Elegie z Duina / Sonety Orfeovi

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Rilkovo vrcholné dílo Elegie z Duina začalo vznikat počátkem roku 1912. Autor se tehdy na pozvání Marie Thurn-Taxisové uchýlil na zámek Duino nedaleko Terstu. Zde se začaly rodit básně, jejichž vznik autor vnímal doslova jako božské vnuknutí. Elegie dokončil až v roce 1922 ve Švýcarsku, stranou civilizace, ve čtverhranné věži prastarého zámku Muzot; zde se dostavil stejný stav tvůrčí koncentrace jako tehdy na Duinu. Při psaní Elegií si Rilke vytkl snad ten vůbec nevyšší možný cíl: v oněch deseti elegicko-hymnických zpěvech se snažil pojmout celý kosmos lidské existence, se všemi jeho protiklady a kontrasty, celé universum lidského bytí, v němž život a smrt tvoří nedělitelnou jednotu. V rychlém tempu několika měsíců, prakticky paralelně s Elegiemi, napsal Rilke také své Sonety Orfeovi. Oba cykly vycházejí ze společné myšlenkové linie a vzájemně se doplňují: jestliže Elegie z Duina v sobě snoubí světlé i zcela temné složky lidské existence, pak Sonety Orfeovi tvoří jejich projasněný pozitivní protějšek. Tradičně jsou Elegie a Sonety vnímány jako nerozlučný pár, bývají tak často publikovány, sám autor v jednom ze svých dopisů uvádí, že pocházejí takzvaně „z jednoho vrhu“. V českém překladu však společně – navíc přeloženy jedním překladatelem – vycházejí poprvé. Zobrazit méně...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/370919/elegie-z-duina-sonety-orfeovi-Xzz-370919.jpg 4.46
Žánr
Literatura světová, Poezie
Vydáno, Pavel Mervart
Orig. název

Duineser Elegien / Die Sonette an Orpheus, 1922

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (2)

Kniha Elegie z Duina / Sonety Orfeovi

Přidat komentář
mirektrubak
22.10.2019

„Kdo, kdybych křičel, uslyšel by mě pak z kůrů
andělských? A kdyby se i stalo,
že některý z nich přilnul by mě najednou k srdci:
zašel bych jeho silnějším bytím. Vždyť
krása není než začátkem hrůzy, jejž ještě snesem,
žasneme, jak vlídně pohrdají mocí
zničit nás. Vždyť každý z těch andělů je hrozný.“

Pokud bych měl odpovědět na obligátní školní otázku „A co nám tím chtěl básník říci?“ byl bych po dočtení této sbírky ještě víc bezradný než obvykle. Doslov mě sice uklidnil, že je tohle Rilkeho dílo jedno z nejhůř vysvětlitelných vůbec, ale zde nabídnutý interpretační klíč mě stejně nepřesvědčil.
Zejména Elegie, které se mi ze dvou částí zamlouvaly mnohem víc, přede mnou jaksi stále kličkovaly – kdykoli jsem měl pocit, že nacházím nějaký smysl, nějakou významovou linku, obvykle mi Rilke hned následným veršem rázně uhnul a můj už-už nalézaný význam zpochybnil. Pocit těkavosti, neuchopitelnosti mě provázel celý čas, který jsem sbírce věnoval. Cítil jsem se podobně, jako kdybych se náhle ocitnul v divadle uprostřed hry předváděné v neznámém jazyce – vnímal jsem naléhavost a závažnost, ale stále jsem tápal ohledně přesného porozumění toho, čeho jsem právě svědkem.
Předchozí řádky ale nemají být kritikou a odrazovat od čtení – to vůbec! Atmosféra básní je působivá, vyvolává znejisťující neklid i pocit, že jsme svědky něčeho důležitého, nějaké podstatné informace o našem světě. To platí hlavně o temnějších Elegiích, sonety už se více blíží „standardní“ poezii – a jejich nepatrně optimističtější tón vhodně vyvažuje první část. Dohromady to ladilo moc dobře a zanechalo to ve mně silný čtenářský zážitek.

„Ať jedenkrát na konci krutého pochopení
vyzpívám vlídným andělům radost a slávu.
Ať kladívka srdce, jejich údery jasné
neselžou na měkkých, nedůvěřivých nebo
ztrhaných strunách. Ať má slzící tvář vzkvete;
ať se rozradostní v nepředstíraném pláči.“

intelektuálka
18.10.2018

Výběr básní - bohužel bez doslovu ...

Ó život, život, čarodějný čas
v protikladech se vine jako rýha
ta plíživá a putující tíha
a k nevýslovným dálkám náhle zas
podoben andělu svá křídla zdvíhá
čas života, ten tajuplný čas.

Smí jedno z mnoha smělých bytí více
odvahy vroucí v sobě uhnísti ?
Každý z nás v sobě buší na hranice
a nepoznatelno tam kořistí...

/Z posledních básní/