I řekl Bůh - Trinitární teologie stvoření

27.10.2022

„Prožitek vlastní kreaturality, zakoušení tajemné darovanosti každého okamžiku i veškeré naší činnosti by měly ve věřícím člověku plodit postoj vděčnosti. Tento vděk rozhodně není něčím, co by Bůh Otec nutně vyžadoval, nebo dokonce potřeboval. Ve skutečnosti jsme to my, koho uvedené vědomí vděčnosti naplňuje veskrze pozitivním postojem k vlastní existenci. Nezřídka totiž dochází k tomu, že býváme zaujati téměř výlučně tím, co nám schází, čeho bychom chtěli dosáhnout, co je špatně. Zároveň ale opomíjíme naprosto nesamozřejmé obdarování, jímž je každý okamžik naší existence, naše identita, dobro a smysluplnost všeho stvořeného, skutečnost, že jsme zahrnuti neskutečnými hodnotami nejen na přirozené rovině, ale fascinujícím způsobem rovněž na rovině milosti vírou, příslibem spasení, silou k překonávání překážek. Zkrátka a dobře, víra se jeví jako fantastická strategie důstojného a vpravdě lidského přežití, oprávněně optimistického postoje i v těch nejsvízelnějších situacích. Opravdově prožívaná víra je silou, která nás vede k tomu nejpozitivnějšímu myšlení, jaké je možné, a to klidně tváří v tvář těžkým mravním selháním kněží, biskupů, kardinálů a leckdy i papežů, jak to dějiny dokládají.“

Jak stvoření světa, tak trinitární teologie jsou témata, která jsou složitě uchopitelná a jen horko těžko se nějak srozumitelně vysvětlují. Navíc se zdají být dost vzdáleny od reality našich životů, dokonce i těch reflektovaně křesťansky žitých. Takže jsem ke knize přistupoval s obavami a nejistotou, jestli pro mě nebude příliš akademicky teoretická a tedy vzdálená. A tedy neužitečná.
Ale kdepak! Vnitrobožské vztahy Trojice jsou představeny pouze v úvodu a relativně přístupnou formou (důraz kladu na slovo relativně: pořád je to Trojice a u ní toho vždy bude víc tajemně skrytého než odhalitelného), dokonce se mi zdálo, že až příliš přístupnou, ale to je zřejmě výsledek mého předchozího pečlivého čtení monografie Jako v nebi, tak i na zemi, která je podrobným teoretickým pojednáním o Trojici.
V téhle knize ale je Trojice spíš východiskem, vlastně optikou, kterou se otec Pospíšil dívá na jednotlivá teologická témata. Takže ani tak nejde trinitární teologii stvoření, ale spíš o přehled zajímavých teologických otázek pohledem trinitární teologie stvoření a individuální svobody z ní plynoucí. A ony otázky zodpovídá otec Pospíšil nejen fundovaně, ale také zaujatě a v dobrém slova smyslu angažovaně. Šlo zřetelně cítit, že autor není jen teolog-teoretik, ale člověk prožívající bolesti svého světa a zapálený pro jeho promýšlení.
Těžko vybírat, které úvahy mě obohatily nejvíc. Hodně mě zaujala kapitola zabývající se zlem, udělal jsem si trochu jasněji v otázce lidské duše a dědičné viny a možná vůbec poprvé se soustavněji věnoval trochu ironizovanému tématu démonologie. A taky prozřetelnost Boží a Boží spolutvoření v lidech – to je téma, které mi teď vrtá hlavou a chci se k němu ještě vracet...