Doktor Živago
Boris Leonidovič Pasternak
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/2051/bmid_doktor-zivago-8wz-2051.jpg
4
646
124
Román Doktor Živago, dlouhá léta ve vlasti autora i u nás obestřený fluidem zakázaného, vyvolal rozruch a paniku hned v r. 1956, kdy jej Pasternak dopsal a nabídl k uveřejnění. Neuspěl. O rok později vyšel rusky v Itálii, zanedlouho pak italsky, anglicky, švédsky, norsky, francouzsky a německy. Roku 1958 byla spisovateli udělena Nobelova cena, kterou však byl donucen odmítnout… Jednotlivé části románu zachycují klíčové okamžiky života titulního hrdiny Jurije Živaga, spojené s významnými společenskými událostmi v Rusku: 1905 - ruská revoluce a stávky dělníků, první světová válka, revoluce 1917, porevoluční vývoj. Jako červená nit se románem vine láska, děj je rovněž prostoupen úvahami o smyslu života a umění. Mimořádnou roli sehrává v díle náhodná osudovost, která vstupuje do životů jednotlivých postav a vzájemně je propojuje. Podle románu byl r. 1965 natočen úspěšný film ověnčený pěti Oscary.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2003 , OdeonOriginální název:
Доктор Живаго (Doktor Živago) , 1957
více info...
Přidat komentář
Juročko, Laro, Toňo! Bože, co to s vámi všemi provedli!
Číst tuhle knihu je jako brodit se totálním zmarem, zoufalstvím a beznadějí. Nic prvoplánového, žádné černobílé odsudky. Pasternak umožňuje pochopit, co stálo u zrodu bolševické revoluce, co ji umožnilo... a do jakých hrůz se to zvrhlo. Historie vyprávěná prostřednictvím několika postav, jejichž životy historie rozmělnila na kaši.
Pasternak tímto románem spáchal literární sebevraždu (jsme v SSSR 50. let) - soudruzi mu zabránili převzít si Nobelovu cenu za literaturu, hrozili mu ztrátou občanství nebo vyhnanstvím na Sibiři. Můžeme se jen domýšlet, jaký pekelný tlak na něj museli vyvinout. V Rusku vyšla kniha až v 80. letech. Ale dost politiky, zpátky k literatuře: Doktor Živago zařadil Borise Leonidoviče Pasternaka mezi největší spisovatele všech dob.
Hodně těžka kniha.Prvních cca 100 stran jsem myslela že to nedám,ale pak už se četlo líp.
Ale přeci jen asi jsem od knihy čekala trochu víc, moc mě to neoslovilo.Možná špatné načasování.
Jedna z nejlepších knih, jaké byly kdy napsány. Zezačátku jsem myslel, že to nedám, protože těch postav je tam strašně moc, teď všechny mají to "otčestvo", takže ta orientace je nejdřív složitá. Ale pak vyvstane ta hloubka Ruska v celé šíři, ty výšky a propady. Ta mentalita, propletené vztahy mezi společenskými vrstvami, život ve městě, na vesnici, mezi honorací i ve vyhnanství. Prudký cit, kterému je člověk obětovat všechno. Má to takový tah, že mě to uvláčelo k slzám. Světová literatura, a to ve všech parametrech. Uf. (Vůbec nerozumím tomu, jak se to mohlo někdy nafilmovat a ještě k tomu jak Omar Sharif může být Živago, to je podle mě úplně typově mimo...)
Doktor Živago... Televizní film z roku 2002 mě zcela okouzlil a do jisté míry korespondoval s tím, co jsem o literární předloze již věděla. Lyričnost, křehkost duše hlavní postavy lehce naivního doktora, básníka a věčného snílka, který chce pomáhat lidem a který se osudově zamiluje do inteligentní Lary, s níž jakoby je pojil osud. To vše na pozadí hrůzných let revoluce a občanské války. Román mě však více než překvapil. Jakožto milovnici románu Victora Huga mi ani tak nevadila ona "upovídanost", popisnost, velké množství vedlejších postav a sonda do tehdejší ruské společnosti. Co mě ale zarazilo bylo zvláštní vykreslení postav. Nejen že byly chvílemi poměrně dost nesympatické, ukňourané a patetické, ale také jsem si vysnila mnohem detailnější propracování jejich charakterů, vzájemných vztahů a především nastínění vnitřních pochodů samotného doktora - do jisté míry alterega Pasternaka. Na postavy se mi tak paradoxně podařilo mnohem více napojit v již zmíněném televizním filmu. Srovnání s Victorem Hugem se u mě Pasternak bohužel nevyhne ani při líčení revoluce a jejího dopadu na obyčejné lidi. Mnohokrát mě napadala otázka, proč to, co funguje v Hugově velkolepém románu Bídníci, u Pasternaka tak pokulhává. Mnozí čtenáři v recenzích zmiňují krásný Pasternakův poetický jazyk, já si však mnohem více při čtení jeho románu vzpomínala na údernost a nadhled, který ve svých románech má právě V. Hugo. Jisté zklamání z dočtené knihy však odhání i tak silný zážitek, který jsem při čtení měla. Je to ale především díky předávaným myšlenkám a atmosféře doby, nikoli autorovým jazykem a romanopisectvím...
Těžká kniha. A ještě těžší doba. Ta soudobá výpověď je strhující. Jazyk je poetický, hladí i trhá zároveň. S dějem jsem měla ale velký problém. Spousta postav (a orientovat se ve jménech a jejich variantách.. ), skoky v čase, dějové linky které někam vedly a pak skončily jakoby v propasti, odbočky bez v tu chvíli většího smyslu.. první půlka se mi četla hodně špatně. Pak se to výrazně zlepšilo, jak se děj trochu ucelil a zpomalil. Odvaha s tímhle přijít ve své době - neskutečné.
Prvních 100 stránek docela trápení, hodně postav a každá se jmenuje buď Alexandr Alexandrovič nebo Nikolaj Nikolajevič, autor skáče z jednoho děje do druhého...ale pak se to rozjede a krása střída nádheru! Hlavní hrdina vede dechberoucí monology i dialogy, kniha je balena do tak krásných slov až nechápu, jak někdo muže něco takového napsat. Knize dávám o jednu hvězdu méně než by si zasloužila a to jen proto, že jsem malej intelektuál na něco tak velkého. Možná bych to víc ocenil v pozdějším věku...
Nejjednodušeji to vyjádřím asi tak, že kniha nebyla pro mně. Moje pocity jsou naprosto totožné s čitatelem ENCE.
Ale dočetla jsem ji a mohu si ji zařadit do ČV 21, takže i přesto je to úspěch :)
Autor měl neskutečnou odvahu vydat tuto knihu ve své době, bohužel na to i doplatil. Děj jako takov, je poměrně rozvláčný, ale přesto se dá do knihy začíst. Pro mě to byl zajímavý pohled do období světových válek i ruské revoluce. Knížku můžu doporučit
Mám s touto knihou úplně opačný problém. Začíst se do ní není nikdy problém, neboť Pasternak byl v tomto směru neuvěřitelný umělec. Problém je se vždy " odečíst" protože věty a vrstvy mi dlouho rezonují v hlavě a to jsem knihu četla již mnohokrát. Její vnitřní zápal a poetický podkres prostě vždy zadrnčí na těch důležitých místech. Nezapomenutelná kniha.
Krásný jazyk. Je vidět, že Pasternak byl především básník.
Ke knize - souhlasím s tím, co již bylo napsáno. Trvá poměrně dlouho, než se člověk do knihy začte a také je někdy těžší se zorientovat v ději a postavách. Oceňuji však Pasternakovu snahu postavy v průběhu knihy přípomínat a znovu představovat.
Veliký a nádherně vyčerpávající román. Čtení to není vůbec snadné, ale za ten prožitek to stojí.
Do čtení této knihy jsem šel naprosto, ale naprosto naslepo. Netušil jsem o čem kniha může být, neviděl jsem film, nečetl žádné recenze.
Abych byl naprosto upřímný, ze začátku čtení jsem byl poněkud rozpačitý. Začátek značí odhadem tak sto stran. Příběh jakoby neměl žádnou strukturu a ač hned první strana (pohřeb) ukázala neuvěřitelnou lyriku textu, četlo se mi špatně. Několik dní… mno, vlastně týdnů, mi trvalo se začíst. Nejen, že se v textu hned od začátku vyskytovalo i na mne až moc velké množství postav, což by se dalo snést, ale autor měl ještě k tomu tendenci neudržovat souvislý text déle než čtyři stránky a najednou hop k jiné postavě, do jiného měsíce, či dokonce do jiného roku. V jedné kapitole byl autor schopen přeskočit i několik let života postav. A tak se všechny charaktery najednou téměř bez kontextu, zmíněného jenom okrajově, ocitaly v různých, zdánlivě nesmyslných situacích.
Na rozdíl od mnohých si nechci stěžovat na užití otčestva sem, příjmení tam a titulu zase jinde, protože kdybych se v tomhle nebyl schopen orientovat, nemohl bych vůbec číst ruskou literaturu, ale i přes to pro mne faktory výše zmíněné od četby velice odrazovaly.
Po překonání těchto asi sto stran se to zlomilo. Děj se ukotvil (s odbočkami samozřejmě) na Živagovi. Text začal konečně být jakž takž konzistentní a jeho krása se začala plně vykreslovat. A jaký ten text je? Inu, abych to vyjádřil co největší oklikou, nepíší to takto: Pokud si správně pamatuj, měl Pasternak obdržet, potažmo obdržel, Nobelovu cenu hlavně za svou básnickou tvorbu. A kdybych měl ve svém životě od Pasternaka přečíst pouze Živaga, mohl bych si myslet, že jinou literaturu, nežli poesii, ani netvořil. Text je neuvěřitelně básnický a ač je to samozřejmě román – epický, celou dobu na člověka vyskakuje neuvěřitelně poetická lyrika. Nejsem si jist k čemu Doktora Živaga přirovnat. Ano, podobně konstruovaných knih jsem již četl více, ale z Živaga přeci jenom sálá jakýsi neuchopitelný chlad, navozený literárním mistrovstvím Borise Leonidoviče Pasternaka.
Děj knihy je mnohem drsnější než s čím jsem počítal. A musím říct, že Pasternak musel mít v krvi mnoho odvahy, protože s revolucí a „socialismem“ si nebere servítky. Doktor Živago krásně demonstruje osudy ruské inteligence a nutno podotknout, nebyly to osudy nikterak záviděníhodné. Krev, bolest, ztráta, to jsou esence jejich tehdejšího bytí.
Jurij Živago sám mi byl velice sympatický - nad veškerá očekávání, abych tak řekl – a nesmírně si ho jako postavy a do té míry jako osobnosti vážím. Ač na tu drobnou, řekněme, charakterovou vadu. A to sice že byl až přílišným milovníkem dam a zároveň byl člověkem slabé vůle, leč silného magnetismu. Tím způsoboval svým blízkým myslím neméně utrpení, nežli sama revoluce, ale tu už je asi jenom můj osobní pohled na věc. (Ne že by to tak samozřejmě nebylo s celým komentářem…
Závěrem už jenom zmíním poslední kapitolu, Básně Jurije Živaga. Jsou ohromné. Můžeme je rozdělit na dva druhy. Lyrické, čistě citové, které popisují vnitřní rozpoložení Jurije. A potom tam jsou epické, povětšinou náboženského charakteru. I to mnoho vypovídá nejen o Juriji Živagovi, ale také o Borisu Pasternakovi. Jak jsem řekl, všechny jsou fantastické a okouzlující. Kdybych měl však vyzvednout jednu, která mne asi nejvíce zaujala, budou to nejspíše Zlé dny. Ani nevím proč, ale je to tak.
P.S.
Dovolím si zde vypsat jeden citát z knihy, se kterým dosti sympatizuji, Kniha je celá doslova narvaná úžasnými postřehy, ale není zde prostor se o nich rozvášňovat. Tak jenom jedna z posledních vět, kterou v knize Lara pronesla: " Život je vůbec strašlivá záležitost..." No není to rozkošné prohlášení?
Rozhodně to není jednohubka, a to nejen svým rozsahem. Na čtení je nutné se soustředit, vždy se trochu ponořit do děje. Je v něm spousta odboček z hlavního příběhu, mnoho postav, které pak pro další děj nejsou podstatné. Dohromady to ale tvoří úžasnou mozaiku, která chytne a nepustí.
„Rusové mají vůbec širokou duši,… širokou jako jejich země…,“ píše sa v Dostojevského Zločine a treste. Doktor Živago tento výrok svojím bohato vykresleným príbehom, postavami, dejom a zasadením do spoločenského kontextu plní do bodky.
Úvodná časť pripomína veľké fantazijné cykly. More postáv, oceán začatých dejových línií a nielen cieľ, ale aj samotný smer cesty v nedohľadne. Avšak rovnako ako vo fantazijných cykloch stačí vytrvať a po pár desiatkach stránkach čitateľ získa odmenu sladšiu než zmrzlinu. Ruskú, samozrejme.
Zatiaľ čo na začiatku je Živago idealistický rojko, na konci vyzretý a zlomený muž, ktorý toho zažil toľko, že už nikam nezapadá, a ktorému nerozumejú ani vlastní priatelia.
„Každý sa rodí Faustom – túži všetko obsiahnuť, všetko skúsiť, všetko vysloviť. Ak sa Faust stane vedcom, zaslúžili sa o to omyly jeho predchodcov a súčasníkov. Vo vede sa pokrok uskutočňuje podľa zákona odpudzovania, je vyvrátením vládnucich omylov a nesprávnych teórií.
Ak sa Faust stane umelcom, zaslúžili sa o to nákazlivé príklady majstrov. V umení sa pokrok uskutočňuje podľa zákona príťažlivosti, napodobňovaním, nasledovaním, obdivovaním milovaných diel.“
Knihu som čítala v krásnom slovenskom preklade. Veľdielo ruskej klasiky sa snúbilo s farbitosťou nášho jazyka. Pre ukážku: osuheľ, načim, korheľ, panuľka, smačný, spľuhaviť, mätežník, omaciavať, jarosť…
Pre dnešného uponáhľaného človeka je veľké plus, že jednotlivé kapitoly sa delia na mnohé menšie kapitolky. Stačí si každý deň nájsť päť-desať minút času a človek sa môže trochu posunúť, trochu porozmýšľať, prečíta ucelený úsek a nasledujúci deň nemusí pracne vyhľadávať kde to prepánajána skončil a o čom to vlastne bolo.
„Zmysel pre verejné veci u vás atrofoval ako u negramotnej dedinskej ženy
alebo u obmedzeného skostnateného meštiaka.“
Komisia, ktorá Pasternakovi udelila Nobelovu cenu mala pravdu pravdúcu. Skutočne dokázal skombinovať lyrickú poéziou s grandióznou tradíciou ruskej epiky.
Nádherná kniha! Ještě pár dní po dočtení jsem v noci ve snu jezdil těpluškou po Rusku a ve dne se mi do hovoru pletly zbytky školní ruštiny. Když mi v závěru došlo, že tou nešťastně milovanou Larisou nebyla jen krásná a chytrá ženská, ale i samotná "la Russia", nejradši bych se do knížky pustil znova. Je to ovšem taky dost vyčerpávající četba. Naštěstí se poslední kapitola skládá z nádherných Pasternakových básní, do kterých se dá ve chvílích největšího čtenářského vypětí zatoulat a nechat se jimi pohladit.
Lyrickému ladění textu určitě velmi prospěl Zábranův překlad.
Ještě povzbuzení pro ty, kdo se jako já rádi ztrácejí v ruských jménech: I papoušek se jmenuje Kirill Modestovič.
I když jsem si letos dala předsevzetí, že každou knihu dočtu do konce, opět ho musím porušit. Čekala jsem strhující příběh o lásce. Čekala jsem bohatě vykreslené dějiny Ruska. Čekala jsem, že mě to prostě sebere. No, čekala jsem marně.
Dostala jsem se maximálně na stranu 300 a knihu jsem odložila. Už potřetí. Mám pocit, že zkrátka nemám trpělivost číst o každém zavanutí větru, o každém posunutí mraku, o nesmyslných a nepřehledných debatách o všem a o ničem a do toho sledovat tisíc postav, které autor jednou nazve příjmením a podruhé jménem a “otčestvem”, takže ani není jasné, kdo to vlastně je a co tam vůbec dělá - pardon, ale tohle ne. Dám šanci ještě filmu, ale knihu jsem nadobro vzdala.
Ponechám bez hodnocení.
Na rozdíl od předchozích knih, které jsem četl, jsem s ní strávil téměř dva měsíce a dávkoval si text po troškách. To, co zaznělo i v jiných komentářích, mohu jen potvrdit. Je to velký román s krásným jazykem. Pasternak mistrně zobrazuje ruské reálie od počátku století až po druhou světovou válku. Své životní a filosofické úvahy vkládá do úst hlavním hrdinům románu, nejvíce Juriji Andrejeviči. Někdy mi připadalo, že je až nemožné, aby dva lidé nacházející se v boji o holý život, vedli filosofickou diskuzi na tak vysoké úrovni. Knihu jsem nyní četl poprvé, kdy mám již za sebou pět desetiletí a mohu říct, že pokud bych se o to pokusil mnohem dříve, asi bych ji odložil. Vlastně jsem viděl pouze filmové zpracování s Omarem Sharifem v hlavní roli, film se mi velmi líbil a patří k mým kultovním, avšak s knihou to není možné srovnat. Tolik detailů, informací, jmen a další rozvinutí děje se pochopitelně do filmu nevešlo. Je to román, ke kterému se s chutí ještě vrátím.
Štítky knihy
první světová válka (1914–1918) Rusko zfilmováno 20. století milostné romány carské Rusko Sovětský svaz ruská revoluce občanská válka Rudá armáda
Autorovy další knížky
| 2005 |  Doktor Živago |
| 1976 |  Pieseň lásky |
| 2001 | Tvé šedé oči se mnou všady jdou |
| 1987 | Na křídlech revoluce |
| 1989 | Hvězdný déšť |
Kniha Doktor Živago je v
| Právě čtených | 25x |
| Přečtených | 912x |
| Čtenářské výzvě | 86x |
| Doporučených | 87x |
| Knihotéce | 474x |
| Chystám se číst | 544x |
| Chci si koupit | 77x |
| dalších seznamech | 23x |
Oj, holoubku můj sivý, nikdo se nedokáže zavrtat do duše tak, jako Rus! Vrtat, tahat za nervová vlákna, uvláčet, uslzet, vyvolat chandru a současně nějakou naději, samozřejmě že marnou. Tak jednou za deset let si to vždycky přečtu a jeden by řekl, že už si na to zvyknu, že otupím. Kdepak, otupět se nedá.