I viděl Bůh, že je to špatné

I viděl Bůh, že je to špatné https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/301432/mid_i-videl-buh-ze-je-to-spatne-CQC-301432.jpg 4 75 75

Výjimečné osobní svědectví z terezínského ghetta, které přečkalo válku zazděné na půdě místních kasáren. Novela Otty Weisse I viděl Bůh, že je to špatné je jedinečným literárním počinem a zároveň silným osobním svědectvím historického významu. Otto Weiss tuto knihu napsal v Terezíně v roce 1943, kresbami ji doplnila jeho dcera Helga, autorka Deníku 1938–1945, tehdy 13letá. Společně pak knihu věnovali Helžině matce Ireně k narozeninám. Krátce poté byl Otto Weiss zařazen do transportu do Osvětimi, odkud se už nevrátil. Bůh, který na sebe vzal lidskou podobu, se přichází podívat do Terezína, aby se na vlastní kůži přesvědčil, jaká je mezi vězněnými Židy situace. Do prostého příběhu je vložena vážnost i hloubka, předstíraný úsměv zakrývá hořkost a smutek. Kniha odhaluje zrůdnost a rafinovanost lživé nacistické propagandy užívané k utajení pravdy a k oklamání světa.... celý text

Přidat komentář

včelařka
25.09.2023 5 z 5

Autentické smutné svědectví.
I viděl Bůh, že je to špatné. ... a děje se to znovu a znovu.

Čičolina
16.05.2022 4 z 5

Když čtete tuto knížku a uvědomíte si, že je to skutečné očité svědectví, krutá pohádka nepohádka, je to větší rána do hlavy než třeba film z koncentráku plný ukrutných scén. Třeba to Jahve opravdu nevěděl, třeba mu to skutečně zatajili...."teď pospíchá, vidíte ho támhle zahýbat za roh krematoria, pospíchá domů do nebe, aby to vzal pořádně do ruky."


ejwa1937
12.09.2021 5 z 5

A on opravdu nerad...
Tragikomedie, kterou napsal sám život. Velký respekt k O. Weissovi, jeho dceři a těm dalším. Gottesmann z Himmelblau měl dávat víc pozor. No co už...

petr.trep
04.02.2021 5 z 5

Historicky velmi cenný dokument!

Katka2382
29.10.2020 5 z 5

Poetická a milá knížečka o neveselé době.

karel0684
26.07.2020 5 z 5

nemám rád knihy o holocaustu. Nemám, moc se jim vyhýbám. Tahle kniha si však tu cestu ke mne našla a i přes okolnosti jejího vzniku, to byla hezká a milá kniha, která ukazoval sílu lidí, kteří ten příběh žili. Smutný, velmi smutný příběh...

lenkaabooks
20.04.2020 4 z 5

Lidé ztrácí víru a tak Bůh sestoupí mezi lid aby zjistil proč se tak děje. A ocitne se v Terezínském ghettu a nestačí se divit. Novelka byla sepsána p. Weissem a ilustrovaná jeho třináctiletou dcerou přímo v Terezíně, v roce 1943. Součástí je také báseň Modlitba, kterou jsem četla několikrát, jak moc se mi líbila.

tami1
02.01.2020 5 z 5

Krátká novela o tom, jak Bůh nechápe proč se od něj jeho ovečky odvracejí a proč ztrácejí víru. A tak sestoupí mezi ně do terezínského ghetta a prozří ...
Je to osobní svědectví z Terezína. Jeho autor nepřežil.

Tozbee
23.10.2019 4 z 5

Už samotné okolnosti vzniku a vydání této knihy mi spolehlivě zarosí oči. Příběh v příběhu. Působivý, psaný lehkou rukou a s nečekaným humorem. Příběh, který neměl vzniknout.

„Ne, takhle jsem si to naše společenství nepředstavoval. Já hlupák věřil, že jsme lepší než ti druzí a že bychom dovedli zorganizovat vzorný stát šťastných a spokojených občanů. I když si odmyslím všecky rušivé vlivy, přesvědčil jsem se o pravém opaku. A mezi našimi stoupenci je to nejžalostnější. Mají plnou hubu osudového společenství a podobných frází, kdežto ve skutečnosti hledí jen upozornit na sebe a získat si oblibu a přízeň vedení. Metody, jakých při tom používají, jsou hanebné a už jsem jim to kolikrát řekl. Nemají mě rádi. Naši odpůrci mají často pravdu, je to verbež. Já nenadávám, já se jen žeru, protože mne připravili o to poslední, o víru v člověka v lepší svět.“

alef
31.07.2018 5 z 5

„Můj Bože, slyšíš mě? Ach ano, jsem to já,
já, kacíř, nevěrec, jenž v úzkosti se ptá
svým hloupým proč a zač na věcí tisícero
...
na význam činů tvých, jich účel, smysl, cíl,
a pročs neblahý nám osud připravil. –
A jestli člověku snad hloubat nepřísluší
o smyslu plánů Tvých, proč dals mu tedy duši ...“

„Na zemi trvá teď už tři a půl roku válka, hrozná ... ani v moci boží nebylo, aby jí zabránil.“

Terezínským ghettem prošlo více než 155 000 mužů, žen a dětí. Na 35 000 z nich našlo smrt přímo v Terezíně, dalších 83 000 po deportaci z Terezína zahynulo ve vyhlazovacích táborech, v koncentračních táborech a za pochodů smrti v závěru války. V Terezíně před válkou žilo přibližně 7 000 obyvatel, v některých obdobích tady bylo vězněno i 60 000 lidí různých národností ...

Kdo by čekal, že lidé, kteří jsou poníženi a zbaveni lidské důstojnosti, budou usilovat jen o materiální statky, hluboce se mýlí, opak je pravdou, kulturní život se pro mnohé (často to byly děti) stal skoro nezbytností ... vystaveni nepochopitelnému násilí, ponižování, strachu a konfrontováni každý den se smrtí tak „unikali“ realitě, ... uvědomili si tak, že nacisté jim můžou vzít všechno, ale nikdy se jim nemůže podařit připravit je o vzpomínky a znalosti, ... a pak, když „tvoříte“ - cokoliv, taková chvilka poskytuje rozptýlení a chvilkové zapomenutí? ... to asi ne, ale možná chvilkovou úlevu. Proniknout do jejich myslí, do toho co si mysleli, se nám asi nikdy nemůže zcela podařit ... můžeme jen obdivovat jak stále znova a znova hledali své místo na světě, které jim bylo ukradeno...

„Co jsem?“
Člověka zamrazí, když vnímá, co všechno lze jednoduchým zápisem v deníku sdělit.

K dětem, které útrapy holocaustu přežily a jako dospívající byly v Terezíně literárně a výtvarně činné patřila i paní Helga Weissová – Hošková. Její jedinou zbraní byla upřímnost ... nic není vylepšeno ... psala a malovala to, co vyjádřit chtěla a jak to cítila. V téhle útlé knížce máte jedinečnou možnost vidět její obrázky, ... a začíst se do příběhu – který je osobním svědectvím jejího otce, který se ovšem nevrátil ...

Knihu asi není možné hodnotit, ani „prožít“ ... a už vůbec ne zcela pochopit ... přesto je nutné, aby takové knihy čteny byly ... aby bylo připomínáno ...

I viděl Bůh, že je to špatné ... je tedy takovou soukromou zpovědí ...

V příběhu pak je i samotný Bůh uvržen do naprosté beznaděje...

„Pocítil zatrpklý vzdor nevinně odsouzených a pozoroval pobuřující bezstarostnost nestydatých kořistníků, poznal nepřestávající hlad jedněch a věčně nasycená břicha druhých, byl svědkem zoufalství z nejistého zítřka ...“

... a protože chce prožít lidský úděl až do konce, nechává v sobě působit pocity, které by při takové nespravedlnosti měl každý běžný smrtelník. Pociťuje tak obrovské rozčarování, křivdu a bezmoc, vidí bídu, utrpení, ponížení lidí a vnímá ... všechnu tu nesmyslnost ...

„Nikdy nemůžeme pochopit, co tito lidé zažívali. Chytali se každé byť nepatrné naděje, protože to, co znamená být v Terezíně, už věděli.“

„Škoda, že se Dante nedožil Terezína. Jeho fantazie nebyla by se musela tolik namáhat.“

Analady
06.07.2018 4 z 5

Krátký příběh o utrpení, přesto psaný s neskutečnou lehkostí. Ukazuje nám různé bolestné události, které lidé zažívali v terezínském ghettu. Je potřeba si připomínat, jak člověk člověku dokáže ublížit a dělat maximum pro to, abychom nic takového nemuseli znovu zažít. Moc se mi líbila báseň Modlitba, hezké kresby, které celý příběh pěkně doplňovaly a závěr, který vybízí k odpuštění a přináší naději.

jiri77
28.04.2018 3 z 5

Je tragické co se v Terezíně dělo ale tahle novela mě moc nezaujala. Co se mi na knize líbilo byly ilustrace jeho dcery. Přesto jsem rád ,že jsem se touhle knížkou setkal.

jarmila6295
29.03.2018 5 z 5

Jsem moc ráda, že jsme měla čest číst tuto knihu, je to možnost projevu úcty pro všechny, kteří trpěli a zahynuli v koncentračních táborech.

certik003
23.03.2018

Měla jsem strach, že mě tento způsob popisu života v ghettu nebude bavit, ale opak byl pravdou. Poetické, ale smutné.

irskádívka
26.01.2018 5 z 5

Něžný a poetický příběh o strašné době a ohavných věcech. Autor dokázal spojit pohádkové vyprávění se syrovou realitou židovského ghetta a utrpení za druhé světové války.

novecento
05.10.2017 4 z 5

Po přečtení této útlé Terezínské novely se mi znovu umocnil prožitek letošní návštěvy tohoto židovského ghetta, kde stále vnímáte historickou minulost bývalé vojenské pevnosti, židovského ghetta, místa utrpení a odjezdu transportů do ještě hrůznějšího tábora jménem Osvětim. K této knize, která ani nebyla určena čtenářům není třeba hodnocení. Řekneme-li ale, že stačí úcta a obdiv k autorům, je to jen slabá fráze, kterou omlouváme svoji nemohoucnost jakkoliv ovlivnit řetězení události kolem nás. Ale co doopravdy můžeme a co zmůžeme, když to nedokázal ani Bůh...?

veronika0382
27.02.2017 4 z 5

Jednoduchý příběh, který zlehka nastíní, s trochou ironie, vše co se v ghettu odehrávalo. Jsem ráda, že jsem ho četla. Přidává mu na hvězdičce už jen to, od koho pochází, kde se našel a celý původ novely. .... Více v mojí recenzi zde :)

Šárka5875
25.01.2017 4 z 5

Kniha Otty Weisse je opravdu originálně pojatý příběh z období holokaustu.Zpočátku jsem měla strach, zda mě příběh takto napsaný bude bavit. Ale moje obavy byly zbytečné. Knihu jsem přečetla během pár hodin a šlo opravdu o velmi zajímavé čtení. Období 2. světové války mě zajímá, takže jsem moc ráda, že jsem se k tomuto příběhu dostala.
Knihu můžu určitě doporučit. Nemusíte se obávat, že by byla nějak silně nábožensky směrovaná, vůbec ne. Pouze je vypravěčem Bůh, ale jinak prožíváme klasické situace z židovského ghetta. Kniha je velmi pěkně graficky zpracovaná a doplněna o ilustrace Ottovy dcery Helgy. V zadní části knihy najdeme seznam pojmů, které se ve vězeňském slangu v Terezíně používaly. Což je hodně dobře, protože jinak bych spoustě slov úplně nerozuměla a musela bych si je vyhledávat na internetu. V knize najdeme také několik rodinných fotografií a ukázku strojopisu originálního textu.

Sorrow
04.01.2017 4 z 5

Půvabně napsaná novelka naivně popisující zvěrstva z koncentračního tábora v Terezíně. Líbilo se mi, jak autor popsal "boží práci"; jak to funguje v nebi. Překrásné ilustrace jen podtrhly celou atmosféru. Doporučuji :)

JanaDor
19.12.2016 5 z 5

Kniha je poetická. Hrůzy jsou pohádkově zaobaleny a hezky vyniká Boží prozření z utrpení lidí.
Je to zvláštní a přes svůj obsah velmi milé a vzácné dílko. Když se připočte kvalitní zpracování knihy, tak je prostě nádherná. Co mi vadilo, bylo časté použití německých slovíček. Ale tehdy byl v Terezíně úřední jazyk němčina, tak se není čemu divit. Na konci knihy jsou vysvětleny německé výrazy, je tam také doslov autorovy dcery a pár rodinných fotografií.