Den Trifidů
John Wyndham (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29816/bmid_den-trifidu-65e21d5db9c39.jpg
5
5625
5625
Když vyšel poprvé v roce 1951 Den trifidů od Johna Wyndhama, měl autor knihy za sebou už řadu románů a povídek. S nimi však literárně příliš neuspěl. I Den trifidů vycházel původně jen časopisecky na pokračování. Velký zájem čtenářů si však vynutil rychle za sebou hned několikeré knižní vydání a způsobil, že se Wyndham věnoval pak již nastálo vědeckofantastickému žánru. Román o tom, jak neznámý roj meteoritů způsobí u většiny pozemšťanů slepotu a jak toho využijí průmyslové rostliny „trifidi“, které náhle vyvinou zcela nečekané vlastnosti a zaútočí na lidi, má v sobě dostatek prvků neobvyklosti, aby čtenáře přitahoval. Zároveň mu však nechybí onen wellsovský obecný pohled na život a jeho reálné jádro, které z fantastického příběhu činí podobenství o skutečném ohrožení přírody člověkem a člověka přírodou. Verše přeložili Hana Žantovská a Jan Zábrana. Vydání třetí, opravené. (= První necenzurované)... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1990 , OdeonOriginální název:
The Day of the Triffids , 1951
více info...
Přidat komentář
Jedna z tých kníh, kde sa človek môže zamyslieť, koľko štátov ma kľúče od atómovej bomby - napríklad, a aká tenká je hranica medzi pohodlím obývačky s knihou v ruke a jaskyňou v prípade jadrovej vojny. To akým výzvam a seba-deštrukčným hrozbám čelíme vďaka technologickému pokroku. V Dni Trifidov to boli kvetinky a bol to úsmevný (no zaujímavý) nápad, no bola to iba kulisa. Aj v tomto príbehu sa ukázalo, že najväčším nepriateľom človeka je iný človek, a že v krajne extrémnych situáciách sú ľudia vo svojej podstate zvieratami. Páčilo sa mi poukázanie na viaceré morálne dilemy a ich úzkostnú bezvýchodiskovosť, myslím, že hlavný hrdina bol sympaťák a silná osobnosť. Tento román nepatrí k mojím top post-apo kúskom no je veľmi vydarený.
Geniální a originální dílo, které se i přes své stáří řadí mezi nejoblíbenější Sci-fi příběhy,
Katastrofa, při které skoro všichni oslepnou. Malá skupinka pak musí řešit nejen téma přežití, ale i morálky a odpovědnosti. Vše doplněné invazí masožravých kytek.
Doporučuji i mladší generaci.
Kniha byla hezká. Navíc opravdu působí, jako by byla napsána třeba v roce 2015. Skrz knihu jsem se však nemohla ubránit přirovnání k seriálu Živí mrtví, kde jediný rozdíl byl, že namísto trifidů byli mrtví. Možná proto pro mě děj nebyl až tak překvapivý. Kniha je však čtivá a literárně je taky napsána moc hezky.:)
Úžasná nadčasová kniha, příběh až děsivě reálný a uvěřitelný. Velmi čtivá a napínavá.
V knize nám autor předvedl, co by stačilo aby jsme přestali být ,,pánem tvorstva".
Jednoho dne se probudit a většina planety přijde o zrak, a další myslící tvor (v této knize rostliny), nám ukáže svou sílu a moc.
Je zde taktéž vyobrazeno, jak se různé skupiny dokáží semknout a využít slabosti i násilí k přežití.
Kniha dá hodně podnětů k zamyšlení. :)
Na trifidy mi nešahejte! Miluji tato stará sci-fi, hlavně, když je otřásl čas a přežili!
Nevím, jestli má smysl se vůbec více vyjadřovat. Člověk je v pr*eli. Člověk zotročí trifidy. Člověk je ještě ve větší pr*eli. Jelikož miluji ❤️ Poison Ivy ❤️, tak mi nezůstává nic jiného nežli těmto inteligentním rostlinkám fandit.
Smrt všemu lidstvu!
Lidi na maso!
Je krásné, jak si lze i takovou starou knížku promítat do současnosti – a že se zas toho tolik nezměnilo – jen kulisy. 5 hvězdiček!! ❤️
Knihu Den Trifidů jsem si chtěla přečíst už asi 3 roky od doby, co jsem se účastnila hry na její motivy, která se mnou hodně silně zarezonovala. Čekání se vyplatilo, kniha mě nezklamala.
Na knize oceňuji zejména množství morálních témat, které otevírá a vyvolává diskuzi a zároveň nenabízí moc odpovědí. Nechává čtenáře, aby si myslel, co si myslet chce. Příběh je poutavý a má spád.
Nemůžu jinak než doporučit, protože tato kniha je opravdu nadčasová!
Když mi bylo asi tak 9, táta mi donesl napohled nevzhlednou otrhanou knihu bez ilustrací s tím, že ji jako kluk miloval. Takže by se dalo říci, že Den trifidů vnímám jako jakési rodinné dědictví.
Moje první setkání s scifi žánrem znamenalo lásku na celý život. Tato kniha mi otevřela svět plný neznáma, převratných objevů, filozofie, celého vesmíru a vůbec pro mě doposud nepoznaných možností.
A i když možná tato kniha není ničím tak převratným a úchvatným, mě osobně obohatila v tolika ohledech, že ji nemohu hodnotit jinak než plným počtem (i kdyby to bylo třeba z tisíce hvězdiček).
"Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa a všechno kolem vám připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku."
Tohle průměrné hodnocení je teda přemrštěné. Kniha především úplně postrádá tísnivou atmosféru, kterou od post-apo příběhu člověk tak nějak očekává. Samotné téma trifidů působí promrhaně a vlastně zbytečně, jakoby bylo na příběh jen tak naroubované, aby měl víc dimenzí. Další kámen úrazu vidím v tom, že autor vyprávění strašně ředí různými globalizujícími, do historie i budoucnosti zahleděnými, rádoby-hlubokými a poetizujícími úvahami, které ho jen brzdí a jsou akorát tak povrchní a naivní („pospolitost lidského stáda a entita vyhnance, který svádí osobní zápas s instinkty svého rodu…“ a takhle – v tomto duchu před čtenářem rozjímá hlavní hrdina asi od druhé minuty po katastrofě). Dialogy mezi postavami i jejich jednání jsou tomu pak poplatné – svou strojeností, nesmyslností a ještě jakousi protivnou nabubřelostí. S protagonistou jsem ve finále soucítil za celou dobu snad jednou – když prohlásil: „Věděl jsem v hloubi srdce, že to sám se sebou dlouho nevydržím“.
Např. Merle v Malevilu se na příbuznou tematiku vrhl přesně z druhé strany – na globální dopad katastrofy se v podstatě vykašlal a veškerou naraci soustředil do malého prostoru, příběh pojal jako komorní survival thriller ve fatálních, ale přesto v podstatě nejasných kulisách všudypřítomné světové zkázy – v souladu s perspektivou postav, jejichž psychice se věnoval také velice důkladně, ale v daleko intimnějším, existenciálnějším duchu než Wyndham. A tísnivý je i přes své vlastní brouky Malevil až až. A taky mnohem lépe napsaný.
Strašidelná, strhující poslechla jsem jako audioknihu bez dechu. Namluveno panem Norbertem Lichým a fantastický. Doporučuji
Skvělá klasika! Poutavý příběh s originální zápletkou! Myslím, že by si kniha zasloužila nové filmové zpracování...
Den Trifidů jsem kdysi před léty už četla a kniha mě velmi nadchla. Tentokrát tomu nebylo jinak. Skvělé :)
Subjektivně možná jedna z nejhorších knih, jaké jsem kdy četla, v tom smyslu, jak odporný pocit mi během svého čtení způsobovala. Na začátku je slibně připravená půda pro depresivní příběh o konci světa a možném začátku nového, aby se to všechno utopilo v nesnesitelné druhé třetině plné rádoby hlubokých a údajně racionálních proslovů extrémně nesnesitelného hlavního hrdiny s přispěním Cokera. Trifidové se tam v podstatě jen tak mihnou, zato autor věnuje přehršel prostoru úvahám o tom, že ženy jsou kompletně k ničemu a že je potřeba je nechat trpět, aby si z donucení nechaly poroučet od mužů, kteří tomu všemu rozumí. Poslední třetina už tomu zase trochu napravuje reputaci, protože se autor vrací k v podstatě "suchému" popisu běhu života a nenechává se tolik unášet potřebou filosovovat a mansplainovat. Skoro bych i řekla, že se tím trošičku vykoupil, ale vidím problém v tom, že hlavní postava se ani jednou nezastaví a nezamyslí nad tím, jestli se náhodou předtím nechoval a nemluvil jako absolutní idiot. Nějaká reflexe mi tam citelně chybí.
Dávám pět hvězdiček i když musím poctivě přiznat že Den trifidů je jediné sci-fi které jsem dokázala dočíst.Možná je to tím že technika mě nezajímá(s výjimkou výzkumu vesmíru který mě nevím proč fascinuje),strojům nerozumím ale flora se mi alespoň líbí a nějakou rostlinku poznám.A doma mám jednu aloe.Kniha mě držela v napětí a ani jsem nepomyslela na to ji odložit a to je u mě a tohoto žánru opravdu poklona!
Nejsem znalcem sci-fi žánru, avšak z nemnoha děl tohoto žánru, co jsem přečetl, je Den trifidů asi nejlepší. Romány 1984 a 451 stupňů Fahrenheita se mi rovněž líbí, však první z nich je pro mě mnohem více depresivnější než "stupně" i "trifidi", zatímco ten druhý (451 stupňů Fahrenheita) je poměrně krátký a jeho závěr je takový nijaký. Hunger games jsou spíše fantasy a sci-fi romány Julesa Vernea jsou také něco jiného (sám jsem četl jen Ocelové město, další mnou čtené verneovky byly čistě dobrodružná literatura). Děj románu Den trifidů je přirozeně také velmi depresivní, avšak pro mě je boj s chodícími rostlinami-masožravkami stravitelnější než líčení totalitního režimu budoucnosti (1984, 451 stupňů Fahrenheita). Z toho důvodu se mi líbila i poslední kapitola trifidů, kde tyto rostliny zničí příslušníky nebezpečné části lidské populace. Wyndham knihu velmi dobře napsal, je tam několik zvratů, aby se nakonec dvě hlavní postavy znovu setkaly. Zajímavou postavou je bezesporu i Coker, jenž je na rozdíl od Torrence v jádru dobrým člověkem. V neposlední řadě se jedná o nadčasovou četbu - zvláště, když ji člověk čte v koronavirové době plné různých výkladů a teorií (totéž však platí i o uvedených veledílech Orwella a Bradburryho).
Malevil je utopie (ale pěkná kniha), Den trifidů vypadá až strašidelně realisticky. Tak proto pět hvězd. (pro VikyKleinik - možná líp číst, než poslouchat :) )
Zbytečné číst. Jsou totiž lepší příběhy o snaze skupinky lidí přežít v nehostiném prostředí (třeba Malevil). Závěr Trifidů musel nějak vyšumět, protože si nepamatuji, že by to mělo nějaký ucelený konec. Na nudu, kterou jsem cítil po celou dobu poslechu však nezapomenu.
Štítky knihy
boj o přežití zfilmováno invaze slepota rozhlasové zpracování sci-fi zfilmováno – TV seriál postapokalyptické romány
Klasika, kterou snad netřeba komentovat. Je sice ostuda, že jsem četl až teď, nicméně u díla z poloviny 20. století to snad až tak nevadí. A popravdě, nedivím se, že se jedná o klasiku, vždyť nadčasovost problémů lidstva, dobrodružná linka příběhu a velice zajímaví Trifidi...