Bohu jako desátek už při samotném narození, nikoli až po kontroverzních vidinách v osmi letech, s kterými si její rodina nevěděla rady, do řádu vstoupila až o šest let později, než se uvádí v knize, navíc s nimi v poustevně žila od počátku další žena atd., atd. je tam prostě víc fabulace než pravdy). To by tolik nevadilo, kdyby spisovatelka nezměnila charakter a osobnost samotných vyvolených žen.
Nějaké neshody mezi nimi patrně byly, už pro to, že Jutta vedla velmi asketický život, trýznila a zraňovala své tělo do té míry, až to vedlo k naprostému fyzickému vyčerpání a předčasné smrti. Budoucí lékařka Hildegarda prosazovala umírněnost a asketické sebepoškozování těla (byť jen odpíráním zdravého jídla) kritizovala.
Co se mi na autorčině přístupu k tématu nelíbí je to, že z jedné výjimečné ženy, Jutty ze Sponheimu, udělala vyšinutou, závistivou, dokonce jak píše "smrdutou babiznu", která se v mládí dopustila incestu s vlastním bratrem a prostě jí z toho hráblo. Jutta se o své žačky podle knihy absolutně nezajímala, přitom byla ve skutečnosti zvolená jako představená ženského kláštera a musela řídit (byť z reklúzy) několik žen současně. Neumím si představit, že by toto poslání někdo svěřil duševně nemocnému člověku, vedení církve na to nepřišlo a ještě z ní udělali blahoslavenou ženu.
Ze samotné Hildegardy, bezesporu nesmírně vzdělané, morálně vyspělé a jedinečné ženy, pak autorka v první polovině knihy udělala nenávistnou, zlou a zatrpklou ženu, která musí přes třicet let strpět údajné fyzické a psychické týrání od nenáviděné "učitelky", která jí podle dochovaných faktů měla ve skutečnosti pomáhat duchovně růst a hlavně zařídila, aby se o Hildegardiných schopnostech dozvědělo vyšší duchovenstvo. Svatá, to znamená být čistá, hodná úcty, odpouštějící, která může být příkladem hodným následování, takže číst o tom, jak Hildegarda nad údajnou nemocnou nešťastnicí ohrnuje nos a hluboce jí nesnáší, je poněkud nešťastným způsobem, jak se chopit tématu. Naštěstí je již druhá polovina Iluminace hodnověrnějším vhledem do života, psychiky a myšlení svaté ženy.
Kdyby spisovatelka příště při psaní knih o skutečně žijících osobnostech trochu více krotila fabulaci a nešla až do nesmyslných domněnek (typu záštiplná a z prstu vycucaná zneuctěná svatá), s chutí bych sáhla po jejím dalším díle. Myslím, že ani autorce by v tomto ohledu trochu umírněnosti neškodilo. Realita bývá navíc často mnohem zajímavější než poupravené obrazy skutečných osobností.
I přes výše popsané výhrady mě Iluminace zasáhla, obohatila a čas, který jsem s ní strávila, rozhodně nepokládám za zbytečný.
Po přečtení románu ovšem doporučuji si z hodnověrných zdrojů zjistit neupravená fakta.
Zatímco Dcery čarodějného vrchu mě moc nechytly, životní příběh Hildegardy byl rozhodně čtivý a velmi dobře popsaný.
Popis pohnuté životní pouti Hildegardy z Bingenu je zdařilý. Hned začátek je hodně emotivní. Ve středověku byl sice vstup do kláštera pro nejmladší ze sourozenců často tím nejlepším řešením, ale v současnosti je těžké pochopit, že někdo zazdí osmileté děvčátko do poustevny. Hildegardě nakonec klášter poskytl nejen domov, ale i splnění snů a naplnění životního poslání...
Ačkoli mám ráda historické knihy, nikdy jsem se nesoustředila na příběhy, kde prim hraje církev a životopisy svatých, takže v tomto směru to pro mne bylo něco nového. Nakoukla jsem do studených středověkých klášterů, sledovala intrikaření v církvi, četla o vizích Hildegardy, o její filozofii a dozvěděla se, jaké bylinky tehdy používali.
Iluminace je zdařilý mix beletrie a historických faktů a moc dobře se čte.
Tak tento román jsem velmi ocenila: jednak jsem vždycky toužila přečíst si beletrizovaný životopis mé oblíbené světice, navíc byl sepsán čtivě, působivě a vlastně dost věrohodně. Zvlášť první část z poustevny je velmi zajímavá, už jen pro to pomyšlení, že se hlavní hrdinka naprosto nezbláznila. A s chutí jsem si připomněla některé její texty a pustila nahrávky pro dokreslení. Přečtěte si sami...
Štítky knihy
křesťanství náboženství 12. století životopisné, biografické romány katolická církev jeptišky svatá Hildegarda z Bingenu, 1098-1179 historické romány
Autorovy další knížky
| 2019 |  Dcery čarodějného vrchu |
| 2019 | Iluminace |
| 2018 | Extáze: Román o Almě Mahlerové |
Kniha Iluminace je v
| Přečtených | 153x |
| Čtenářské výzvě | 33x |
| Doporučených | 12x |
| Knihotéce | 105x |
| Chystám se číst | 178x |
| Chci si koupit | 28x |
| dalších seznamech | 2x |
Tohle je knížka obsahující vše, co mám ráda. Uvěřitelný historický příběh založený na skutečných osobách a událostech, popisující život od dětství po smrt. Klášterní prostředí (jo, asi jsem byla v minulým životě matkou představenou :) ), sympatická hlavní hrdinka.
Autorka popsala život Hildegardy podle té dramatičtější ze dvou verzí jejího osudu, kdy byla od svých osmi roků dlouhých třicet let zazděná zaživa v kobce ve zdi mužského kláštera v Disibodenbergu jako reklúza, což je ženská obdoba anachoréty, spolu s pomatenou "svatou" Juttou. Něco takového si sotvakdo umí představit. Je vůbec možné po tolika letech vyjít ven zdravý na těle i na duchu, postavit se církevní moci, sepsat nejprve tajně a posléze s posvěcením papeže své svaté vidiny, a založit první ženský klášter v německých zemích? Pokud se to tak opravdu stalo, byla Hildegarda ještě pozoruhodnější než jsme si mysleli.