Dům na rozhraní
William Hope Hodgson
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/491688/bmid_dum-na-rozhrani-J8O-491688.jpg
3
122
122
Během svého rybářského výletu naleznou Tonnison a Berreggnon v rozvalinách zchátralého domu kdesi v Irsku starý deník. Jeho stránky jim odhalí neuvěřitelné zážitky někdejšího obyvatele domu. Nejprve jej dle zápisů začala ohrožovat jakási humanoidní, kancům podobná monstra, vylézající z pukliny nedalekého Ďáblova Chřtánu, která zranila jeho psa a úporně se snaží dostat do domu. Poté pisatel zažil jakýsi parapsychologický výlet do krajiny jiných světů. Čas začne ubíhat rychleji a rychleji, dny a noci se střídají během vteřiny, zrychlený čas a jakési vychýlení prostoru autorovi umožní stát se svědkem zániku sluneční soustavy a vzniku nových světů. Nedobrovolný poutník vesmírem objevuje astrální a pozemskou dualitu dobra a zla, otevírá cestu dalším netvorům z jiných dimenzí a pozoruje šílený let kosmických těles. Zmar lidských nadějí a tužeb se promítá do celé fantazmagorické kosmologie...... celý text
Literatura světová Horory
Vydáno: 2022 , FobosOriginální název:
The House on the Borderland , 1908
více info...
Přidat komentář
Kniha se mi bohužel nečetla moc dobře. Měl jsem od ní vcelku vysoká očekávání, bohužel se nenaplnila. Po přečtení anotace jsem se na knihu neskutečně těšil a začal ji číst hned v ten den, co mi přišla. Uvnitř na mě ale bohužel nečekal takový příběh, jaký jsem měl v představách.
První část knihy se mi docela líbila, děj byl zajímavý, plný akce a napětí. Poté ale přišla druhá část a cestování světy a vesmírem. Připadalo mi, jako by to byla odlišná kniha, k první části se mi to příliš nehodilo a nenavazovalo. V ději jsem se navíc extrémně ztrácel a vlastně jsem jen očima přejížděl písmenka bez pochopení toho, co vůbec čtu. Zkusím se k ní vrátit po pár letech, v tuto chvíli ale musím za mě hodnotit negativně.
Věřím ale, že v době vzniku musela být pro společnost opravdu děsivá.
Dům na rozhraní...
...života a smrti...
...světa a pekla...
...našich strachů a lásek...
Začátek mě hodně bavil. Dva muži si v nalezené knize čtou příběh jiného muže. Což bylo dobré. Jednoho večera ho světlo odnese do podivného světa, kde jsou podivné věci. A všechno je tam takové, no...podivné. A jsou tam i příšery. Jenže ty příšery jsou najednou v našem světě. Jak se sem dostali? Co jsou zač? Jak se jich zbavit?
Tahle část je zároveň napínavá. Nejdřív ty pocity toho, že venku něco je, potom se to něco odhalí a potom se proti tomu bojuje. Naprosto skvělý. A celkový průzkum okolí a celé to zjištění...a jeden se hned zeptá: Proč z toho domu neodešel?
Jenže v ten moment začne cestování světy, duší, dimenzemi a tahle část byla prostě skvělá. Byť jsem si říkala, že mi to tam do příběhu (první polovina je brutálně krásný gotický horor se vším, co k tomu patří) nesedí. Jak se blížil konec, nějak se mi to v hlavě spojilo a fungovalo to spolu. Což je také díky tomu prvku, že tento záznam si čtou další lidé později. Takže konec je tedy druhým koncem podpořen, aby sice bylo něco potvrzeno, ale i tak je nadále nutná spolupráce autora a čtenářovi myšlenky.
Skvělá obálka, která trochu svádí k tomu, že budete číst něco moderního. (Pokud tedy neznáte jméno zmíněného autora na obálce a neřeknete si: "Cool jméno, to bude asi cool týpek.", když knihu náhodně uvidíte v knihkupectví.) Což není pravda. A je fajn, že vydavatel se nerozhodl udělat nějakou kravinu a vydal s původním překladem, protože tady je alespoň dopředu jistota, že bude kvalitní.
Dokud nepřijdou fantasmagorické halucinace, je to docela fajn kniha. Potom však bohužel ztrácí tempo.
"Neměl jsem absolutně žádnou představu o tom, co se stane, až konec nadejde. Kolem mne pádily věky, a já byl ztracen v myšlenkách a otázkách, které čím dál více unavovaly mou duši."
Fantasmagoristická, lehkou hrůzu nahánějící kniha. Plno popisných částí a střílení nestvůru. Z líčení ubíhajících věků a atmosferických jevů, které hlavní hrdina pozoruje z domu mi bylo lehce nevolno. Chápu že ve své době musela být kniha děsivá..
(SPOILER)
Souboj s kančími nestvůrami i fantaskní cestování časem a vesmírem. Příběh z roku 1908, který inspiroval H. P. Lovecrafta, je rozdělen na dvě části, první však jednoznačně převyšuje druhou. Pro fandy kosmického hororu se ale jedná o povinnost.
Vyprávění formou deníkových záznamů, dříve nesmírně módní styl a tehdejší found footage, ke kterému se uchyloval ať právě Loveraft či Bram Stoker, představuje podivný dům, okolí Ďáblova chřtánu a ještě podivnější monstra vylézající z tajemné pukliny a lačnící po krvi. Hlavní hrdina odolává jejich stupňujícím se útokům s puškou v ruce, potud se jedná o klasický hororový příběh a funguje skvěle. Jenže pak se Dům na rozhraní zvrtne v transcendentální kosmický trip, hlavnímu hrdinovi se před očima začne odvíjet zkáza vesmíru a halucinogenní cestování napříč galaxií, ač barvitě vylíčené, zaostává.
V tomhle případě se ani nedá mluvit funkčním celku, Hodgson jako by vzal dva náměty, dva rozdílné příběhy a narouboval je na sebe. Přesto stojí letitá a polozapadlá klasika za pozornost a pro fanoušky H. P. Lovecrafta ještě o to víc. Od Fobosu zajímavá volba titulu k vydání, předem varuji všechny čtenářky Darcy Coates a ty, co remcají, že horory tam vycházející (za všechny mě napadá Rybář) nejsou strašidelné, ať se tomuhle dílu radši vyhnou obloukem.
Nemůžu si pomoct, ale tohle bych připodobnil k „fantasmagoricko-kosmicko-horrorové verneovce na solidním tripu s prudce transcendentálním přesahem.“ Ale míněno v dobrém! Atmosféra sžíravě neodhalitelného tajemna v této knize je působivá. Pravda, děj se zdá být roztržen na dvě (či více) nesourodých částí... nicméně vše je propojené, zapadá to do sebe a ty chybějící části nejsou přítomny zcela záměrně. Minimálně to tak po odhalení „skrytého příběhu“ vnímám.
Nicméně je tu pár záležitostí, které kazí celkový dojem. V prvé řadě není děj podán ve formě deníkových zápisů, jakkoli se tak chce tvářit. Některé části, jako třeba obrana domu nebo prodlévání v kosmu jsou sice popsány skvěle, ale časem se mi tato snaha o realističnost jeví jako mírně zdlouhavá. Taktéž někoho může zamrzet, že postava sestry či její kočka jsou zmiňovány natolik okrajově, že by se bez nich děj i obešel.
Pozoruhodný kus, který by neměl uniknout milovníkům kosmického horroru.
Jedna z klasik 'cosmic horror' žánru, která svého času posunula hranice a na které ujížděl i H. P. Lovecraft, kterému bylo celkové pojetí příběhu očividně velikou inspirací. Celá kniha je dost popisná, ale zejména v první půli tím spíš brzdí tempo, teprve až v té druhé, halucinogenní, to začne řádně dýchat. Nemůžu říct, že by mě to kdovíjak oslovilo, jako mezník to respektuju, ale nebavilo mě to třeba tolik jako Blackwoodovy 'Vrby', definitivně ale víc, než Chambersův 'Král ve žlutém'. Vcelku solidní, slušná záležitost, i z dnešního pohledu (vydáno 1908).
Duchařiny časů, kdy ještě mezi prostým lidem kolovaly hrůzu nahánějící fotky ektoplazmu smrkajících nebožáků, kdy ženy ještě uměly vařit a dosluhující generace kantorů vštěpovala svým svěřencům nejmodernější poznatky o éteru, zkrátka, z dob, kdy tajemno ještě pořád bylo vcelku reálnou možností, mají své kouzlo. Nejinak je tomu i s Hodgsonovým rádoby „found footage“ Domem na rozhraní.
Jako fajn, Meyrink/Lovecraftových kvalit nedosahuje, ale k ukrácení průměrně vleklé číhané (163 ministran) na pana dochtora v motolské nemocnici poslouží nádherně.
Nebýt psa, co se jmenuje Raf, šel bych snad i na čtyři...takhle jsem bohužel nucen zůstat u tří starosvětsky milých ***
...Raf, ještě teď mi po zádech běhá mráz!
Opravdu zvláštní kniha, která se těžko hodnotí...kniha v sobě určitě má něco hodně silného, ale těžko přesněji specifikovat co. Působila na mne jako by ji psali dva lidé a tím nemyslím jenom rozdíl mezi první a druhou částí, ale zvláštní změna stylu psání, jistá nevyváženost (i když to také není úplně přesně to, co chci říci). Je zde spousta podrobných popisů jak hlavní hrdina chodí po domě, kontroluje zabezpečení, skorem každá mříž v okně je zkontrolována jestli drží(a zároveň popsána). A jeho sestře, jediné lidské bytost v okolí je věnována jen krátká pasáž ve které jí hlavní hrdina zkontroluje jak jí je a pak zase jde vesele střílet monstra dál – vůbec se nezamýšlí nad jejím zvláštním psychickým stavem. Hlavní hrdina je celkově takový bodrý chlápek trpící sebevražedným sklony, který si z ničeho nedělá hlavu, ke všemu se staví „srdnatě“, nikdy neklesá na náladě a nijak moc se nezamýšlí nad tím, co se děje. Maximálně si dá sklenku brandy a jde dál...to, co si dal autor při psaní druhé, „fantasmagorické“ části, brandy rozhodně nebylo. Samozřejmě celý popis zániku sluneční soustavy a změna vnímání času, to celé bylo úchvatně popsáno, ale čtenáři, který nepožil žádnou psychotropní látku, se celá scéna určitě těžko sledovala – soudím podle sebe. No trochu mě zklamalo to, že spousta věcí nebyla vysvětlena, i když bez vysvětlení to knize dodává určitý závoj tajemna. A to, co mě zklamalo doopravdy, byl konec knihy ve kterém autor kopíruje/vykrádá(i když kdo jiný než autor sám má právo kopírovat vlastní dílo) svou vlastní povídku Hlas z temnot / Hlas ve tmě, která mě k Domu na rozhraní přivedla a zároveň je jazykově i dějově bohatější než zmiňovaná kniha.
Rozsahem nevelký, obsahem až monumentální Dům na rozhraní je zřejmě nejznámější dílem dnes již, neprávem, pozapomenutého autora mnoha strašidelných povídek a několika románů, Williama Hope Hodgsona.
Pro způsob vyprávění svého hororově fantaskního románu Hodgson využil ve své době běžnou formu deníkového záznamu, či starého spisu, najednou objeveného, který na denní světlo vynáší nečekané, mrazivé a děsivé příběhy z hodně či ne moc vzdálených časů. Tato forma byla svého času módní a je třeba připustit, že již sama o sobě vytváří trochu napjatou, tajuplnou a strašidelnou atmosféru. Je to jakási obdoba ichformy, která nám odvíjený příběh nevypráví přímo, ale jakoby zprostředkovaně. Hodgson nebyl jediný, který ji používal, nejznámější podobně (jen jako záznamy z deníků) psanou knihou je zřejmě Stokerův Dracula, ale uchyloval se k ní často i Howard Phillips Lovecraft, který ve svých pracech nijak nezastíral inspiraci právě Hodgsonovým dílem.
Dům na rozhraní před námi otvírá jakoby dva samostatné příběhy, které spolu ve své podstatě ani nemají moc společného a musím říct, že Hodgsonova snaha je nějak propojit dohromady, se trochu minula účinkem. Připadá mi, jako by Hodgson ve snaze napsat delší dílo spojil dohromady dva nápady na povídky.
První příběh vypráví o strastech pisatele deníku (hovoří se o deníku, jeho psaná forma však nemá klasickou deníkovou podobu, nejde o záznamy jednotlivých dnů, jen o záznamy jednotlivých situací; nijak obsáhlé, jen několika stránkové (5-10 stran) kapitoly tak nejsou nadepsány daty jednotlivých dní, ale klasickými názvy), který nedaleko svého starého domu, jež samotný je opředen nelichotivými legendami a historkami, objeví náhle se objevivší trhlinu v zemi, z níž na náš svět vylézají podivná monstra. Ta na něj a jeho dům zaútočí a právě ona první část vypráví o mužově obraně a snaze nějak se monstrům ubránit. Tato část je čistě hororová, rozvíjí pisatelův strach, provede nás tajemným sklepením starého domu, nijak se nebrání klasické gotické podobě obdobných strašidelných příběhů.
Druhá část příběhu pak hororové vody takřka zcela opustí a nabere výrazně fantastický nádech plný parapsychologických jevů a transcendentálních prožitků. Vydáme se do hlubin vesmíru a zažijeme okázale načrtnutý rozpad nám známé sluneční soustavy. Běh času se neuvěřitelně zrychlí, smaže se rozdíl a viditelný přechod mezi dnem a nocí, dny, týdny, měsíce, ba roky a desetiletí přestanou být pozorovatelnými a zachytitelnými jevy, Hodgson v několika větách výborně popíše rozpad pisatelova okolí, včetně těla jeho samotného. Na stránkách před našima očima vyhasne slunce, Země do něj narazí, vesmír pohltí okolní planety, sledujeme šílený let kosmických těles, abychom se stali svědky zrodu nových světů. Jedním dvěma slovy neskutečná fantasmagorie, leč vůbec ne v negativním smyslu toho slova.
Z takřka klasického hororového příběhu se prostě stane fantaskní výlet do vesmírného neskutečna, duševní putování fyzické stránky oproštěného těla. Měl-li bych to k něčemu přirovnat, hned se mi vybavuje několik závěrečných minut Kubrickovy a Clarkovy Vesmírné Odyssey. Pokud by někdo měl tu odvahu Dům na rozhraní zfilmovat a zachovat jeho podobu a polohu vyprávění, druhá polovina filmu by asi vypadala podobně.
Howard Phillips Lovecraft ve své vynikající práci Nadpřirozená hrůza v literatuře o Hodgsonově románu napsal: "Bloudění vypravěčova ducha bezmeznými světelnými roky kosmického prostoru a planinami věčnosti a podívaná na konečnou zkázu sluneční soustavy představuje cosi téměř ojedinělého v běžné literatuře. Všude je také patrna autorova schopnost naznačovat neurčité, skryté hrůzy v přírodní scenérii. Nebýt několika málo záchvěvů konvenční sentimentality, kniha by patřila ke klasice prvního řádu."
Je třeba zdůraznit, že první Lovecraftova citovaná věta je samozřejmě platná pro tehdejší současnost v době psaní těchto řádků. Dnes už na podobné výlety do neskutečna jiných světů narazíme mnohem častěji. Přesto to však na významu Lovecraftova odhadu zase až tak moc nemění. Navzdory všem pozdějším a mladším podobným popisům více či méně identických jevů, ten Hodgsonův si stále drží svoji úroveň a schopnost zaujmout, místy až překvapit.
Druhá Lovecraftova věta platí bez výjimek. I když nás příběh k žádným jasným závěrům a okolnostem nedovede, letmě načrtnutá scenérie Ďáblova Chřtánu, náhle se objevivší průrvě, dokáže i během těch několika vět zaujmout. Co na tom, že se vůbec nedozvíme proč a jak přesně se průrva (brána do jiného světa? To se také můžeme jen domýšlet, i když k našemu - jakémukoliv - závěru, poskytne několik, byť nejednoznačných, indícií) objevila a co, nebo proč, ji způsobilo.
Třetí větou si nejsem zcela jist. Je však možné, že být Lovecraftovým současníkem, sdílel bych tento jeho názor.
Hodnotit Dům na rozhraní je pro mě hrozně těžké. Román postrádá cokoliv výrazného, čím by nějak zaujal. V podstatě postrádá jakoukoliv zápletku, jen prostě odvypráví danou "skutečnost" (s opravdu výraznými uvozovkami), která má jakýsi svůj počátek, ale vůbec ne konec. Je pravdou, že se, i pro svou neobsáhlost, dobře a lehce čte, ale začnu-li o tom hlouběji přemýšlet, i to je možná svým způsobem vada, protože místy se čte až moc lehce a nenutí to čtenáře/čtenářku přemýšlet a rekapitulací přečteného se snažit odhalit jakýsi skrytý podtext, utajené a jasně neodhalené linky příběhu, jejichž objevování přidává na kráse a zajímavosti při čtení podobných příběhů. Čtenáře a čtenářky současných hororových příběhů Hodgsonův román asi moc nenadchne, i přes svou auru historična, okázalé větné formy a rozsáhlé slovní zásoby, v naprostém rozporu s dnešním moderním trendem jednoduchosti, slovní omezenosti, rychlosti a útržkovitosti. Pokud máte zálibu v okázalosti, archaičnosti a slovní až nabubřelosti starých příběhů, můžete si přidat malé (významné?) plus. První půle příběhu je výrazně zajímavější, napínavější, druhá sice fantastičtější, přesto jaksi mdlá a bezduchá. Zvažoval jsem čistý průměr, ale to bych nebyl objektivní, Hodgson totiž přes všechno výše uvedené, dokázal do svého neznámějšího románu vložit něco, co ho činí, byť slabě, nadprůměrným.
Štítky knihy
anglická literatura Irsko horory britská literatura
Kniha mě zaujala svoji krásnou obálkou, ale když jsem pak v anotaci přečetl, že knihou se inspiroval Lovecraft, tak jsem si ji hned musel koupit.
Příběh by se dal rozdělit do několika částí. V první máme dva rybáře, který objeví deník a začnou si z něj číst. Už ten samotný popis jak jdou rybařit, objeví zříceninu domu a nachází deník je tak skvěle napsaný.
Při čtení se dozví o bývalém obyvateli domu, který prožil dobrodružství za hranicí lidského chápání. První část deníku je dobrodružná a napínavá.
V další se dostáváme takové snové částí, kdy hrdina cestuje vesmírem a jinými světy. Pro někoho možná těžce představitelná, pro mě skvěle napsaná.
Hlavně, když si představíme, že kniha je více jak 100 let stará.
Kniha mě chytla a napustila, četla se opravdu dobře.
Hodnotím 80 %.