Člověk bez osudu

od:

Člověk bez osudu

Stěžejní dílo významného maďarského spisovatele, jemuž byla udělena v roce 2002 Nobelova cena za literaturu. V Kertészově díle je zobrazen koncentrační tábor z pohledu patnáctiletého chlapce a líčen ve stylu téměř nezúčastněného věcného kronikáře. Název odkazuje na stav kolektivního osudu, v němž je člověk zbaven možnosti individuální volby. Z maďarštiny přeložila Kateřina Pošová....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/16_/16472/clovek-bez-osudu-16472.jpg 4.5159
Originální název:

Sorstalanság (1975)

Žánr:
Literatura světová, Romány
Vydáno:, Academia
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (21)

Přidat komentář
MartinV.
22. října

Velmi silný přiběh..je to skvělá kniha a zaslouži si oceněni..mnohem lepši než film..

GreenMagritte
05. března

Kdybyste si měli přečíst jedinou knihu o holocaustu, měla by to být tahle.

Člověk bez osudu je výjimečná kniha, která by neměla ujít pozornosti každému, komu není lhostejný osud židovského národa, příběh morálního pádu evropských dějin ale hlavně strhující vyprávění o jednom chlapci vyhýbající se černobílým morálním odsudkům. Kniha je výjimečná nejenom tématem, ale hlavně literárním zpracováním, neboť téma holocaustu je samo osobě tragickým a šokujícím a ne vždy s sebou nese taktéž autorskou invenci.

lushi
08.12.2016

Děsivě apatický popis koncentráku, "přirozeně" přirozený. Chlapec, hrdina, autor tam žil, musel žít, proto vše popisuje tak, jak to bylo, neměl na výběr. V prostředí koncentráku byly nepřirozené věci přirozené a on je tak viděl. Všední. Opravdu dechberoucí, nesmírně smutné a nepochopitelné.

elin.m
31.07.2016

Strhující příběh mapující vlastní zkušenost s holocaustem a koncentračními tábory. Kniha se ale hůře četla. Mně osobně nesedl literární styl - dlouhé souvětí. Tak se stávalo, že jsem trochu ztrácela pozornost a musela se často vracet. Za to jedna hvězdička dolů...
Slzy mi vyhrkly z očí až na konci při četbě Netradičního doslovu...

Ptah25
07.04.2016

Děsivé svědectví o holokaustu.

parvitas
28.01.2016

Maďarský autor, ktorý získal Nobelovu cenu v roku 2002. Základom tejto autobiografickej knihy sú aj jeho vlastné spomienky na Osvienčim a Buchenwald, kde bol väznený ako 15-ročný...
„... prečo nechcete uznať, že keď jestvuje osud, nie je možná sloboda, no keď je sloboda, pokračoval som čoraz rozohnenejšie, tak nejestvuje osud, a vtedy - zastavil som sa, ale iba aby som sa nadýchol - vtedy sme osudom my sami...”
Predstavte si, že máte 15 rokov a len objavujete svet, spoznávate dievča a svet dospelých ide tak trochu mimo vás... Okolo zúri vojna, no vás sa to týka len veľmi málo, študujete na gymnáziu, lúčite sa s otcom, ktorý musí odísť a všetko beriete akosi z odstupu. Taký ten tínedžerský postoj, až cynizmus. Žltú hviezdu beriete ako niečo, čo je dané, keďže ju treba vidieť, tak ju neskrývate. A takisto aj zaradenie do práce. Dochádzate s ostatnými mladými chlapcami z mesta. No a potom príde ten zláštny deň, keď vás spolu s ďalšími vydelia z autobusu a nechajú čakať, potom odvedú k železnici, zavrú do vagóna a odvezú do tábora. Na koncentračný tábor sa nedá zvyknúť. No aj tak v ňom dokážete nájsť niečo krásne.
Zdá sa to ako sen, zlý sen, no hlavný hrdina sa len sústredí na ďalší krok a na ďalší a ďalší a túžba žiť ho posúva ďalej.

Radek99
04.12.2015

Jedna z nejsilnějších a nejlépe napsaných knih-svědectví o holocaustu (ne nadarmo za ni Imre Kertész dostal v roce 2002 Nobelovu cenu). To umělecky a literárně cenné je v pootočeném rastru - celá ta hrůzostrašná anabáze je vyprávěna a vnímána očima nedospělého dítěte, konkrétně patnáctiletého židovského chlapce. Většina věcí je pak jinak, originálně, nečekaně, mnohdy úsměvně a ve výsledku smířlivě, respektive odevzdaně, jako by životní pouť Osvětim - Buchenwald - Zeitz - Buchenwald byla něčím běžným, prostě normální život, žádné emoce. Silný existenciální prvek je všeobjímající a připomněl mi třeba Camusova Cizince, ironie zase dává textu v podobném ranku literatury nevídané rozměry. Opravdu výjimečná kniha, takovéhle by se měly psát a číst neustále, aby se podobné hrůzy v Evropě už nikdy neopakovaly...

martunka
16.09.2015

Po přečtení musím uznat, že v této knize jsem se setkala se zcela jiným pohledem na toto téma. Líbí se mi přímočarost se kterou je vše líčeno. Hrůzy holocaustu nelze přehlížet, ale z této knihy jsem si odnesla zjištění, že i v něčem tak ne přirozeném jako je koncentracni tábor lze zažít i zázrak.

Damato
21.05.2015

jedno z toho co mě po přečtení napadlo- A není to právě jedna ze strategií nacismu a jemu podobných- dostat z člověka duši, ztratit jakousi svoji vlastní - vrozenou identitu . Právě že oči malého dítěte-mladého chlapce viděly to co viděly, neodnaučily ho lásce, ale vnímání světa očima starého člověka, který svět vnímá právě jen z té stránky kde je dobro, protože zla zažil moře. Nechci říct citové vyprahlosti-protože ten chlapec po dobru a lásce touží- ale prostě ta kniha je psycho, ale moc krásně napsané psycho, mráz jde po zádech nejen z toho co čteme, ale ze stracchu , abychom tohle my nikdy nezažili, aby to nezažily naše děti, aby se toho proboha nedožili žádní naši potomci.

martina.riz
15.04.2015

Všichni se ho ptají na hrůzy, které zažil. Ale on chce vyprávět o chvilkách štěstí v koncentračním táboře. To má velkou pravdu.

1v8na
09.12.2014

kniha mě moc nezaujala, byla pojata na můj vkus moc psychologicky

Knižní špajz
28.10.2014

Mrazivá kniha. Ale ten konce se mi zdál tak nějak useknutý... Něco mi tam chybělo.

4xab
29.08.2014

Fascinujici knizka. Az mrazi jak je napsana. Male dite popisuje co se mu stalo, jak prozival. My vime ze to muselo byt vic jak strasne, ale to dite to popisuje jako normalni vec. Tak to proste bylo, emoce pryc. Husi kuze po tele pri cteni.

pajatp
16.03.2014

Kniha se četla dobře.. Koncentrační tábor očima 15 letého "dítěte". Předčasně dospělý chlapec a pritom stále naivní dítě.. Při čtení knihy si uvědomíte, že vaše problémy nejsou nic!

Dendisek
25.03.2013

Velmi zajímavá knížka.. Zajímavým a zase úplně jiným způsobem popsaný pobyt v kocentračním táboře...možná trochu naivní, ale dobře se četla...

barcc85
02.01.2013

Vřele doporučuji ....pohled na život 15letého chlapce v koncentračním táboře, poskytuje "naivní" pohled na vnímání veškerého příkoří, kterého bylo na lidech dopouštěno.
Čtivé, poučné, ze života...

gacie
09.08.2012

" - řekl, a slyšitelně přemáhal jakýsi rdousivý pocit, jenž způsobil, že jeho hlas co chvíli lámal, takže potom zněl až příliš ostře, málem ječivě: "wird sind frei" - tedy že jsme svobodní" ....

" Ale marně jsem dával pozor, on i všichni ostatní řečnili výhradně o svobodě, avšak ani slovo, ani jediná narážka nepadla o dávno opožděné polévce. I já jsem měl ohromnou radost, ano, samozřejmě, z toho, že jsme svobodní, jenže prostě jsem za to nemohl, že na druhé straně jsem byl nucen myslet i na to ..."

Svoboda je jistě důležitá věc. Ale na co vám je svoboda, když nemáte co jíst. Je teď svoboda na prvním místě? Nebo místo ní by byl kus chleba? .... Domnívám se, že svoboda je slepá. Ona sama si nás nevybírá, ale my ji ano a musíme o ni bojovat.

Nikoci
03.08.2012

Kniha se mi nečetla moc dobře,čekala jsem velmi silný a dojemný děj. Z pohledu 15ti letého chlapce to je úplně jiné.

mončičáček
03.05.2012

Další ze silných příběhů z období holokaustu. Když se na děsivé zacházení s Židy v koncentračních táborech podíváme očima dítěte, zanechá to v nás mnohem silnější dojem. Nobelova cena téhle knížce právem patří, rozhodně na ni jen tak nezapomenu....

Senza Jenka
03.05.2011

Viděla jsem nejdříve film a přišel mi neuvěřitelný, úplně odlišný od od jiných děl na toto téma - téměř nezúčastněný, popisný styl vyprávění, nulová orientace v čase... V knize je to ještě markantnější a doplněné o naprosto naivní pohled patnáctiletého kluka ze sekulární židovské rodiny. Zajímavý je také doslov překladatelky, slovenské židovky, která prožila prakticky totéž.
Z pohledu mého věku a vědomostí mi připadá neskutečné, že se Gyurka nezamýšlel nad neospravedlnitelným způsobem zacházení s Židy, tak jako se nad ním, s odstupem let, zamýšlíme my. Ale do tábora se dostal kolem roku 1944 v necelých 15 letech a tak vlastně ani nic jiného, než postupně narůstající útlak nezažil, rostl v něm. Když si tohle uvědomím, dostává jeho příběh úplně jiný rozměr a je mnohem pochopitelnější i jeho přístup.

s-reader

Ještě těsně před koncem knihy jsem si v duchu říkal – za tohle nobelovka? – a tvářil jsem se, rovněž v duchu, velmi povzneseně. I přesto, že jsem si o autorovi přečetl, že koncentračními tábory opravdu prošel, mi jeho text připadal nehodnověrný. Nezúčastněný pohled dítěte – muže, přístup kronikáře, nulová interakce s ostatními postavami, absence jakéhokoliv „židovství“, to vše na mě působilo jaksi uměle a nepatřičně, jako kdyby to psal člověk, který s koncentračními tábory ani s židovskou rodinou nikdy nepřišel do styku a pouze přetváří vyprávění a zkušenosti jiných.
Celý tento nepříznivý dojem smazává několik posledních odstavců, které celý dosavadní text převrátí vzhůru nohama. Z toho, co jsem mylně považoval za neskonalost, vytváří ohromující autorský záměr. Lhostejnost a nezúčastněnost, věta „Žádných hrůz jsem si nevšiml“ znásobí hrůzy, o kterých víme a které autor nastiňuje jen několika slovy.Györgyi Köves si pro přežití koncentračního tábora vytváří svou metodu, není uvědomělá jako v případě Fuksova pana Teodora Mundstocka, chlapec si ji definuje až po návratu domů, ale je to metoda, která mu pomáhá žít i v „civilu“. Úvahy o osudu a svobodě člověka vedou autora až k úvaze o „štěstí v koncentračním táboře“ a já věřím, že čtenář po přečtení knihy té úvaze porozumí.