Denní dům, noční dům
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16342/bmid_denni-dum-nocni-dum-QGT-16342.jpeg
4
176
44
Román Denní dům, noční dům situovala autorka do oblasti Kladska, kde poblíž českých hranic našla svůj nový domov. Každá věc má svou temnou a světlou stránku - píše autorka, obdivovatelka C. G. Junga - denní dům představuje skutečnost, noční dům sen, podvědomí, sídlo archetypů. Román je koláží příběhů o venkovanech, svaté Starostě, mnichu Paschalisovi, objevují se zde vlkodlaci, monstra, ale také zápisy snů či záludné recepty na jídla z muchomůrek. Osudem románových hrdinů je tragická nespokojenost a touha po naplnění. Protipólem věčného hledání je stará parukářka Marta, jež chápe mnohá tajemství dnešnímu člověku skrytá. Kritikové přirovnávají Denní dům, noční dům k novému, modernímu typu silva rerum, což latinsky znamená les různých věcí. Ve staropolských dobách se tak říkalo domácím kronikám, do nichž hospodář zaznamenával významné rodinné i politické události, domácí účty, heraldické poznámky, útržky náboženské poezie i osvědčené recepty. Kniha získala Cenu W. Reymonta jako kniha roku.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2002 , HostOriginální název:
Dom dzienny, dom nocny , 1998
více info...
Přidat komentář
Styl Olgy Tokarczukové je mi velmi blízký, připadá mi, jako by psala jednu nekonečnou a dlouhou báseň, kterou lze vyložit a uchopit mnoha způsoby...Během četby mě občas zaplavuje tíseń, že člověk je neschopný uchopit realitu celistvě, že ji vidí jen jako spoustu fragmentů, které se tu a tam spojují, ale jindy jsou nahlíženy prizmatem nálad a dojmů jinak, a tak se v knize občas ztrácím, občas si něco ujasňuji, občas tomu nerozumím, občas to cítím podobně...Knihu asi nelze docela pochopit rozumem, mám pocit, jako by oslovovala v člověku něco tajemného a pradávného, společného nám všem. Ale možná se pletu a je to docela jinak.
Kniha mi vůbec nesedla, četla jsem ji příliš dlouho a každá stránka pro mě byla příliš náročná. Možná mi nesedla k aktuální náladě, protože jsem se v ní ztrácela, chybělo mi nějaké konkrétní pojítko, něco jasného, k čemu bych se mohla vrátit.
Jediné, co mě okouzlilo, byl život vypravěčky, její způsob vnímání a komunikace. Jádro života v nějakém starém baráku v zapomenuté osadě.
Koktejl příběhů a nálad z různých věků z místa, kde se potkává (a míjí a ubližuje si) polský, německý a český živel. A v centru toho všeho autorka: "... protože ten, kdo vypráví, je vždy živý, trochu nesmrtelný. Vystupuje mimo čas." (str. 185)
A čtenář (tedy já) je chvílemi připoután k magii řečeného, jindy však se trochu ztrácí. Není to lehké čtení a někdy z toho i obava "Že stejná slova je možné číst a chápat mnoha způsoby. Nebo že je možné chápat smysl věty, ale nerozumět jejímu významu. Že je možné vědět, co je napsáno, a zároveň tomu nerozumět." (str. 99)
Moje třetí setkání s autorkou a musím říct, že se mi začíná zamlouvat její styl. Tato kniha se mi líbila o chlup víc než Pravěk a jiné časy. Byla taková víc snová a její propletené příběhy byly prostě super.
Po delší době jsem si dopřála setkání s mou oblíbenou Olgou Tokarczuk. Prazvláštní, nezařaditelný literární útvar, koláž různorodých útržků vířících autorčinou myslí. Záznamy snů z internetu, kronikářské zápisky vlastního všedního života v náruči malého polského pohraničního městečka a přírody, příběhy sousedů, legenda o svaté Starostě a život mnicha, kterému se stala inspirací... dualita viditelného života za slunečního světla dne a v noci, kdy ožívají ty netušené a skryté strany věcí...A nesmím opomenout všudypřítomný podivínsky zvláštní smysl pro humor, ze kterého mi místy skoro běhá mráz po zádech (a nemyslím jen vztah k muchomůrkám:) Autorka musí být velmi neobyčejná žena a nemůžu se zbavit pocitu, že hrdinka její pozdější knihy paní Dušejko je takové její starší alter ego.
„Život se z jedné poloviny odehrává ve tmě. Tak to prostě je, ať už si to uvědomujeme, nebo ne, ať to akceptujeme, nebo ne, ať s tím souhlasíme nebo ne.“
Není to román, ani soubor povídek, ale propletenec ... mišmaš z vyprávění, zpráv, útržků reálných, fantastických a snových ... a navrch ještě pár legend a taky několik zajímavých houbových receptů :-) ... jak je uvedeno v anotaci, „sylva rerum“ (les věcí) ... staropolská generační kronika venkovanů, zachycující bez ohledu na formu všechno, co komu připadne zajímavé nebo nějak podstatné ...
... nic není propojené, různá místa, různá časová období, různí hrdinové ... a jejich různé sny i různé všední životy ...
... nic není jednoznačné, jde o čistý střet skutečnosti a snu ... jde o koláž z emocí, osudů, událostí ...
... umístit si je musíte sami ... anebo víte co, ani se o to nepokoušejte :-) ... možná se, a to je má soukromá rada :-), zkuste trochu přidržet Marty a taky záhadného R. ... protože ti jediní vám mohou pomoci umístit v čase alespoň sami sebe :-) ... možná vám pomůžou najít tu neznatelnou hranici mezi iluzí a realitou ...
„Když sny kopírují skutečné události z minulosti, když je míchají, proměňují na obrazy, přesýpají síty významů“ ... a to znamená jediné, začnete mít pocit, že minulost, stejně jako budoucnost, bude navždy neznámá a nezjistitelná ... „To, že jsem něco prožívala, vůbec neznamená, že jsem poznala význam ... co si pak počnu se svou přítomností?“
Zvláštní ... zvláštní ... zvláštní ... asi bych prostě použila slova Eremites v komentářích níže: „Ač se mi to stává málokdy, tak tentokrát prostě nevím....“ :-), protože, já mám takové knihy ráda, a taky protože mě autorka dostala svým jazykovým projevem ... já opravdu nevím, proč se bráním udělit víc hvězdiček ... asi prostě jen míra bizarnosti ... množství podivností ... snů, událostí, lidí, slov, významů, možností i nemožností, překročil mou osobní, subjektivní hranici ... a celek pak už nedokážu vnímat jako náležející do jedné knihy ... těch motivů, námětů, podnětů, myšlenek ... některých hodně intenzivních a jiných zas jen letmých, které jen tak zavadily o mysl, skoro byste je ani nepostřehli, bylo tolik,
... že bych si je docela ráda vychutnala, jak jsem řekla, autorčin literární projev je pro mě docela lahůdka :-),
... že bych uvítala možná i více než jednu knihu, věřím, že i pro autorku samotnou, by určitě mohla být zdrojem námětů na spoustu dalších, a věřím, že skvělých, příběhů,
... je skoro škoda prožít tolik příběhů a událostí v jedné jediné knize ... ony pak trochu začnou splývat, překrývat se jeden přes druhý a možná tak zbytečně odezní dřív než zachytíte všechna ta jedinečná a krásná slova, která autorka umí pospojovat svým osobitým a zajímavým způsobem ...
„Všichni máme dva domy – jeden konkrétní umístěný v čase a prostoru; druhý – nekonečný, bez adresy, bez šance na zvěčnění v architektonických záměrech. A v obou žijeme současně.“
Na knihu jsem narazil náhodou.A byl to náraz asi jako Pendolina do mostu ve Studénce.Ještě týden po dočtení se nemůžu vzpamatovat z tohoto literárního zážitku.Polský magický realismus -úžasné.Trochu mi připomíná mého top spisovatele Stefanssona.Ta paní maluje -doslova-slovy fantastické obrazy života,citů a bytí a snů .A je potěšením se na ty obrazy dívat. Trochu poláky znám,celý život bydlím 2 kilometry od hranic s Polskem na vesnici a troufnu si tvrdit ,že některé obrázky jsou reálné.Byl to zážitek!
Těžko napsat komentář u tak zvláštní knihy. O čem je? Střípky příběhů více lidí, některé se protnou, jiné dělí stovky let. Nádherný jazyk dokonale zprostředkuje pocity, vůně, nálady.... Tohle se dá číst opakovaně a pokaždé se znovu nechat okouzlit atmosférou zapadlých vesnic, lesů, údolí, starých vyprávění i zvláštních samotářů.
Život je sen – a sen je život.
Opět jsem si díky paní Tokarczuk užila tu krásnou radost ze čtení. Ona dokáže se slovy přímo kouzlit a zprostředkovává tak obrazy krajiny a lidí, a prolíná skutečnost se sny tak samozřejmě, že to čtenáři přijde naprosto normální. Tento román ne-román vypráví obyčejné příběhy neobyčejných lidí nebo neobyčejné příběhy lidí obyčejných. Autorka nám dává nahlédnout do snů a zabývá se jejich propojením se skutečným životem, seznamuje nás se světem hub, které jsou pro ni „bytostmi, které rostou mezi životem a smrtí“, vypráví o Měsíci, povodni, vlkodlacích, monstrech, o mniších, jeptiškách a svaté Starostě a hlavně o lidech a jejich myšlenkách a pocitech. A to vše je podáváno jakýmsi kronikářským stylem. Myslím, že je dobré tuhle knížku číst pomalu a vychutnávat si ji.
Úžasná imaginace a krásný jazyk a pod tím vším děs plížící se v temnotě zprvu zdánlivě chaotických příběhů a představ. Rozhodně zcela ojedinělá kniha. Jen ten její vliv na můj klidný spánek byl poněkud destruktivní. (Sen - můj - teď už i z internetu: Chci mluvit, potřebuji mluvit, ale ztrácím slova. Ta, na která si dokážu vzpomenout, mi víří v hlavě divoce jedno přes druhé, a jsou všechna zcela nevhodná, k nepotřebě nebo cizí.) Neříkejte, že jsem nevarovala. ;-)
Kniha, která mi zatím od autorky sedla nejvíce. Zřejmě za to může optimální koktejl magična, drsné realističnosti, filosofických úvah, heretických fikcí a bizarních historek. To dílo je... Nejspíš popsatelné slovem "půvabné", zkrátka mi četba přinášela neskutečné potěšení. Navíc kompozice by se dala přirovnat spíše k síti, rozhodně není lineární; pozorný čtenář objeví spoustu drobných detailů odkazujících mezi příběhy... Plus samozřejmě oceňuji autorčin humor, když dokáže předchozí epizodku vypointovat jedinou větou nebo vytvoří (tragi)komický efekt položením dvou skutečností vedle sebe. O muchomůrkových receptech a trans-mnichovi nemluvě.
První kniha od této autorky, kterou jsem četla, tudíž jsem vůbec nevěděla, co mám čekat. Po několika prvních příbězích jsem si ale řekla, že to číst nebudu. Jenže nebylo po ruce nic jiného a tak jsem vzala knihu na milost pro četbu v MHD. Tak jsem četla dál a dál a najednou si uvědomila, že mě to hodně zaujalo, že jsou to takové každodenní (nebo naopak neobvyklé) příběhy a že se k nim vracím v myšlenkách i během dne. Nakonec jsem přečetla i původně přeskakované pasáže o Starostě a mnichovi, včetně doslovu :)
Zajímavým způsobem , krásně , barvitě a detailně popsané střípky životních příběhů. Přečteno jedním dechem.
Dlouho jsem váhala, co o knize napsat. Ač se mi to stává málokdy, tak tentokrát prostě nevím....neumím tentokrát své pocity ze čtení vtěsnat do slov, pořád se mi rozprchávají jak hejno holubů.
Nádherně to vyjádřil čtenář s-reader níže. Přesně takto to vnímám. Přesně.
Půjčila jsem si v knihovně, protože autorka žije v našem sousedství, na opačné straně hranice. Lákalo mě téma: původní obyvatelé, noví obyvatelé. Styl knihy mně ale vůbec nesedí, přeskakovala jsem, nedočetla jsem. Asi nechápu. Proto nehodnotím.
Nemohu jinak než dát opět 5*. Kniha není tvořena hlavní dějovou linií ale minipříběhy, zpočátku zdánlivě neslučitelnými, které však dokupy tvoří celý svět. Autorčin styl mi vyloženě sedí, dokáže v pár větách dokonale vystihnout nálady přírody i ročního období, detailně popsat typy lidí, ať už se jedná o aristokracii na zámku, chudého vesničana, místního samotářského podivína. Jak uvedla ve výborném komentáři Tyet: soucit, to je to, co je z knihy cítit nejvíce.
Při čtení, a věřím, že i při psaní, knih Olgy Tokarczuk, je převažující emocí soucit. Není to ani melancholie, ani smutek, ani deprese, je to schopnost hlubokého soucitu s lidmi, s krajinou, zvířaty a dokonce i Bohem. Olga Tokarczuková vysoko vyčnívá nad současnými autory, ale ne výjimečným uměním slova, brilantním stylem, schopností vytvářet zápletky a udržovat pozornost čtenáře, ale svým hlubokým vhledem a porozuměním, se kterým se opravdu často nepotkávám.
Příběhy v knize spojuje místo, kde se odehrávají. Zalesněná, chudá a divoká oblast polského Kladska, okolí Nové Rudy, s výhledem do českého Broumovska. Ta, a postava staré Marty. Příběhy, ve kterých se velmi často vyskytuje smrt a bolest, nepůsobí drasticky, spíš smířeně, autorka je popisuje s jistým zaujetím, zvídavostí a smyslem pro detail. Součástí knihy je také podivuhodný příběh svaté Starosty a transsexuálního mnicha, který jej sepsal. Knihou prosakuje motiv konce světa s rudou oblohou a zkamenělými stromy, jediná skutečně děsivá vize.
Knihy Olgy Tokarczukové jsou rozhodně perlou naší knihovny a upřímně je doporučuji ke čtení.
„Marta řekla, abych se netrápila tím, co vidím.(...) Nevím, proč mi to řekla; už se chystala odejít. Stála s rukou na klice otevřených dveří.
Večer jsem si na tu větu vzpomněla. Nehybný obraz z pohyblivého filmu, v němž se všechno mění a přestává být tím, co bylo. Tak fungují oči – vidí mrtvý výstřižek většího, živého celku, a to, co vidí, si ochočují a zabíjejí. Proto když se dívám, věřím, že vidím něco stálého. Ale to je falešný obraz světa. Svět je pohyblivý a roztřesený. Neexistuje v něm žádný bod nula, který si je možné zapamatovat a pochopit. Oči dělají snímky, které mohou být pouhým obrazem, schématem. Největším rozčarováním je krajina, protože stálost krajiny neexistuje. Pamatujeme si krajinu, jako by byla obrazem. Paměť tvoří pohlednice, ale svět žádným způsobem nechápe. Proto krajina tak podléhá náladám těch, kteří ji pozorují. Člověk vidí v krajině vlastní vnitřní, netrvalý okamžik. Všude vidí jen sebe. Konec. To mi chtěla Marta říct.“
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Moje prvé stretnutie s touto spisovateľkou. Na knihu som narazil vo verejnej knižnici a keďže ide o čerstvú držiteľku Nobelovej ceny za literatúru, siahol som po nej. Kniha je zložená z fragmentov kratších či dlhších príbehov. Niektoré ma bavili viac, iné menej. Trochu som s tým bojoval, ale nakoniec som to zvládol. Napísané dobre, ale asi nie som ten ideálny cieľový konzument.