Do divočiny
Jon Krakauer
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/398409/bmid_do-divociny-uEu-398409.jpg
4
882
882
V apríli roku 1992 sa mladý muž zo zámožnej rodiny východného pobrežia Spojených štátov vydal stopovať na Aljašku, aby sám putoval divočinou na sever od vrchu Denali (starší názov Mount McKinley). O štyri mesiace našla skupina lovcov lososov jeho rozkladajúce sa telo. Volal sa Christopher Johnson McCandless. Vyrastal na bohatom predmestí Washingtonu D.C., dosahoval výborné študijné výsledky a bol vynikajúci športovec. Ihneď po ukončení štúdia na Emoryho univerzite, samozrejme s vyznamenaním, sa v lete roku 1990 vyparil. Zmenil si meno, dvadsaťštyritisícový zostatok svojho účtu daroval na charitu, zanechal svoje auto a väčšinu svojho majetku a spálil hotovosť, ktorú mal v peňaženke. Začal nový život na okraji spoločnosti, túlal sa po Severnej Amerike a hľadal silný, nadzmyslový zážitok. Jeho rodina ani len netušila, kde je a kým sa stal, až kým sa jeho pozostatky nenašli na Aljaške. Bol to horlivý mladý muž s poriadnou dávkou tvrdohlavého idealizmu, ktorý sa nezlučoval s dnešným moderným spôsobom života. Uchvátila ho tvorba Leva Nikolajeviča Tolstého. Obdivoval, ako tento velikán dokázal zanechať život v blahobyte a túlať sa medzi chudobnými. Počas štúdia na vysokej škole začal napodobňovať Tolstého asketizmus do takej miery, ktorá jeho blízkych najprv šokovala, no neskôr znepokojovala. Keď sa vybral do divočiny na Aljašku, nemal klamné ilúzie, že vstupuje do krajiny hojnosti a prosperity. Hľadal nebezpečenstvo, náročné situácie a Tolstého sebazapieranie. Našiel presne to, čo si želal. Životnú skúšku, ktorá trvala šestnásť týždňov, McCandless takmer zvládol. Nebyť jednej či dvoch zdanlivo nepatrných chýb, vykročil by z divočiny v auguste 1992 rovnako nepozorovane, ako keď do nej v apríli vkročil. Tieto omyly mu však boli osudné a jeho meno sa dostalo na titulnú stránku bulváru. Jeho bezradnú rodinu zachvátil žiaľ z krutej a bolestivej lásky. Chrisov životný príbeh prekvapivo zasiahol mnohých. Niektorí obdivovali jeho odvahu a ušľachtilé ideály; iní nesúhlasne tvrdili, že to bol len ľahostajný hlupák, blázon či narcista, ktorý doplatil na svoju aroganciu a nevedomosť a nezaslúžil si pozornosť médií.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2018 , Citadella (SK)Originální název:
Into the Wild , 1996
více info...
Přidat komentář
"Teď, když jsme se naučili létat v povětří jako ptáci a potápět se jako ryby, zbývá už jen jediné - naučit se žít na zemi jako lidé."
G.B.Shaw
Nádherná a krutě realistická kniha, kterou jsem zkrátka nemohla odložit!! Četla jsem neustále - večer, ráno, o hodinách, o přestávkách... A stále jsem měla pocit, že se na konec příběhu propracovávám příliš pomalu.. Ale ve chvíli, kdy McCandless zamřel v autobuse na Aljašce, přála jsem si, abych bývala nečetla tak rychle...
Příběh, který vás naprosto pohltí. Nevadí, že jste nikdy nepřemýšleli o cestě podobné cestě "Alexa", kniha vás zkrátka nepustí a donutí vás přečíst každou stránku s obrovským vypětím mysli, s obrovským nasazením a vírou - vírou v dobrý konce, který se, bohužel pro Chrisa McCandlesse, nikdy nekonal..
Chris McCandless dokázal překročit vlastní hranice a splnit si své sny bez ohledu na jejich následky. Udělal to, o čem většina lidí jen sní a nebo tlachá v hospodě u piva! Ukázal záda civilizaci ve chvíli, kdy se rozhodovalo o jeho budoucnosti, nepodlehl vábení konzumní a plastické společnosti, dokázal opustit vyšlapané cesty a vydal se strastiplnými chodníky prvních průkopníků. A i když jeho únik skončil tragicky, má můj hluboký obdiv za to, že přetvořil své sny ve skutečnost. Tato kniha je oslavou života, je o překročení vlastního stínu a zbavení se okovů civilizace. Říká nám, že i když zdánlivě nemáme na výběr, vždy existuje možnost volby a je jenom na nás, jakou cestou se vydáme a že i dnes je možný návrat k přírodě, jen nesmíme zapomenout, že jsme sice její součástí, ale nestojíme nad ní! Podcenění její síly se totiž většinou rovná ztrátě vlastního života.
Ironií se mi zdálo být, že Chris nejprve společnost odsuzoval, uvědomoval si její negativa, ale později si na svých cestách díky své přátelské povaze vytvořil mnoho silných přátelství. Ale mám za to, že to bylo tím jak postupem času zrál. Nakonec si uvědomil, na samém sklonku svého života, že "Happiness is only real when shared", tedy že - Štěstí je jen tehdy skutečné, je-li sdílené!
btw: Kdo se bojí, nesmí do lesa. A kdo se nebojí měl by vědět, jak v lese přežít. Kde je autobus, tam totiž bude pravděpodobně i cesta...
Kniha, která se musí každého alespoň malinko dotknout a myslím, že minimálně jednou při čtení vyvstane každému na mysl, že by bylo fajn něco takového podniknout. I mě to napadlo, ale jsem na to moc velký srab a obdivuji suverenitu a odhodlání Chrise McCandlesse. Na svůj věk to byl skutečně velice vyspělý mladý muž a zaslouží si, aby byl v povědomí co nejvíce lidí. Nenáročné čtení o odhodlání a kráse přírody. Není těžké hodnotit.
Vždy jsem se nějak neplánovaně vyhýbala "dobrodružným" knihám (pokud se dá tato dobrodružnou nazvat). Útěk do divočiny jsem nejdříve viděla a pamatujisi, že už film mě parádně rozebral. U knížky se to po letech opakovalo. Miluju knihy a příběhy, po kterých ještě dlouho zůstává ta chuť na jazyku a uvnitř ten pocit nečekaně prožitého příběhu. Velmi oceňuji přístup Krakauera - snaha pochopit a porozumět místo jednoduchého zavrhnutí nebo strohého popisu, jeho sledování vzájemné podobnosti a propojenosti životů. A hlavně možnost si díky knize sáhnout - nebo se alespoň dotknout poznání, které McCandless před smrtí učinil...
Kniha plná zajímavých myšlenek o přírodě, lidském bytí, štěstí, smyslu života. Ale taky o základních lidských vztazích, sociálním cítění a morálních hodnotách, které společnost začíná ztrácet. Nebo už ztratila?
Zpočátku jsem čekala něco jiného. Jedná se spíš o literaturu faktu než o životní příběh McCandlesse. Autor knihy vypisuje své vlastní zážitky s přírodou, které byly tzv. "na hraně" a také zážitky jiných mužů, pro něž se stala Aljaška osudnou. Trochu to komplikuje orientaci, zvláště pokud jste jako já zvědavi hlavně na život a smrt mladého Alexe (Christophera). Nicméně příběh sám je natolik silný, že mě donutil pátrat na internetu, hledat články a fotografie mladého muže. Některé z nich nafotil těsně před svou smrtí a nutno říct, že nejen jeho vzkaz, ale i úsměv působí velmi optimisticky a je tedy možné, že Chris sám byl opravdu se svým životem, který vzal do vlastních rukou, spokojený. Bohužel za sebou nechal zdrcenou rodinu....
Úžasná kniha. Absolutní odpoutání od stereotypu společnosti a únik do kolébky života, přírody. Příběh mladého "poutníka" hledajícího něco, co nelze popsat. Cítil jsem s ním a prožíval všechny jeho radosti i útrapy. Ač byl Chris Mccandless v některých svých rozhodnutích lehkovážný, tak přesto jsem ho po celou knihu obdivoval a možná mu i tiše záviděl.
Nejprve jsem měla možnost shlédnout filmové zpracování. Ale po přečtení knihy je film naprosto nedostatečný k pochopení celkového pohledu Alexe na svět, svobodu a přírodu. Výborný!
Váhám mezi čtyřmi a pěti hvězdičkami. K příběhu mám vztah, proto mě to táhne k plnému hodnocení. Na druhou stranu se mi nečetl tak lehce, jak bych čekala. Nejsem si jistá, jestli se mi zamlouvalo zapojení autorových vlastních zkušeností. Ale velmi oceňuji probrání příběhu ze všech stran - od těch, kdo považují McCandlesse za pošetilce po ty, kteří ho obdivují.
Asi jsem čekala něco jiného, více příběhu, více aljašské přírody. Taky se mi nelíbil překlad, místy byl velice neobratný. Nicméně závěr knihy, kdy "magic bus" navštíví autor a pak i Chrisovi rodiče je působivý. Po dočtení jsem si pustila film a ten mě dostal. Už druhý den nemůžu "útěk" vyhnat z hlavy. Takže přidávám čtvrtou hvězdičku.
Z této knihy mám rozporuplné pocity, z jedné strany chápu a cítím volání přírody, kdy člověk se musí sbalit a vyrazit jinak by se zbláznil, z druhé strany ale to nelze dělat bez rozvážnosti, přípravy a velkého respektu, natož pak když člověk vyráží na vlastní pěst do skutečné divočiny. Taky jsem cestoval po Aljašce, byl jsem dokonce v těch místech, kde náš hlavní super-hrdina odbočil na trase Fairbanks-Anchorage z cesty a šel do divočiny.
Myslím si tak ve zkratce, že jít jako vzpurné arogantní děcko do takových míst bez mapy, nestrávit před tím dlouhou dobu pozorováním krajiny, která se tam během roku mění přímo před očima, nezkusit si to nejdřív trochu "nanečisto" s nějakými místními lovci, kteří by ho naučili základní techniky a nechat se takhle hloupě odříznout tající tundrou, ať se na mě nikdo nezlobí, ale byl ten Supertramp, při vší úctě k mrtvému, tak trochu kokot, i když jsem schopen plně chápat jeho pohnutky a touhu po dobrodružství. Navíc on nebyl vůbec moc daleko od civilizace, k té hlavní asfaltové cestě to není mnoho kilometrů. On si vlastně ani neuvědomil, že když tam šel, tak země kolem něho bude brzy plná nových řek a rozmáčená, že se nikde dál, ani zpátky nedostane až do zimy, kdy začne vše zase zamrzat. Nebýt tam autobusu starého, tak tam umře mnohem dříve.
Ale jak říkám, dokázal jsem se do něj vcítit, určitě měl zkušeností dost a dokázal přežít ve své skromnosti kdeco, zde to však nestačilo. Kniha se čte dobře a poznal jsem i takový typ lidí naživo, je s nimi dobře a veselo, jsou to dobří společníci do nepohody, jsou inspirativní a něco už mají většinou za sebou – lidí, kteří si jdou za svojím, bohužel tak nějak s hlavou v oblacích.
Více mne zaujalo trochu sebeonanizující vyprávění Krakauera o jeho dobrodružství na Ďáblově jehle, kterou jsem taky viděl, bohužel jen na obzoru a příběhy lidí, kteří se nechali takhle někde vysadit ve skutečné divočině Aljašky, odříznutí stovky mil a už se s různých důvodů nevrátili. Představa, že se tam takhle minu s letadlem, které mě má vyzvednout po pár měsících a začíná polární zima je mrazivě děsivá. Celkově je to rozhodně nadprůměrná kniha, která sama nasazuje "boty toulavý" a člověk má chuť vyrazit okamžitě vstříc dobrodružstvím.
až na pár částí je to děsně nudný, dost jsem přeskakoval... myslel jsem, že tam to bude víc záživný, víc aljašský přírody - něco na způsob cestopisu. todle je spíš životopis a děsně nudnej :-(
Zde jsem zjistila, že mít nějakou představu o knize není vůbec dobré. Čekala jsem totiž vyprávění o Chrisově putování, z pohledu samotného chlapce, myslela jsem, že kniha bude složená hlavně z deníkových záznamů.
Ale ejhle, mapování Chrisovy cesty, rozebírání jeho původu, chování a domýšlení si jeho postojů mě proto příliš nebavilo. Přitom Krakauer odvedl úžasnou práci, pustil se do života bezvýznamného chlapce, bádal, propojoval souvislosti a přinesl do případu nový pohled.
Výborně napsané. Ale pro rodiče dospívajících a dospělých dětí by kniha měla být označena hvězdičkou, prostě se nedá vydržet, jak to drásá nervy. Podobné pocity jsem měla při sledování filmu, ale ten trvá 2 hodiny, zatímco s knihou člověk žije delší dobu. Běs a hrůza, aspoň na období, kdy byly obě děti na cestách, jsem musela čtení přerušit. Jon Krakauer je geniální spisovatel a moc sympatický chlap.
Asi budu jedna z mála, kterou příběh Chrise nijak neoslnil. Ted nemyslím způsob, jak je kniha psána. Krakauer vše kolem Chrise zmapoval velmi pečlivě, přidal dokonce svůj příběh a dalších dobrodruhů, což bylo velmi zajímavé. I když maličko to narušovalo dějovou linii. Chyběly mi akorát nějaké fotografie, no ale pohled na na kost vyhublého kluka by nebyl zrovna nejlepší. Nějak nemůžu pochopit, co je tak úžasného na tom, že poměrně bystrý, mladý zdravý kluk odejde do divočiny a tam v podstatě dobrovolně vyhladoví (i když nakonec zemřel na otravu semeny). Rozumím tomu snu - žít sám v krásné divoké přírodě a mít ode všeho klid, ale proboha na to se přece člověk musí připravit a vybavit, nakonec bylo to i zmíněno v knize. Zvlášť, když jde o Aljašku a pokud tedy tam člověk chce přežít. Příběh naivního Chrise, kterého nevyřešené problémy s rodiči a další dovedly až ke smrti je tragický, určitě ne úžasný.
Štítky knihy
Aljaška zfilmováno divočina dobrodružství opuštění civilizace podle skutečných událostí
Autorovy další knížky
| 2007 |  Útěk do divočiny |
| 2016 | Peklo blízko nebe |
| 2005 | Ve jménu nebes |
| 2000 | Vábení hor |
Knihu jsem louskala velmi pomalu, ale žádný dojem ve mně nenechala.