Honzlová
Zdena Salivarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16158/bmid_honzlova-Tzn-16158.jpg
5
514
127
V nezapomenutelném příběhu Jany Honzlové, neprokádrované členky souboru písní a tancí Sedmikráska, dokázala tehdy začínající autorka to, na čem ztroskotalo předtím i později mnoho slavnějších a zkušenějších spisovatelů: pro dnešní i budoucí generace věrně zachytila a spoutala do do živého tvaru frašku zvanou "budování socialismu". Román s výrazně autobiografickými prvky začala psát Zdena Salivarová ještě v Praze, dokončila jej až v Torontu, kam se po roce 1968 přestěhovala se svým manželem J. Škvoreckým.... celý text
Přidat komentář
Považuji za zvláštní, jaký je nepoměr mezi knihami popisující zvěrstva nacistů a zvěrstva komunistů. Asi je jednodušší ukazovat na "cizího" kata než na Čecha šikanujícího / věznícího / mučícího jiného Čecha. Takže i z tohoto důvodu díky za Honzlovou, která reálie 50. let ukazuje ve vší tehdejší bídě.
Třicet let mě tato kniha ležela v knihovně prakticky bez povšimnutí. Moje chyba! Je to naprosto mimořádné dílo, mnoho lepšího čeští autoři nenapsali. Škoda, že toho nenapsala víc. Neváhejte! Vážně skvělé.
Ze začátku jsem byla maličko rozpačitá, jestli nebude celá knížka jen jakými výčtem "hříchů proti socialismu", ale naštěstí měla po celou dobu vzestupnou tendenci, a to až do konce, kdy se vyznění knihy dost proměnilo. Jazyk hezky kombinoval mluvu 50. let a nadhled mladé holky, které jsou ve všech dobách vlastně stejné.
Trochu jsem se ztrácela ve všech těch postavách, o kterých Honzlová pouze vyprávěla a v ději se jinak neobjevily. Jinak se ale příběh četl svižně, střídaly se chvíle lehkosti s momenty, kdy člověku zatrnulo. V knížce zůstává nezodpovězeno několik otázek (minimálně jedna mi v hlavě šťourá pořád), ale to nijak nevadí - ani v životě neodstaneme vždycky na všechno odpověď. Závěr velmi pěkně udělaný. Doporučuji.
Skvělá knížka, která ve mně zanechá stopu. Je literatura a Literatura - Honzlová je ta s velkým L.
Jana Honzlová, dívka se špatným kádrovým profilem, chce žít po svém - zpívat v souboru a jezdit na zahraniční turné. Bohužel jí to není přáno a musí bojovat se svým svědomím, zda podepsat a splnit si své přání nebo zůstat věrná svým morálním ideálům. Od počátečních vtípků s novou podnikovou uklízečkou a rodinných peripetií s mladší sestrou, které se zapalovala lýtka, román graduje takřka k rozměrům antické tragédie. Strhující četba s hořkým koncem.
Tato kniha by se dala brát, jako výpověď jedné generace. Život v 50. letech musel být velmi těžký, pokud jste šli mimo proud. Příběh mladé ženy je plný nástrah, která se snaží věřit ve svobodu. Často je zde řešena otázka emigrace, ale strach z neznáma je příliš velký. Knihu doporučuji!
Doporučuji všemi deseti a jen mě mrzí, že jsem se ke knížce dostala až teď, mnoho let po té, co nám o knížce vyprávěla češtinářka na střední.
Znala jsem Zdenu Salivarovou jako zakladatelku nakladatelství v emigraci, netušila jsem, že je i výborná spisovatelka! Ve zdánlivě obyčejném příběhu ožívá doba komunistické diktatury, podivná pokroucená doba plná nesvobody, lží a přetvářky, které byly vydávány za jedinou pravdu. Většina lidí se snažila nevyčnívat a nějak přežít, někteří se přizpůsobili až tak, že škodili a udávali. Mnozí byli ovšem bez šance na slušnější život, na studium, ocejchováni i s celými rodinami z nejrůznějších "kádrových" důvodů. Kniha se četla sama, nedokázala jsem se od ní skoro odtrhnout.
Ke čtení této knihy se sem tam vracím. Psána úžasným jazykem a i když žít v té době bylo k uzoufání, je vylíčena lehce a s nadhledem. Navíc je děj postupně gradován, takže čtenáře po celou dobu udrží v napětí.
Jedna z nezapomenutelných knih. Syrová, drsná s neskutečným lidstvim. Paní Pelikánová, Hugáč, Krůna,Troníčková, Troníček a vypravěčka sama. Takové dílo se povede jednou za život a zde se to jen potvrdilo.
Ze začátku knihy jsem si musela zvyknout na styl psaní, ale pak už to byla jízda, doslova krasojízda. Knížka se mi před očima odvíjela jako film, doslova, úplně jsem si vše živě uměla představit, do nejmenších detailů, měla jsem občas pocit, že cítím i vůně a pachy, wow, to už se mi dlouho nestalo. Chvíli mě při čtení svírat tísnivý pocit, chvíli jsem se usmívala, protože mi některé části přišly až vtipné. Rozhodně můžu knížku doporučit, je skvělá. Moc jí přeji v novém obnoveném vydání spoustu nových čtenářů, právem si to zaslouží.
Krásná kniha o hnusné době. Fuj, snad se tohle už nikdy nevrátí.
Autorka se s hlavní hrdinkou Janou vůbec nepárala, naložila jí toho požehnaně. Jana je správně drzá, chytrá, šikovná, ale život a doba jí moc štěstí nepřejí. Přesto si drží poslední zbytky optimismu, pořád je to lepší než jáchymovské doly (tahle její vůle vydržet, vždyť přece není ještě nejhůř, ta mě vážně fascinovala). Pro mě je Jana Honzlová jedna z nejsilnějších literárních ženských hrdinek, o kterých jsem kdy četla. A na konci jsem si regulérně pobrečela (což se mi u stává tak u jedné knihy za rok).
Moc často se mi to nestává, ale kniha mě velmi dojala. Právě jsem dočetla, sedím, koukám a snažím se nebrečet. Bylo to parádní čtení, Jana Honzlová vtipná, chytrá, duchapřítomná, hloubavá, Hugo byl bráška snů. Popis reality v tehdejší společnosti se autorce tak povedl, ta atmosféra je naprosto uvěřitelná a představitelná.. moc doporučuji.. většinu knihy jsem cítila napětí, tlak, pocit nespravedlnosti, dojetí a velmi jsem se pobavila při pasáži, kdy probíhal kurz vedený mistrem Šourkem :) Asi člověk musí nějak dozrát než se do knihy pustí... nám ji kdysi taky češtinářka doporučovala... ale ...no naštěstí jsem dostala po 25letech rozum a vážně doporučuji
Tak jsem si doplnil vzdělání, "skoropovinnou literaturou". Zdena Salivarová vždycky tak nějak byla ve Škvoreckého stínu, i když samostatná její činnost v Sixty Eight Publishers pro zapsání do dějin české literatury bohatě dostačuje.
A skoro bych řekl, že Honzlová je lepší, než některá Škvoreckého díla. Kniha je napsána velmi upřímně, i když v určité "sebe"stylizaci (přeci jen je to velmi autobiografické). Její sloh je napůl rozverný a napůl dryáčnický, ale k postavě, která to vypráví to velmi pasuje. Mladá holka, která ani sama ani se svou rodinou prostě nepasuje do režimu, přitom chce žít, má své touhy (cestování, úspěch ve sboru, lásky...) jako všichni ostatní - i když ti ostatní jsou komunisti buď z přesvědčení nebo z vypočítavosti, protože jim to díky tomu vychází. Velmi nečekaně se vyvíjí její vztah s mladším bratrem Hugem (Hugáčem) a a sestrou Jarmilou, stejně jako s kolegyní z práce, paní Pelikánovou. Hlavní linií příběhu jsou splétání nitek StB kolem ní a její reakce na to. Kdyby se dnešní mladý člověk chtěl seznámit s tím, jak tohle navlékání nitek tehdy fungovalo, je to téměř učebnice.
Přitom jsem ale neměl pocit, že by byl v textu přítomný nějaký tragický, osudový tón. Není to tak vážné jako u Klímy (Soudce z milosti), protože se Salivarová nebere tak vážně. Nemá to ale zase ten světový rozměr jako u Nováka (Miliónový jeep), protože i když to Salivarová psala v Torontu, vyrvala ze sebe pocit usazený v Praze, a to se vším všudy. Osudové je to, že hlavní postava ví, kde je její místo a ví, že s tím nemůže vzhledem k okolnostem nic dělat.
Zkrátka - doporučuji. A jsem rád, že knihobudka mne vede a dodává perly, které někdo buď zahodí a nebo už je obžvýkal.
Knížka mě tak vzala za srdce, že si ani netroufám nic napsat. Prostě NÁDHERA!!!
Další druhočtení po mnoha letech, tentokrát v obrysu Čtenářské výzvy, ale tak jako tak mne zajímalo, jestli mnou ta kniha pohne tak jako před dvaceti lety. Pohnula. Jde ji samozřejmě číst jako prvoplánový popis padesátých let, ale to mne nelákalo ani napoprvé. Fascinuje mne pořád stejně paradoxní protipohyb, kdy se smyčky stahují a ukotvení v konkrétních lidech rozvolňuje, až příběh dospěje do tak otevřeného konce, že se ho až bojím domýšlet, a to ani není účelem. Kdo se chce pořádně nadechnout dusna, tohle je ten text...
Realita padesátých let, jak ji jadrně, hovorově a bez obalu pojmenovává mladá holka, která se, částečně i vlastní nerozvážností a drzostí zaplétá do mašinerie moci ... Příběh, co začíná ještě poměrně nevinně prázdninovou nudou v práci, vypořádáváním se s intrikami a pomluvami kolegů spolu s peripetiemi rodiny, kde schází otec, peníze i správné kádrové zařazení, postupně dynamicky graduje na výpověď, ve výsledku možná působivější než řada podobných knih - díky autentickému pohledu, jak doba donašečství a udavačství, těch malých osobních voleb obyčejných lidí mezi vyčůraným konformismem a strachem nebo nechutí přidat se k tomu, s čím vnitřně nesouhlasí, deformovala všechno a všechny.
Román, ve kterém mi nechybělo nic - příběh, tah a spád, silné emoce, nečernobílost i překvapivé zvraty, čtivý, osobitý a přirozený styl i přesah za příběhem.
Štítky knihy
komunismus autobiografické prvky socialismus udavačství
Autorovy další knížky
| 2001 |  Honzlová |
| 1991 |  Nebe, peklo, ráj |
| 1991 | Samožerbuch - Autofestšrift |
| 1999 | Krátké setkání, s vraždou |
| 1994 | Hnůj země |
Román Honzlová mimořádně autenticky vykresluje prostřednictvím hlavní hrdinky život a atmosféru v Československu padesátých let 20. století. Janě je pouhých jednadvacet let, ale ze svého platu členky souboru národních písní živí sebe, matku i mladší sourozence. Už také dobře ví, co kde říkat, co ne, na koho si dávat pozor, zkrátka jak se pohybovat v profízlovaném kolektivu. Přesto její postava na začátku knihy oproti konci působí ještě částečně naivně a vesele.
Smutný příběh se odehrává během jednoho horkého letního měsíce, ale tu dusnou tíživou atmosféru tu způsobuje tehdejší politická situace, bezohlednost a trestuhodná nedbalost, deformované mezilidské vztahy a život v obavách a strachu.
Kniha je mimořádně zdařilá, jistě i proto, že do ní autorka vtiskla spoustu vlastních zkušeností, zážitků a pocitů. Tohle vynikající vyobrazení tehdejší společnosti si bezesporu zaslouží 5*.
Poslouchala jsem audioverzi v naprosto skvělém podání Jany Paulové. Mnoho knih je načtených výborně, ale tady je přednes tak famózní, že umocňuje zážitek z knihy. Kdybych měla hodnotit umělecký projev a dojem z načtení knihy, tak tady dám 10* :-).