Fragmenty milostného diskurzu

01.07.2017

„(…) promítl jsem se do druhého s takovou silou, že když mi chybí, nedokážu se znovu sebrat, zotavit: jsem ztracen navždy.“

Kdo dosud zamilovaný nebyl, podobnou knihu nedocení. Kdo se právě zamiloval, namísto toho, aby daný stav pitval, bude si jej užívat. Z toho mi vychází, že podobné intelektuální krmivo (jako lehký předkrm doporučuji třeba Lekci z lásky a Útěchu z filozofie) ocení zejména lidé, kteří momentálně nemilují, případně milují, ale nejsou milováni (což je zřejmě ještě bolestivější varianta), a chtěli by v rámci autoterapie alespoň na papíře znovu prožít jednotlivé fáze vztahu a pochopit, kde se stala chyba („Chci pochopit“ je ostatně název jedné z kapitol).

Barthes uplatňuje podobný postup jako v Mytologiích – bere si zdánlivě jednoduchý fenomén (s nímž se většina z nás již někdy setkala), resp. jeho mediální reprezentaci, a následnou dekonstrukcí (v tomto případě dekonstrukcí jazyka lásky) ukazuje, kolik má ve skutečnosti vrstev, ke kolika otázkám vybízí, jak nad ním lze konstruktivně uvažovat (opět tudíž jde o jeden velký argument proti neužitečnosti humanitních věd jako je sémiologie).

Přehledná abecední struktura i autorova poznámka o tom, že záměrně nechtěl vyprávět ucelený příběh (jakkoli se v něj svůj matoucí vztah plný nahodilých odboček zpětně snažíme proměnit) vybízejí ke čtení na přeskáčku podle toho, zda momentálně pociťujete žárlivost, odloučení, soucit nebo touhu se zabít. Motivy se ovšem prolínají, myšlenky navracejí a Barthes textem v zásadě dokládá, že v každém milostném vztahu je od začátku přítomen strach z toho, že pomine i zárodek jeho budoucího zániku, neboť milovaný člověk je pouze obraz, který jsme si vytvořili a který dříve či později vyjeví své vady. Jde ovšem o chybu obrazu, nebo toho, kdo jej (pro sebe) stvořil?

Kromě toho, co zamilovanému člověku běží hlavou, není opomenuta ani fyzická rovina vztahu, například naše fetišizace částí partnerova těla, jejíž vinou nám může unikat krása celku. Z Barthesovy perspektivy ovšem (v souladu s Austinovou teorií mluvních aktů) konáme nejen svým tělem, ale mnohdy v ještě větší míře také svými slovy, případně svým mlčením. Proto je v jeho podání tak fascinující část věnována tomu, co vlastně „děláme“, když říkáme „miluji tě“ („není to symptom, je to jednání“).

Barthesovo nesentimentální (místy vůči narcisismu milenců, kteří svým milostným útrapám přikládají přehnaný význam, naopak sympaticky ironické), teorií zbytečně nezatížené přemítání o milostných promluvách je zároveň katalogem rozmanitých podob lásky. Láska jako čekání (kdy druhý napíše, zavolá, vrátí se z cest). Láska jako skrývání (toho, nakolik ve skutečnosti milujeme, jelikož nechceme působit jako hrdinové latinskoamerických telenovel, byť lásku můžeme ve svém nitru takto prožívat). Láska jako série zákazů a příkazů, jejichž dodržení, jak se domníváme, nám pomůže udržet si partnerovu přízeň.

Fragmenty milostného diskurzu nejsou seznamovacím manuálem. Nenaučí vás být lepším partnerem. Možná si díky nim ale během příštího vztahu budete lépe uvědomovat, co (a proč) vlastně děláte, jaká je hlubší podstata vašich myšlenek, činů a slov. Hlavně budete vědět, jak své city pojmenovat. Přestože skutečnou lásku lze jedině prožít, nikoliv popsat, z této knihy, která se navenek může jevit jako nenáročná intelektuální hříčka, jsem měl pocit, že se podstatě toho, co se zdánlivě nachází za hranicemi jazyka, přiblížila více než jakékoliv jiné odborné či beletristické dílo.

Jsou knihy, které si přečtete jednou, knihy, ke kterým se možná někdy vrátíte a pak jsou zde Fragmenty milostného diskurzu. Kniha, kterou budete číst zas a znovu tak dlouho, dokud budete schopni milovat.