Budování státu II.

Opět skvělé. Už v prvním díl se, mimo jiné, čtenáři dostává i vykreslení některých tehdejších politických osobností. Například v Kárnikově trilogii je Bohumír Šmeral vykreslen, jako nadějná a pro širokou veřejnost přijatelná persona, která dokáže do komunistických řad, svým nesporným intelektem a rozhledem, přilákat i nemálo zajímavých a význačných postav z řad intelektuálů i z pole kulturního. V těchto dvou dílech se ovšem jeho obraz rozšiřuje a ukazuje Šmerala i jako člověka těžkých politických omylů.
Dá se říci, že určitý omyl, nebo spíše jeho podstatu a zárodek, je možně vypozorovat i v osobě Edvarda Beneše. Tato jedna z nejvýznačnějších politických osobností s obrovskou zásluhou o vznik Československa a jeho celého poválečného vývoje, byla v zajetí paradoxně toho, co dělal nejlépe a v čem by jen těžko hledal konkurenci v celé krátké historii Československa, a to v umění diplomacie. Byl diplomatem za všech okolností a věřil v sílu diplomacie za všech okolností a potažmo i v diplomacii spojenců. A ačkoliv nejsem z řad kritiků Benešova rozhodnutí v roce 1938, ba naopak jsem přesvědčen o nesmírně těžké volbě, jeho osobnost a víra v diplomacii měla na tomto rozhodnutí mnohem větší váhu, než jsem si do přečtení, prozatím těchto dvou dílů, byl schopen plně uvědomit.
Vrátím se na chvíli do mlýna rodiny Šmahelů ve Stopách mých otců, ale pak půjdu opět s chutí do třetího dílu pana Peroutky.
Pět, co víc dodat.

Napsáno velmi čtivou formou. Viděl bych to jako alternativu k Masarykovým politickým spisům, které není vždy jednoduché číst a kde se politická práce rozebírá pro běžného čtenáře nečitelných pasáží (například popisy vývoje jednotlivých schůzí). Zavedl bych jako doporučenou četbu v hodinách dějepisu o vzniku Československa. Pro dnešní studenty nečtenáře vydal Radiožurnál alespoň četbu na pokračování v délce 8hodin a dejepisáři by tak mohli doufat alespoň v pasivní poslech dnešní komixové generace.