I viděl Bůh, že je to špatné

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Výjimečné osobní svědectví z terezínského ghetta, které přečkalo válku zazděné na půdě místních kasáren. Novela Otty Weisse I viděl Bůh, že je to špatné je jedinečným literárním počinem a zároveň silným osobním svědectvím historického významu. Otto Weiss tuto knihu napsal v Terezíně v roce 1943, kresbami ji doplnila jeho dcera Helga, autorka Deníku 1938–1945, tehdy 13letá. Společně pak knihu věnovali Helžině matce Ireně k narozeninám. Krátce poté byl Otto Weiss zařazen do transportu do Osvětimi, odkud se už nevrátil. Bůh, který na sebe vzal lidskou podobu, se přichází podívat do Terezína, aby se na vlastní kůži přesvědčil, jaká je mezi vězněnými Židy situace. Do prostého příběhu je vložena vážnost i hloubka, předstíraný úsměv zakrývá hořkost a smutek. Kniha odhaluje zrůdnost a rafinovanost lživé nacistické propagandy užívané k utajení pravdy a k oklamání světa....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/301432/big_i-videl-buh-ze-je-to-spatne-CQC-301432.jpg 4.469
Nahrávám...

Komentáře (20)

Kniha I viděl Bůh, že je to špatné

ejwa1937
12. září

A on opravdu nerad...
Tragikomedie, kterou napsal sám život. Velký respekt k O. Weissovi, jeho dceři a těm dalším. Gottesmann z Himmelblau měl dávat víc pozor. No co už...

petr.trep
04. února

Historicky velmi cenný dokument!


Katka2382
29.10.2020

Poetická a milá knížečka o neveselé době.

karel0684
26.07.2020

nemám rád knihy o holocaustu. Nemám, moc se jim vyhýbám. Tahle kniha si však tu cestu ke mne našla a i přes okolnosti jejího vzniku, to byla hezká a milá kniha, která ukazoval sílu lidí, kteří ten příběh žili. Smutný, velmi smutný příběh...

lenkaabooks
20.04.2020

Lidé ztrácí víru a tak Bůh sestoupí mezi lid aby zjistil proč se tak děje. A ocitne se v Terezínském ghettu a nestačí se divit. Novelka byla sepsána p. Weissem a ilustrovaná jeho třináctiletou dcerou přímo v Terezíně, v roce 1943. Součástí je také báseň Modlitba, kterou jsem četla několikrát, jak moc se mi líbila.

tami1
02.01.2020

Krátká novela o tom, jak Bůh nechápe proč se od něj jeho ovečky odvracejí a proč ztrácejí víru. A tak sestoupí mezi ně do terezínského ghetta a prozří ...
Je to osobní svědectví z Terezína. Jeho autor nepřežil.

Tozbee
23.10.2019

Už samotné okolnosti vzniku a vydání této knihy mi spolehlivě zarosí oči. Příběh v příběhu. Působivý, psaný lehkou rukou a s nečekaným humorem. Příběh, který neměl vzniknout.

„Ne, takhle jsem si to naše společenství nepředstavoval. Já hlupák věřil, že jsme lepší než ti druzí a že bychom dovedli zorganizovat vzorný stát šťastných a spokojených občanů. I když si odmyslím všecky rušivé vlivy, přesvědčil jsem se o pravém opaku. A mezi našimi stoupenci je to nejžalostnější. Mají plnou hubu osudového společenství a podobných frází, kdežto ve skutečnosti hledí jen upozornit na sebe a získat si oblibu a přízeň vedení. Metody, jakých při tom používají, jsou hanebné a už jsem jim to kolikrát řekl. Nemají mě rádi. Naši odpůrci mají často pravdu, je to verbež. Já nenadávám, já se jen žeru, protože mne připravili o to poslední, o víru v člověka v lepší svět.“

alef
31.07.2018

„Můj Bože, slyšíš mě? Ach ano, jsem to já,
já, kacíř, nevěrec, jenž v úzkosti se ptá
svým hloupým proč a zač na věcí tisícero
...
na význam činů tvých, jich účel, smysl, cíl,
a pročs neblahý nám osud připravil. –
A jestli člověku snad hloubat nepřísluší
o smyslu plánů Tvých, proč dals mu tedy duši ...“

„Na zemi trvá teď už tři a půl roku válka, hrozná ... ani v moci boží nebylo, aby jí zabránil.“

Terezínským ghettem prošlo více než 155 000 mužů, žen a dětí. Na 35 000 z nich našlo smrt přímo v Terezíně, dalších 83 000 po deportaci z Terezína zahynulo ve vyhlazovacích táborech, v koncentračních táborech a za pochodů smrti v závěru války. V Terezíně před válkou žilo přibližně 7 000 obyvatel, v některých obdobích tady bylo vězněno i 60 000 lidí různých národností ...

Kdo by čekal, že lidé, kteří jsou poníženi a zbaveni lidské důstojnosti, budou usilovat jen o materiální statky, hluboce se mýlí, opak je pravdou, kulturní život se pro mnohé (často to byly děti) stal skoro nezbytností ... vystaveni nepochopitelnému násilí, ponižování, strachu a konfrontováni každý den se smrtí tak „unikali“ realitě, ... uvědomili si tak, že nacisté jim můžou vzít všechno, ale nikdy se jim nemůže podařit připravit je o vzpomínky a znalosti, ... a pak, když „tvoříte“ - cokoliv, taková chvilka poskytuje rozptýlení a chvilkové zapomenutí? ... to asi ne, ale možná chvilkovou úlevu. Proniknout do jejich myslí, do toho co si mysleli, se nám asi nikdy nemůže zcela podařit ... můžeme jen obdivovat jak stále znova a znova hledali své místo na světě, které jim bylo ukradeno...

„Co jsem?“
Člověka zamrazí, když vnímá, co všechno lze jednoduchým zápisem v deníku sdělit.

K dětem, které útrapy holocaustu přežily a jako dospívající byly v Terezíně literárně a výtvarně činné patřila i paní Helga Weissová – Hošková. Její jedinou zbraní byla upřímnost ... nic není vylepšeno ... psala a malovala to, co vyjádřit chtěla a jak to cítila. V téhle útlé knížce máte jedinečnou možnost vidět její obrázky, ... a začíst se do příběhu – který je osobním svědectvím jejího otce, který se ovšem nevrátil ...

Knihu asi není možné hodnotit, ani „prožít“ ... a už vůbec ne zcela pochopit ... přesto je nutné, aby takové knihy čteny byly ... aby bylo připomínáno ...

I viděl Bůh, že je to špatné ... je tedy takovou soukromou zpovědí ...

V příběhu pak je i samotný Bůh uvržen do naprosté beznaděje...

„Pocítil zatrpklý vzdor nevinně odsouzených a pozoroval pobuřující bezstarostnost nestydatých kořistníků, poznal nepřestávající hlad jedněch a věčně nasycená břicha druhých, byl svědkem zoufalství z nejistého zítřka ...“

... a protože chce prožít lidský úděl až do konce, nechává v sobě působit pocity, které by při takové nespravedlnosti měl každý běžný smrtelník. Pociťuje tak obrovské rozčarování, křivdu a bezmoc, vidí bídu, utrpení, ponížení lidí a vnímá ... všechnu tu nesmyslnost ...

„Nikdy nemůžeme pochopit, co tito lidé zažívali. Chytali se každé byť nepatrné naděje, protože to, co znamená být v Terezíně, už věděli.“

„Škoda, že se Dante nedožil Terezína. Jeho fantazie nebyla by se musela tolik namáhat.“

1