Fenomén Kohout

26.04.2019

Pavel Kohout je zajímavá osobnost pro vývoj svého myšlení, vývoj názorů a tím vývojem je právě pozoruhodný. Je pravda, že se mýlil, a věřil ideologii, ale svoje postoje dokázal korigovat, odsoudil dogmatismus a nechápal, v co se jeho ideální společnost změnila. Byl tvůrce Charty 77 a tehdy prý byl nejšťastnější. Cítil poslání předat divákům svoje poznání, jak lehce lze zmanipulovat nadšení milionů k prospěchu vládnoucích skupin.
Kniha byla spíš komentovaným průvodcem jeho tvorbou, která je opravdu obsáhlá. Trochu mi tam chyběly informace o lidech kolem něj, dokonce o Jeleně Mašínové tam nebylo moc osobního (třeba z jaké pochází rodiny, o jejím mládí...), byly tam jen zmínky o jejich společné tvorbě.

06.04.2018

Kohout Pavel není "můj šálek čaje". Nelze mu upřít, že psát umí, kolikrát velmi dobře. Ale já pořád vidím ty nadšené dopisy mladého kulturního atašé z Moskvy své tehdejší manželce (Alena Vránová).
Pavel Kosatík odvedl při psaní o Kohoutovi svůj nadstandard.
Je dobré si tu knihu přečíst. (Ale raději jsem četl o Peroutkovi).

15.10.2017

Uf, přečíst tuhle knihu byla velká dřina. Ne, že by nebyla dobře a hlavně s maximální mírou objektivity a poctivosti napsaná, ale především proto, že Kohout je skutečně fenomén a vyrovnat se s tím, jak je nám v rámci jeho příslušnosti do určité skupiny prezentován a jak to bylo "doopravdy" je ještě mnohem horší, než co si člověk dovedl představit na základě v zásadě dílčích informací nebo některých jeho děl. Nechme ovšem stranou básníka, politika, dramatika, spisovatele, disidenta a bůhví co ještě a řekněme si, že Pavel Kosatík odvedl prostě skoro dokonalou dokumentaristickou práci, zcela potlačil svoje ego (už se nedivím famóznosti Českého století) a předložil na jednu stranu fakta a bez komentářů názory oponentů, kritiků a přátel a na stranu druhou představy o "pravdě" samotného předmětu díla - Pavla Kohouta. Kosatík se nestaví do pozice ani soudce, ani kritika, to nechá na každém z nás, kdo se knihou protrpíme (protože jinak to nejde nazvat) a na nás nechává rovněž, abychom pochopili do jisté míry nepochopitelné a hlavně si z toho vybrali i dost obecnější pohled na některé modly a idoly. Kohout totiž není jenom ona fyzická osoba, která mění názor jako ponožky a která vždycky působí přesvědčivě jen do té míry, do které jí to ostatní lidé (nebo lépe řečeno někteří) uvěří. Na rozdíl třeba od Milovana Djilase se stal Kohout disidentem až ve chvíli, kdy kartu demokratického socialismu, na kterou vsadil a která mu měla umožnoit další pohodlný život na výsluní se ukázala špatnou. V jeho případě se nejednalo o žádné prozření z morálních důvodů, jenom o chybný kalkul. Jeho disidentství byla tedy jenom jedna z jeho dalších póz na základě kotrmelců, kterým se jeho život vyznačuje. Kohout je ale i fenoménem určité části české "inteligence", sebestředných, avšak v zásadě polovzdělaných osob, které sama sebe vidí za všech časů jako elitu a jsou přesvědčeni, že mají za všech okolností právo hodnotit druhé a vést všechny, protože pouze oni vědí, co je správné. Nicméně, je skvělé, že se toho Pavel Kosatík zhostil takhle a slouží mu za to velký dík a obdiv. Škoda, že si tuhle knihu nepřečtou oni fanatičtí vzývatelé například Václava Havla, možná by svůj idol taky začali vidět v jiném světle.