Solipsista
Henry Rollins
Jedna z nejnovějších knih rockera, básníka a brutálního moralisty Henryho Rollinse, známého i z několika koncertů v České republice. Sbírka esejistických textů naplněných velmi vyhraněnými Rollinsovými názory na postavení jedince v dnešní společnosti a na možnost uchování si vlastní hrdosti.
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2002 , MaťaOriginální název:
Solipsist , 1998
více info...
Přidat komentář
Naprosto skvělá knížka, pokud vás serou lidi a celý svět a potřebujete svůj vztek odlehčit sarkasmem a vědět, že v tý depresi nejste sami.
Obě Blues černýho kafe se mi líbily i přes ten dekadentní nádech. Tady však Rollins dle mě uklouznul. Myslím si, že název vystihuje zcela samotný obsah knížky. Není v tom nic kromě sebestředných, duševních pochodů a stavů autorovy mysli. Prakticky se není čeho chytit a když to srovnám s předchozími knihami, kde byl občas nějaký rozhovor, popis denní rutiny, názor na hudbu či společnost, vychází mi z toho Solipsista jako mentální průjem beze smyslu hozený na papír.
Henry Rollins je vcelku velkou postavou na hardcorové scéně...vyhraněnou, egoistickou, egocentrickou a vlastně i osamělou. A Solipsista je tím nejcyničtějším pohledem na svět a jeho posláním do prd.le, jaké jsem dosud neviděl. Realita v realitě. Nejvíce zarážející je pak skutečnost, že jsem kolikrát jenom souhlasil=o)
"V krku mi roste knedlík, když si uvědomím, že jsem vším, co nenávidím, a že to musím mít rád. Že jsem skutečně zaběhlý ve svých kolejích a že budu celý život samotářem. Že do toho nikdo jiný nevstoupí."
Štítky knihy
Kniha Solipsista je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 61x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 28x |
| Chystám se číst | 17x |
| Chci si koupit | 8x |
Lidi mě taky serou, ale až tak? No, skoro k tomu nemám ani co dodat. Knížka se mi četla špatně, už dlouho se mi nestalo, abych se takhle nutila k četbě. Myšlenky solipsismu asi pro mě nebudou to pravé ořechové. Skoro v každém odstavci se vyskytuje štědrá dávka egocentrismu nebo nenávisti k lidem. K mému překvapení je tam ale dost pasáží o zoufalství a frustrace z osamělosti, čímž si autor pak ve výsledku protiřečí, když se snaží skoro celou knihu ukázat, jak moc je nad věcí a jak moc by byl ve skutečnosti rád, kdyby všichni chcípli, protože nic jiného si nezasloužíme. Ztotožnila jsem se s pár větama, nad něčím jsem se místy i zasmála, jinak to pro mě ale byl špatný čtenářský zážitek, protože jsem nejspíš neunesla takový ranec negativity. Nebo si možná jen potřebuju víc prostudovat osobnost Henryho Rollinse, abych to snáz pochopila, nevím.