Einstein přeplouvá Labe u Hamburku
Siegfried Lenz
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/528558/bmid_einstein-preplouva-labe-u-hamburku.jpg
4
5
5
Siegfried Lenz (1926–2014) proslul zejména svými romány, jeho povídková tvorba ale také stojí za pozornost. Texty jsou sice literárně náročné, zároveň však poetické a nadčasové – dotýkají se témat mezilidských vztahů, paměti, moci, relativity. Povídkový soubor obsahující třináct textů vychází česky vůbec poprvé v překladu Jany Zoubkové.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2024 , OdeonOriginální název:
Einstein überquert die Elbe bei Hamburg , 1975
více info...
Přidat komentář
první český překlad Lenzova souboru povídek, haleluja! těšil jsem se jak malej harant na Štědrej den... vzorový postmodernistický relativismus, z kterého severoněmecky mrazí: drsné, překvapivé pointy jsou skryté mezi řádky a v plné síle čekají často až úplně na posledním slovu a pak dolehnou rázně jak pár facek
nejen titulní povídka Einstein přeplouvá Labe u Hamburku, ale snad ještě typičtější, řekl bych přímo fowlesovská, je závěrečná Fantazie se třemi paralelními pohledy na jednu situaci, jen na tu by se dala napsat výborná diplomová práce!
povídky jsou seřazeny chronologicky a čteny v tomto sledu krásně dokumentují vývoj Lenzova autorského stylu i tematiky/motiviky (viz třeba povídka Případ na hranici)
jediné, co mě dost prudilo, je překlad - už před deseti lety jsem se podivoval, že se Zoubková pustila do Kafkova Zámku - vidím, že překládá "věrně originálu" (na to mi dnes stačí DeepL), jenže v beletrii z toho pak lezou nesmysly nebo se ztrácí souvislosti = třeba když překládám Einbildungsvermögen, aby mi tam zůstal ten Bild, jako obrazotvornost, a mohl naznačit spojitost Bild s Wort a tím se dostal k Sinn a Bedeutung, tak pak nemohu celou povídku nazvat Fantazie = beletrii prostě musí překládat člověk s einbildungskraftem a bohatým wortšatcem
Kniha mi byla poskytnuta v rámci spolupráce s @knihkupectvi_luxor za účelem recenze. #spoluprace
Po delší době jsem přečetla knihu z edice Knihovna klasiků z Odeonu a rovnou tu nejnovější. Jedná se o sbírku třinácti textů Siegrieda Lenze, který patřil k určujícím postavám německé poválečné literatury.
Povídky se odehrávají v letech 1966-1974 a každá je z úplně jiného soudku - pár čeká, až přijdou hosté na večeři, plavba na lodi, do detailu popsaný druhý poločas zápasu
A navíc se od sebe liší i po stylistické stránce - celá jedna povídka napsaná jen ve třech odstavcích, pak rozhovor mezi dvěma postavami, věty ukončené třemi tečkami, vyprávění z několika pohledů
Příběhy u nás vycházejí poprvé v překladu Jany Zoubkové. Jsou sice krátké (dvacet stran a méně), ale velmi náročné a některé z nich jsem četla i dvakrát. Buď mi jedno čtení nestačilo z nedostatku porozumění, nebo mě natolik zaujal, že jsem si ho chtěla přečíst ještě jednou.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2020 |  Přeběhlík |
| 1974 |  Hodina němčiny |
| 1984 | Vlastivědné muzeum |
| 1989 | Cvičiště |
| 1976 | Vzor |
Náročné čtení - ale Lenz mě prostě baví. Tady, v povídkách přelomu šedesátých a sedmdesátých let, se pohybuje mezi postmodernou a čistou absurditou: nic není dané, situace jsou sledovány jako v kaleidoskopu, stačí pootočit a vše je jinak... Kupodivu mne nejméně bavily ty nejtemnější a dobově přesně určené (Bolesti jsou přípustné, Pan a paní S. očekávají hosty), nejvíc jsem si užila ty, v nichž paradoxnost jen probublává a zavádí nás do totálně nepřehledného a odcizeného světa (Mužstvo, titulní povídka, Vlny Valatonu, Fantazie...). A většina má kromě napětí i humor! Potěšila jsem se.
"Typické. To je pro tebe typické, kamaráde, u tebe všechno končí v nejistotě, protože rozřešení pokládáš za nezdvořilost." (s. 204)