Deus caritas est

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Encyklika nejvyššího pontifika Benedikta XVI. (biskupům, kněžím a jáhnům, Bohu zasvěceným osobám a všem věřícím laikům o křesťanské lásce). Encyklika je rozdělena na dvě základní části. První se týká teologicko-filozofické reflexe lásky ve svých různých rozměrech (eros, philia, agape), zde se upřesňuje podstata vztahu lásky mezi Bohem a člověkem, který je provázaným vnitřním svazkem. Nejradikálnější formu lásky představuje Ježíš Kristus, který je vtělenou láskou Boha. Druhá část se týká konkrétních skutků lásky k bližnímu (caritas). Papež hovoří o lásce k bližnímu, která je zakořeněná v lásce Boha. Skutky lásky se týkají jak každého křesťana, tak celého společenství církve, která ve své charitativní lásce musí odrážet lásku Trojice....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/63_/63141/deus-caritas-est-63141.jpg 514
Žánr:
Duchovní literatura, Náboženství

Vydáno: , Paulínky
Originální název:

Deus caritas est, 2004


více info...
Nahrávám...

Komentáře (1)

Kniha Deus caritas est

mirektrubak
16.04.2020

„Ke zralosti lásky patří, že zahrne všechny síly lidského bytí, že člověka integruje v jeho celistvosti. Setkání s viditelnými projevy Boží lásky může v nás vzbudit pocit radosti, který vyvěrá z vědomí, že jsme milováni. Avšak to setkání volá také na kolbiště naši vůli a náš rozum. Poznání Boha je cesta k lásce, a ‚Ano‘ naší vůle k jeho vůli sjednocuje rozum, vůli a cit k celistvého úkonu lásky. Tento proces však stále probíhá: láska není nikdy ‚hotova‘ a dokončena; mění se během života, zraje a tím si zůstává věrna.“

Přestože tato encyklika pečlivě lásku kategorizuje a zajímavým způsobem odděluje její různé rozměry (eros, philia, agape), nejvíc oslovující pro mě byla tam, kde klade důraz na to, že její základní zdroj je týž, že je sycena ze stejného prazákladu. Není možné mít lásku k Bohu, a přitom nemít lásku k lidem. Nelze mít lásku ke svým nejbližším a být bez citu ke společenství. Nelze milovat ty, které máme nadosah a nevidět hladovějící, žíznícími, cizince, nahé, nemocné, vězněné...

Já vím, je to paradox. Každá láska vytváří unikátní prostor, který je neopakovatelný. Zároveň má každá láska, pokud je hodna svého jména, něco podstatného společného – ochotu vyjít ze sebe, být zde pro bližního. Univerzalita i partikularita v jednom.
Ve zkouškách času koronavirového se to zdá být ještě o něco patrnější: smutek z odloučení je v zásadě stejný, když máme životního partnera nedostupného tisíce kilometrů daleko nebo maminku v izolaci za pouhou jedinou zdí. Ale je to právě láska, která každý stesk nakonec pomůže překonat a všechno obrátí v dobré. Protože už svatý Pavel věděl, že „ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“