Čtení o T. G. Masarykovi

12.01.2022

(SPOILER) „Lidstvo potřebuje víru, ideál, důvod k životu: úkolem filozofie je opatřit mu je,“ napsal ve vztahu k Masarykovi Daniel Essertier (1930). To je jistě ztělesňující charakteristika TGM.
Na této antologii je nejzajímavější její dokumentární charakter, tj. jak se Masaryk otiskl v různých myšlenkových proudech své doby, tedy za svého života. Zajímavé je pomyšlení, že tyto texty on sám mohl tehdy číst. A výběr je úctyhodný - od protivníků (V. Dyk, E. Rádl apod.) až po jeho vyznavače (s K. Čapkem v čele) je to plejáda 26 osobností. Témata se různě opakují a prolínají, o to zajímavější, jak různé názory to jsou. To je na antologii nejcennější – to není chvalozpěv, to je mnohavrstevnatá oslava i polemika s Masarykovými koncepty nebo jednotlivinami, i když zdá se mi, že pozitivní hodnocení nakonec převažuje. Pro jedny je Masaryk „první filozof krásného individualismu“ (Inocenc Arnošt Bláha, 1910), „zakladatel všeho myšlení sociologického v moderních Čechách...“ (Josef Kodíček, 1925) a dokonce „spíše obávané než milované, a přec živoucí svědomí“ (Josef Ludvík Fischer, 1937). Jiní na něm nenechají nit suchou – „Masaryk si osvojil jakés takés neomylnictví, nepříjemné formy polemiky, vtíravou domýšlivost...stále určitěji se vyvíjel Masaryk v kazatele, který odporu nesnese...“ (V. Dyk, 1910), nebo jinde: „Masaryk svým jednostranným hlediskem literární kritiky poškodil snad leckdy toho onoho básníka osobně, znepokojil jeho klid a vyrušil jej z jeho tvorby odchylnou koncepcí jeho poslání a pracovní metody, ale leckdy prospěl literárnímu vývoji , což bylo jeho nejvlastnější snahou...“ (Albert Pražák, 1935).
Mám dojem, že všichni ze všech stran však berou za samozřejmé, že Masaryk je zjev mimořádný. Dokonce Dyk přímo říká, že by o jeho názorech nebylo nic známo, kdyby neměl protivníky, kteří s ním nesouhlasili. Nestačil jsem si podtrhávat formulace, které lépe, než bych kdy dovedl, definují některé Masarykovy postoje nebo shrnují jeho pozici. Za všechny:
- „Je velkým vzněcovatelem otázek….Tazatel sám nejednou připustil změny ve svém vývoji, jenž neukazuje na doktrínu, nýbrž na - vnitřní drama.“ (Otokar Fischer, 1920)
- „Jeho výchovným prostředkem bylo burcování, vyrušování z klidu, trvalé provokování, avšak nic více.“ (J. L. Fischer, 1930)
- „Zásluhou jeho jest a zůstane, že včlenil naše národní obrození v XIX. století v dějství vývoje světového a všelidského; zbavil je, řekl bych, rázu místního a postavil je do perspektivy všelidské.“ (F. X. Šalda, 1920)
- „Masaryk měl jedinečnou schopnost: dovedl dramatizovati český život.“ (František Götz, 1925)
- „Filozof vystupuje jako organizátor života, béře na svá bedra poslání kulturní a zodpovědnost za ně.“ (F. X. Šalda 1910)
- „Kritika je Masarykovi osobním bojem, v němž se měří jeho názor, jeho intuice, jeho vědomosti, jeho mravní ideál s protivníkem.“ (František Götz, 1925)
- „Usiloval vědu jako umění sloučit co nejtěsněji s denním praktickým životem…“ (Jindřich Vodák, 1910)
- „Poznání umělecké je přímé zírání skutečna; poznání vědecké nepřímo, abstraktními operacemi skládá si svůj svět.“ (F. X. Šalda, 1925)
Velmi silnou formulací mi přijde tvrzení J. L. Fischera ve stati Osamělý balvan: „Proto zde ční dnes jako balvan, který ne neubrání mnohdy smutku své samoty...Spokojili jsme se tím, že ponechali jsme jej velkým a přísným balvanem v našem národním životě, osamělým a smutným balvanem, vysoko se tyčícím nad svým okolím a jako by je zaléhajícím svým stínem...“ (1930)
Dvě místa vyjadřují princip celé antologie, resp. celého i Masaryka plného různých paradoxů:
-„Proti kritickému racionalistovi, ...pracujícímu čistě vědecky, zapínajícímu naše národní úsilí do spojitosti světové a reagujícímu proti tradicionalismu domácímu, staví se český protestant, citově náboženský, hledající domácí tradici v naší reformaci, jenž postupuje apriorně, postuláty přijímá za důkazy, zakládá nový historismus a jakousi náboženskou romantiku.“ (Arne Novák, 1929)
- „Jest profesorem a vychovává celé generace, stává se po Komenském prvním učuitelem národa. Pronáší mnoho myšlenek politických, pokračujících v austroslavistickém duchu Palackého - a v rozhodné chvíli zasazuje Rakousku smrtelnou ránu. Koncipuje filozofii humanity a protivojenství - a stává se strůjcem českého vojska. Uvažuje o německé autonomii pro budoucí český stát - a v dané chvíli tuto myšlenku opouští. Jest prvním kritikem nacionalistické omezenosti - a v rozhodné chvíli vytváří jednotu národa, budí nejopravdovější cit národní. Jest zrádcem - a po několika letech národním hrdinou...." (Josef Kodíček, 1925)
Tuto knihu jsem vzal k ruce poté, co jsem dočetl Čapkovy Hovory s TGM, protože to je určitý typ jeho vlastní reflexe (byť Čapkem vystavěné a filtrované). Zajímalo mě, jak byl vnímán tehdy. Z tohoto hlediska je skvělý celý projekt edice Čtení o….(chystám se na další). Takže nezbývá než doporučit, zejména pro zproblematizování jednoznačného obrazu, což ovšem jen potvrzuje a zvětšuje jeho důležitost pro „každého myslícího Čecha…“.
Na závěr mám dvě editorské poznámky, které mě mrzí. Lucie a Luboš Merhautovi se domnívají, že pan B. Markalous (známý pod pseudonymem Jaromír John) byl Bedřich. To je omyl, šlo o Bohumila a to bohužel není v jediném místě - je to všude, až na jedno místo v rejstříku, kde je správně uvedeno křestní jméno tohoto olomouckého profesora a spisovatele (s. 345). A druhá věc se týká oddílu Literatura o Masarykovi a jeho textech (s. 290-339). Zde je bibliografie textů od roku 1885 do 2017 a jistě nelze požadovat úplnost tohoto výčtu, ale vzhledem k tomu, že je tam několikrát text ruského (sovětského) Olega Maleviče, pak mě osobně je líto, že tam není jediný text petrohradské/leningradské bohemistky Iriny Makarovny Poročkiny, která Masarykovi věnovala část života, zařídila mu bustu v areálu univerzity a zorganizovala i první všeruskou konferenci o něm. A napsala celou řadu textů. Znal jsem ji a chybí mi. I tady.