Dopisy sv. Františka Saleského II. část

05.02.2019

„Není třeba se domnívat, že nemůžeme mít důvěru v Boha, když cítíme obtíže ve vyhýbání se hříchu a když se bojíme, že neodepřeme pokušením a špatný příležitostem. Opravdu ne, protože nedůvěra v naše síly není nedostatek vůle, ale opravdovým uznáním naší slabosti. Je lépe nedůvěřovat, pak budeme moci odporovat pokušením, než domnívat se, že jsme si jisti a silní proti pokušením. To, co neočekáváme od našich sil, to očekáváme od milosti Boží. Kolik jen bylo těch, kteří s velikým nadšením slíbili, že budou dělat veliké věci pro Boha a když na to přišlo, uboze padli. Jiní naopak nedůvěřovali ve vlastní síly a pak dělali podivuhodné věci.
Pocit vlastní slabosti je nutil, aby hledali Boží pomoc, bděli a modlili se, pokořovali se, aby neupadli do pokušení (Mt 26,4).
I když necítíme v sobě sílu ani odvahu odporovat pokušení, kdyby na nás v tom okamžiku přišlo, nemáme se rmoutit. Není nutné cítit vždy sílu a odvahu: stačí, že doufáme, toužíme, že ji ve správný čas a na správném místě budeme mít.“

Druhá část z výběru dopisů Františka Saleského má dvě hlavní témata – přátelství a vyrovnávání se s bolestí.
Svatý František se zde prezentuje opět jako vlídný a laskavý světec, kterému velmi záleží na tom, aby na tomto světě nerozmnožoval nevraživost a nikomu nezavdal důvod k osobní zášti.
V dopisech, které ho prezentují jako nezištného a obětavého přítele je krásně patrná Františkova touha svým přátelstvím sloužit svému protějšku, nebrat přátelství jako něco, co je tady pro mě, ale jako něco, co já mohu nabídnout druhému. To určitě může okouzlit i nekřesťanského čtenáře a oslovit každého, kdo byl požehnán darem tohoto důležitého mezilidského vztahu; a to zde zcela chybí jeho dopisy svaté Janě Františce, se kterou měl obzvláště něžný vztah. Následující Františkovu větu pokládám za výstižnou – a také mimořádně půvabnou: „Kdokoli mě provokuje v závodění v přátelství, musí být velice statečný, protože ho nebudu šetřit.“

V dopisech o smrti blízkých prokazuje sv. František pochopení pro rmoutící se adresáty, ale směřuje je (mírně, ale dost pevně) k tomu, aby se ve svém žalu neutápěli příliš, aby nacházeli útěchu ve vědomí, že posmrtný život bude prostorem pro budoucí šťastná shledání. Není v tom nedostatek citlivosti k lidskému trápení, ale pokora a uvědomění si hranic vlastních možností – tím trochu připomíná (a předjímá) svatou Terezku.

„Dejte si pozor, aby se Vaše snaha nezměnila v neklid a nepokoj. Nakolik cestujete na vlnách a mezi bouřemi častých námah, dívejte se vždy k nebi a říkejte: Můj Bože, ať k Tobě směřuji. Ty ať jsi mým vůdcem a mým lodivodem. Pak se posilněte myšlenkou, že když budeme v přístavu, útěcha, kterou tam budeme mít, zastíní trápení, které zakoušíme. Směřujeme k tomu přístavu mezi tolika bouřemi: dosáhneme ho, když budeme mít upřímné srdce, dobrý úmysl, pevnou odvahu, oči upřené na Boha a celou důvěru jen v něho. Když nám silná bouřka leckdy převrátí žaludek, zamotá nám hlavu, nezneklidňujme se, seberme znovu dech, povzbuďme se k dobrému.
Bojme se Boha a jiné věci nás nebudou děsit. Milujme Boha a každá věc od nás bude milována v Něm“