Mačka a myš

17.10.2023

(SPOILER) Novela Kočka a myš (1961) německého spisovatele a výtvarníka Güntera Grasse (1927 - 2015) je součástí volné tzv. Gdaňské trilogie a vznikla mezi dalšími dvěma díly, rozsáhlými romány Plechový bubínek (1959) a Psí roky (1963). Můj vztah k tvorbě nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1999 je trochu komplikovaný, po nadšení z Plechového bubínku před třiceti lety se mi už žádné jeho další dílo tak nelíbilo (a četl jsem postupně Kočku a myš, Potkanku, Žabí lamento, lokální umrtvení, Setkání v Telgte, O konečnosti a několik dramat), s výjimkou výborné autobiografie Při loupání cibule; a některá jsem ani nebyl schopen číst (Širé pole, Psí roky) nebo jsem je rovnou vzdal či vynechal (Platejs, Jako rak, Mé století, Příběhy z temné komory). Nedokážu přesně pojmenovat, co mě na jeho většinou košatém, barokním, upovídaném, groteskním, čtenářsky náročném stylu a nekonečné fantazii rozčiluje. A zajímalo by mě, jak se mi bude líbit Plechový bubínek, pokud se k němu někdy znovu dostanu, jak mám v plánu. Teď jsem si řekl, že se po třiceti letech vrátím aspoň ke Kočce a myši. A opět jsem na rozpacích.
Novela se odehrává v Grassově rodném Gdaňsku před a za druhé světové války. Vypravěč Pilenz vzpomíná na svého spolužáka z gymnázia Joachima Mahlka, který je ústřední postavou díla. Mahlke je kluk s nadměrně velkým ohryzkem, což je typická grassovská groteskní hyperbola. Jednou po něm skočí kočka, protože si ohryzek splete s myší (nebo tu kočku někdo položil na krk spícího Mahlka). Rozený outsider Mahlke se stane obětí do hlavy vtloukané dobové ideologie - chce se stát válečným hrdinou. Nejdřív ale ukradne válečný kříž jinému hrdinovi a je přeřazen na jinou školu. V zázračně rychlé kariéře je posléze jako velitel tanku sám dekorován válečným křížem, jímž může konečně zakrýt onen fatální defekt na svém krku. Na tomto zdánlivém vrcholu však tragikomický hrdina dezertuje...
Autor nijak nemoralizuje ani neideologizuje, což je dobře. Je tu spousta humorných a tragikomických situací, jak se to v životě dospívající a hledající se mládeže nabízí, i obraz svedené a zničené generace, která byla současně spolupachatelem i obětí zrůdného režimu. Přesto jsem z novely na rozpacích stejně jako před třiceti lety a vlastně nevím proč. Nicméně: pokud by chtěl někdo od Grasse něco zkusit, tahle novela může být dobrým začátkem, Plechovým bubínkem nebo jiným jeho tlustým románem bych asi nezačínal; a sám pak uvidí, jestli ho Grass "chytne".
Přeložil Zbyněk Sekal, revidoval Jiří Stromšík, vydal Atlantis, 2009 (3. vydání, revidované).

24.06.2023

Druhý díl Gdaňské trilogie. Je kruté dospívat ve válečných letech. Za Grassovými hrdiny se rozprostírá už jen mlčení. Zmizeli. Stejně jako bráška nebo otec. Zasklená úmrtní oznámení a v tomto případě ani to ne. Zrada/dezerce je vylíčena věcně, bez emocí. Je obyčejná jako sám život. Všední.
(Mládí jsem prožil v pohraničí, v dříve německém městě. V domech jsme nacházeli na půdách spousty předmětů po nich. I v Gdaňsku jsem byl. V Olivě poslouchal zdejší skvělé varhany. To všechno jsou spojnice k Grassovým příběhům.)
Zdá se mi, že píše ze sebe. Nezávidím mu to. Jsem smutný, i když bych se měl radovat, že to přežil.

30.10.2022

(SPOILER) Kdy jindy otevřít druhý díl Grassovy trilogie, než na výletě do Gdaňsku? Roky od prvního dílu odbouraly očekávání, což je dobře – tato novela se totiž od fenomenálního Plechového bubínku dost liší, byť se mu podobá horečnatým vyprávěním, podivně naturalistickými scénami i kulisami „říšského“ města Danzig za druhé světové války. Nějakých patnáct let po ní vzpomíná vypravěč Pilenz na dospívání po boku spolužáka a (snad i) kamaráda Mahlkeho – jedináčka a polovičního sirotka, jehož činy poháněla zvláštní ctižádost. Díky tomu se z outsidera s ulízanou pěšinkou a nestvůrným ohryzkem stala postava s „nesmazatelnou, ani špatnou, ani dobrou, legendární pověstí“. Mahlke exceloval na hrazdě, při potápění do ztroskotané minolovky, „cákání větví“ a nakonec i při střelbě na sovětské T-34. K čemu je ale železný kříž za hrdinství, nevede-li ke smazání hříchů a všeobecnému uznání…? A k čemu je přítel, který selže v jediný okamžik, kdy je třeba jeho pomoci…? (8/10)

23.07.2017

Co mne zasáhlo? Tam, kde má příběh ještě svůj běžný průběh, kde výrostci běžně klackují, kde se předhánějí a kde obdivují (zejména vypravěč Pilenz), svého druha Mahlkeho, používá Grass běžný srozumitelný jazyk. Posléze však přichází Mahlkeho válečné nasazení. Jazyk se mění. Ale… když … najednou…, v důležitých chvílích, převládá nedořečené, horečnaté … A pak… Je to tak? Vzduchová bublina? Bez otvíráku? A Grassovi pak už jen zbývá požádat o radu na dobře napsaný konec.

13.05.2017

Otvárať túto knihu ako pokračovanie vášho milovaného Plechového bubienka je najväčšia možná chyba. Úvodné strany ma pocitovo vrátili do prostredia prvej časti Gdaňskej trilógie, v jednom momente sa dokonca na chviľu mihol aj sám Oskar, ale to bolo pre mňa tak všetko. Aj keď bol Mahlke s obrovským Adamovým jablkom zo začiatku zaujímavou postavou, nedokázal som sa začítať a väčšinu príbehu som sa skôr nudil.

Pre mňa celkovo sklamanie a najviac som si z knihy odniesol asi tento skvelý citát:

"Jediný také nejedl odloupaný trus, kdežto my jsme, protože se to nabízelo, žvýkali vápenité chuchvalčeky jako štěpinky škeblí a vyplivovali jsme je přes palubu v podobě pěnovitého hlenu. Chuť to mělo nijakou nebo jako sádra nebo jako rybí moučka nebo jako všechno, co si kdo představil: jako štestí, děvčatá, bůhvíco."

*Čitateľská výzva 2017 - kniha so zvieraťom v názve

12.05.2013

Na druhý diel Gdaňskej trilógie som sa tešila ako na dlho odopieranú lahôdku, ale zároveň som mala mierne obavy, či sa nepotvrdí staré známe: „Pokračovanie sa málokedy kvalitatívne vyrovná svojmu predchodcovi.“ Grass si na ňom zuby nevylámal, naopak, posilnil môj dojem, že je jedným z najvýnimočnejších autorov s ktorými som sa v literatúre stretla.

Viac-menej som očakávala, že celá trilógia sa bude niesť v rovnakom duchu, najmä čo sa týka rozsahu, štýlu atď. Omyl, omyl, omyl... Asi jediné čo majú tieto dve knihy spoločné, okrem autora, je silná ústredná postava. V Plechovom bubínkou ňou bol čudácky Oskar Matheratz, v Kočke a myši túto úlohu preberá nemenej čudácky, ale odlišným spôsobom, Joachim Mahlke, ktorého najväčším trápením je nadmerne veľký ohryzok, od ktorého sa všemožne snaží odpútať pozornosť. Proti sebe tu stojí nepatrných ledva 150 strán novely Kočka a myš kontra pompéznych 600 strán Plechového bubínku. Viac Grass nepotreboval, aj 10 strán navyše by bolo nadbytočných. Kamaráti Joachima napriek jeho povestnému čudáctvu vnímajú ako svojho hrdinu, je pre nich predmetom nekonečných diskusií, fascinujúcou osobou. Ale kým Oskar rozpráva svoj príbeh sám, Joachimov príbeh je podaný prostredníctvom vedľajšej postavy, ktorej identita zostáva veľkú časť príbehu zahalená tajomstvom. Rozprávač striedavo opisuje príhody, ktorých stredobodom je Joachim, alebo sa mu určitým intímným spôsobom prihovára, snažiac sa odhaliť podstatu Joachimovho kúzla osobnosti. Čitateľ tak nemá možnosť nahliadnuť do Joachimovho vnútra, to spoznáva len prostredníctvom myšlienkových pochodov, vnímania, cítenia rozprávača. Krátke až strohé vety (do očí bijúci rozdiel v porovnaní s Plechovým bubínkem) sa postupne predlžujú a spájajú do súvetí, príbehom sa sem-tam hmlisto mihnú staré známe postavy z Plechového bubíku, najmä Oskar. Novela Kočka a myš má pre mňa osobne pôsobivejší záver (ten je v Plechovom bubínku vlastne úvodom a teda nie je žiadnym tajomstvom), aj keď veľmi skoro pochopíte, že určité miesto (koráb), zohrá v príbehu kľúčovú úlohu.

Už sa len tešiť, čo ponúknu Psí roky… A ja sa veľmi teším!