Deníky 1909–1912

03.09.2021

Obdivuji Franze za to, jak moc chtěl být spisovatel, za to jak moc se snažil. Sám se kritizuje, ze mu to nejde, ale přitom píše velmi osobitě a neokoukaně. Je strohý, ale přesný. Jeho popis má takový až depresivní styl, přičemž on sám má sklon se vidět v tom nejhorším světle. Věřím, že platí, co jsem jednou slyšela. Kafka je četbou pro všechny, jen k tomu musí člověk dospět. Ale taky jsem slyšela, že ho buď čtenář miluje nebo nenávidí.

10.05.2021

Na tyto deníky jsem se velmi těšil. Jednak mám rád Kafku a to již od svých gymnaziálních let a za druhé mě fascinuje deníková literatura obecně. S touto knihou jsem však poněkud zápasil. Samozřejmě jsem očekával, že deník nebude asi možné číst na jeden zátah jako román, takže mě nepřekvapilo, že jednotlivé zápisy spolu často nesouvisí, resp. nenavazují na sebe. Ale s čím jsem nepočítal, tak byla pro mě místy jistá nesrozumitelnost napsaného, což je ale asi logické, Kafka si psal deník pro sebe, ne pro čtenáře, takže mu jistě stačilo, že svým zápiskům rozuměl především on sám. Zde je třeba pochválit neuvěřitelnou redaktorskou a editorskou práci v podobě bohatého poznámkového aparátu, který napomáhá pochopit mnohá obtížná místa. Na druhou stranu se zde objevuje pro Kafku tak typický básnivý jazyk s mnoha nevšedními a obraznými přirovnáními a tím mi tento deník nakonec učaroval. Neznám jiného spisovatele s tak bohatou fantazií a takovým citem pro jazyk při popisování nejen pocitů, úvah a snů, ale i zcela všedních situací a lidí s jejich gesty, grimasami, postoji těla atd. Nevšední a krásné.

Deníky poodkrývají pozadí Kafkových děl. Mezi řádky můžeme sledovat intimní, skromný příběh života, který se teprve vepíše do dějin. Nás běžné těší, že i velcí mají běžné dennodenní starosti.

04.12.2019

Kafka je tak strašně obskurní a zároveň tak intimní a ve svém myšlení povědomý. Jeho pozorovací talent. Detaily, kterých se dotýká. A jádro, ke kterému se propracovává. Asi nejvíc mě zaujal jeho pohled na psaní - je to něco chorobného, ale zároveň nezbytného pro jeho existenci. Tělem i duší. Celou bytostí. Ta identifikace s tím je pro mě tak silná. Všechny ty pochyby - o sobě, o svém psaní, o místě ve světě, v kterém se nalézáte. Občas se nechávám unášet představou, jak asi zněl Kafkův hlas, zajímalo by mě, jestli odrážel to veliké vnitřní napětí, celý ten makabrózní vesmír. Číst tyhle texty, které měly být zničeny (ale jak mě samotného napadlo a Brod řekl, Kafka věděl, že Brod zareaguje právě tak a proto mu texty dal), není pozitivní ani negativní zkušenost, ale někdy mi při tom spojení, těch povědomých pocitech, srdce zvláštně bije. Tohle je moje "comfort literature" (comfort food), pomáhá mi to, díky té identifikaci - obyčejný život, obyčejné situace.