Brodeckova zpráva

Chvílemi mě čtení skoro bolelo...
Dostalo mě to. Rozsekalo.
Nádherná kniha.

Další z uměleckých zpracování tématu války, změn chování a jednání člověka pod nátlakem strachu o život nebo možnosti páchat násilí a zvůli.Připomíná mi knihy jako třeba"Laskavé bohyně","Píseň kamene"nebo"Kůži".
Ovšem žádná z těchto knih se nikdy nepřiblíží k otřesu z faktických výpovědí očitých svědků válečných hrůz jako třeba"I zvíře mělo víc útrpnosti než člověk",nebo z Borákova"Na příkaz gestapa",nebo i Lednické"Životice,obraz (po)zapomenuté tragédie ".
Brodeckova zpráva je zprávou o lidské malosti, tuposti, strachu z neznáma a ochotě mu předhodit i lidskou oběť kvůli falešné jistotě bezpečí.Přesto se ve zprávě objevují i jiskřičky naděje a lásky, představované popisem vztahů Brodecka k rodině či oběti, i když samého Brodecka tíží vina vlastního selhání a zbabělosti kvůli touze přežít.
Za mě je to zpráva, zazpívaná písní kamene a vrytá pod kůži.

Nedokážu úplně vysvětlit, proč na mne příběh nakonec působí poněkud vykonstruovaně a neživotně. Možná kvůli tomu, že tu autor chtěl řešit mnoho otázek. Psal příběh tak trochu obecný, ale natolik ho ukotvil v přesných dobových reáliích, že se to navzájem poněkud bije. Jinak ale potvrzuji, že psát umí a že kniha rozhodně za přečtení stojí. Je tu řada velmi silných míst, dobrých postřehů, je to umně napsané, akorát mi to zkrátka místy vyznělo jako příliš umělý konstrukt.

Knížku přímo bolí číst. Není to černobílý příběh, není to ani naturalistické líčení hrůz války. Je to velmi uvěřitelné tíživé líčení toho, jak může být komunita (a různé lidské typy) zdeformována zlem, které ji navštíví.

První půlka se mi táhla asi z netrpělivosti, kdy už dojdeme k jádru pudla. Hodně zpověď, málo přímé řeči, ale příběh je to skvělý, originální a velmi silný. Myslím, že to hodně donutí k zamyšlení mezi jakými lidmi z našeho nejbližšího okolí vlastně žijeme, protože ,,aby člověk něco našel, musí to hledat".
,,Nevím, jestli se dá z některých věcí vyléčit. Vyprávět možná nakonec není tak spolehlivý lék. Možná, že naopak vyprávěním si člověk jen udržuje rány živé, jako řezavé uhlíky, aby oheň mohl na přání zase pořádně vzplanout."

Píše se pár let po válce a do vesničky kdesi v horách přijíždí tajemný cizinec Anderer, doprovázen pouze koněm a oslem. Od prvopočátku se stává trnem v oku starousedlíků, kteří absolutně netuší, kdo to je a o co mu jde až do dne… kdy ho hromadně zavraždí v jeho pokoji v hostinci. Jeden z mála mužů, který u události nebyl je Brodeck, jenž je však paradoxně pověřen sepsáním zprávy o celé události… protože je stejně jako chudák Anderer „jiný“ než ti ostatní. Brodeck zpočátku nechápe, následně se však do psaní pustí a mimoto se rozhodne popsat svůj dosavadní život a válečné útrapy ve své vlastní, tajné zprávě…

Neskutečně silná kniha! V každém ohledu, ať to berete z pohledu tématu, formy zpracovaní, či poselství které se snaží sdělit. Poválečné podobenství zakleté kdesi v neurčitém čase a místě, které si bude muset pozorný čtenář vydedukovat sám. Indicie jsou troušeny tu a tam po smítkách, ale rozhodně nejde o nějaký detektivní příběh. Ne, tady jde o mnohem víc! Je to příběh o lidském strachu z neznámého a jeho pudové obraně. Příběh o síle fanatismu a davového šílenství, které i v srdcích jedinců probouzí bestii… Autor Philippe Claudel to svému čtenáři neulehčuje ani po stránce jazykové. Celý příběh je totiž protkán různými novotvary a jinotaji. Tak nějak tomu přidává temně lyrickou poetiku. Cítíte ten strach hlavního hrdiny, který se jednak bojí svých spoluobčanů a jednak sám skrývá hrůzná tajemství z válečných let, kdy několikrát vyměnil svou důstojnost a lidskost za jednu prostinkou věc… vlastní život! Musím tedy vyzdvihnout i překlad paní Kateřiny Vinšové, jenž všechny ty autorova slova přivedla k dokonalosti a nejvyšší míře čtivosti… Všem moc doporučuji a doporučuji číst každé slovo velmi pozorně. Nebude to čtením pro každého, ale garantuji vám, že i hejno lučních motýlu budete pak vnímat jinýma očima. Tohle totiž není obyčejný román a lecjaké podobenství. Tohle je kniha, jejíž poselství snad nikdy nezestárne. Kniha, která se pro svou zdánlivou univerzálnost dá aplikovat na jakoukoliv dobu. Protože ten strach z neznámého, davový pud a živočišná brutalita je mezi námi přítomná neustále... Těžká, smutná, ale nádherná kniha…

Umělecky je to vynikající text - epizody, které by obstály samy o sobě a které se jako obrazy zaryjí do paměti, realistická psychologie postav, jakkoliv se dopouštějí nenormálních činů, smysluplné skoky v čase, které umožňují od celkem nevinných události přecházet k stále horším, chytré a přirozené asociace, jazykově čistý, krásný text.
Kvalita knihy má zásluhu jak na tom, že jsem ji skoro nedočetla, tak na tom, že jsem ji nakonec dočetla. Claudel ukazuje od začátku do konce jen různé stupně násilí, nespravedlnosti, ponížení, malosti a zla způsobeného davovou psychózou. Lidi jsou svině (z různých příčin, ale téměř bez výjimky - a to přirovnání je mimochodem Claudelovo), pokud se tak někdo neprojeví hned, buď to vyjde najevo později, nebo na to krutě doplatí. Přičemž slovo "krutě" platí doslova. Nemohla jsem se srovnat s absencí normálního, lidsky slušného člověka, který by se choval nápomocně z jiné příčiny, než je stud nebo strach (v tom ohledu nedostačuje ani Brodeck-pozorovatel). Přemýšlela jsem, co mi má dát sdělení, že úspěšní budou průměrní a ostatním se jen odpočítává čas do první krize, která je semele.
Závěr mě z různých důvodů neuspokojil, ale to jsem ani nečekala. Nakonec snad má smysl podívat se do různých mrzkých duší, které pokřivilo tu to, to ono, protože zlo v nich vzniká dlouho a pomalu.

Kniha se dobře čte, velmi zajímavý příběh, ovšem smutný....o tom, co lidi ve své hlouposti dokážou, když jsou zahnání do kouta....

Kniha je působivě napsaná, s tajemnou postavou a cizince, který navštíví poválečnou vesnici aby zde oživil vzpomínky na nepříjemné události, které jsou pak vyprávěny hlavní postavou - vypravěčem.
Kniha je o zlu, kterého jsou lidé schopni když jim je dána příležitost a když jim někdo nastaví zrcadlo jejich malosti a špatného svědomí.

Syrová zpráva o pudu přežití v nás, kdy se "stádo" semkne v obraně proti (ať už reálnému nebo domnělému) ohrožení ... Nekonkrétnost i neukotvenost v časoprostoru mu dává nádech obecného podobenství o temných, až zvířecích instinktech lidstva, jejichž obětí se může stát kdokoli kdykoli, stačí nezapadnout.
Neobvyklé množství metafor, stylizace do černočerného svědectví nabarvených ptáčat ... ale jinak silně působivé čtení, sekalovské téma v poetické podobě.

Myslím, že kniha svým "nevyhraněním" prostoru a času dostává v dnešní době plné xenofobie a netolerance nový rozměr. Nebýt podobných nešvarů společnosti, dost možná by se Brodeckův život vyvíjel úplně jinak.

Claudel píše na první pohled prostým jazykem, za kterým se ale skrývá mnoho nevyřčeného. Nic není řečeno přímo, a přesto se čtenář dozvídá úplně všechno. Přesto ale knihu nelze považovat za "oddechové čtení" před spaním.

Po přečtení Vám v hlavě uvízne mnoho otázek, budete často cítit s nebohým Brodeckem i jeho rodinou, možná Vám na mysli vytane i to, co mně: Opravdu je všechno jiné špatné? A kdo má vlastně moc nad tím určovat, co je normální a co se vymyká? Je to opravdu společnost?

Brodeckova zpráva je výborně napsaná kniha o strašných věcech…o temných stránkách lidské duše…Hlavní postava příběhu Brodeck je nucen sepsat pro úřad města S. zprávu o násilném činu spáchaném na tajemném muži, který navštívil pohraniční vesnici „na samém kraji světa“, ve které Brodeck spolu s dalšími vesničany žije. Mimo líčení události krok za krokem jak nastala, se Brodeck zabývá sepisováním příběhu jeho vlastní minulosti a osudu z dob nástupu nacistického německa počínaje křišťálovou nocí a konče návratem z vyhlazovacího tábora zpět do vesnice. Autor v příběhu poodhaluje čeho všeho je člověk schopen spáchat na jiných lidech ze strachu, ze své vlastní přirozenosti a charakteru, z touhy po přežití…Brodeckova zpráva je kniha z míst, kde vše lidské zmizelo a kde zůstala jen zvířata bez svědomí, která na sebe vzala vzezření lidí, je to kniha o lidech, z nichž strach udělal netvory a nechal rozbujet zárodky zla, které v sobě nosili…o hlouposti, která jde ruku v ruce se strachem…navzájem se přiživují a vytvářejí sněť, jejíž jedinou starostí je se šířit…Kniha se mi moc líbila i když ve mně zanechala jakousi pachuť uvědomění, jak by se v takovém případě chovali lidé z mého okolí…mí přátelé a sousedi…jak bych se choval já sám….

Brodeckova zpráva je dílo, které mi určitým způsobem připomínalo Gogolova Revizora. Jen místo těch vtipných postav a obecních figurek tu byli lidé nahánějící hrůzu svým mravním pokřivením a schopností obětovat druhé pro svůj prospěch. Se svým "Chlestakovem" se vždy vypořádali po svém ... Kniha je zrcadlem nastaveným společnosti, ale také dílem o lásce, válce, ponížení, odpuštění, naději, touze po obyčejném klidném životě i o hodnotách, které v životě máme.

Kniha, u které se lze domnívat, že bude mít své obdivovatele, stejně jako odpůrce. Stejně jako další jeho knihy - Šedé duše a Vnučka pana Linha autor volí jazyk, jehož síla spočívá právě ve zdánlivé jednoduchosti, kdy přirozeně přenáší na čtenáře břemeno "hodnocení a posuzování". Děj knihy neobsahuje žádné výrazné akce, i ty nejbrutálnější okamžiky jsou předkládány spíše v náznacích, akce se odehrává především mimo samotnou knihu, kdy myšlenky čtenáře tvoří jakoby samostatný svazek, jehož děj se odehrává souběžně. Kniha, kde se mimoděk čtenář stává postavou - soudcem, který sice nebyl nikým jmenován do této role, ale kterému jsou předkládána fakta a popisy událostí, a která má hodnotit, posuzovat a soudit jednotlivé postavy. Kniha, která není snadná na čtení, ale podle mého názoru patří k tomu nejlepšímu, na co jsem loni narazil. Nicméně, domnívám se že bude vyvolávat polemiku.

Nelehká kniha na čtení,asi nejlepší co jsem letos přečetl.

„Mám pocit, že nejsem pro svůj život stvořený. Chci říct, že mi život ze všech stran přetéká, že není na míru člověka, jako jsem já, že je naplněn příliš mnoha věcmi, příliš mnoha událostmi, příliš velkou bídou, příliš velkou slabostí. A co když je to moje chyba? Co když sám neumím být člověkem? Co když neumím vzít, nebo nechat, vybrat si. Nebo je to možná chyba století, ve kterém žiju a které je jako velký trychtýř, do něhož se vylévá všechno přebytečné z našich dní, všechno, co řeže, stahuje z kůže, drtí a seká. Někdy mám pocit, že mi hlava už už vybuchne jako soudek střelného prachu.“

Claudelův Brodeck je skvělý literární výtvor. Postava, která je někdy čtenáři velmi blízká (někdy až nepříjemné intimním způsobem) a jindy ho zase sledujeme jako laboratorní myš v akváriu. Postava, která je svým osudem mnohokrát sražena na kolena, zlomena, ale přitom tohle zdánlivé ponížení Brodecka nezničí, jen ho to nějak ... nějak transformuje, takže se z něj stane osobnost, která se zbaví závislosti na zbytečnostech. Zůstane mu sice strach, ale už necítí ani odpor, ani nenávist - pouze soucit, smysl pro povinnost, úcta k pravdě a soustředění se na ochranu svých blízkých. A nejistota – neustálé pochyby o sobě i o ostatních.
Zároveň je ale stále trochu tajemný, nečitelný, a jako vypravěč taky docela nevěrohodný, protože „osamělost přivádí některé z nás na podivné myšlenky, k vytváření pokroucených a vratkých konstrukcí.“

Výborně napsaný je nejen hlavní hrdina, ale celá kniha – v mnoha směrech. Ve výstavbě celého příběhu. V působivosti a věrohodnosti konkrétních epizod. Ve schopnosti vykreslit atmosféru a taky postavy, které jsou životné (uměl jsem si v nich představit konkrétní lidi, které znám) a zároveň symbolizující různé typy lidí ve společnosti.

Základní zápletka není až tak neobvyklá, je to konflikt většiny, obyčejných „slušných lidí“ („Nebyli to netvoři, byli to sedláci, řemeslníci, nádeníci ze statku, lesníci, drobní úředníci, Zkrátka lidi jako vy nebo já.“) proti tajemnému cizímu elementu, který je provokuje už svojí prostou přítomností („Lidi se bojí člověka, který mlčí. Který nic neříká. Který se dívá a nic neříká. Jak mají vědět, co si myslí, když zůstává němý?“). To je docela známá situace: Nepřítel lidu, Návštěva staré dámy, nebo Schwabova hra Nadváha, nedůležité: Neforemnost. Situace, která nám znovu ukazuje, že když je jeden nevinný mezi vinnými, tak je to stejné, jako by ten jeden byl viník mezi nevinnými.
Unikátní je zde atmosféra malého města, které působí jako svět „pod kupolí“, který funguje podle vlastních pravidel, které znají všichni kromě cizince a Brodecka - to trochu připomíná Kafku a jeho Zámek.

Claudel píše tak dobře, že by jednotlivé části mohly výborně fungovat jako povídky: popis Pürische Nacht, transport vlakem, zápletka se Zeilenesseniss a mnoho dalších. Ale až složeno dohromady to dává ten nadčasový (a přitom tolik aktuální) příběh, který je možné číst mnoha různými způsoby. Jako metaforu komunity, která při náznaku komplikací odhodí civilizační vrstvu. Jako metaforu konfliktu maloměstského způsobu života a netajené jinakosti. Nebo jako srážku lidské každodennosti s prvky tajemna v životě. A jistě by se dalo najít i mnoho dalších klíčů k tomu, jak Brodeckovu zprávu číst – nedělám si iluze, že bych odhalil všechny symboly a vrstvy příběhu.

Na literární úrovni (ve smyslu použitého způsobu psaní) mě nejvíc zaujala vykreslená atmosféra odcizení, myslím, že tomu pomohl popis prostředí, které je známé (není problém rozklíčovat pogromy, koncentrační tábory, německou armádu…), ale přitom se nedá přesně zařadit ke konkrétnímu místu. Tomu pomáhá i časté začlenění cizích slov (v jazyce, který připomíná němčinu, ale není to němčina). Jako by to zároveň byl důvěrně známý prostor (který připomíná nějakou tu vesnici, kam jsme jako děti jezdívali na prázdniny) a zároveň nějaká nereálná krajina ze zlého snu, ve které nic nemusí trvale platit a ve které je přítomno neustálé ohrožení plynoucí z absence jistot - a jako by tyhle dvě vrstvy byly zobrazeny ¬„přes sebe“ a tím vyvolávaly neklidný, znejišťující pocit.

Tahle kniha je první od Philippa Claudela, kterou jsem kdy četl a hodně se těším na ty další. Protože Brodeckova zpráva byl opravdový zážitek. Moje nejlepší kniha v roce 2017? Dost možná, že ano.

Claudelův Brodeck je skvělý literární výtvor. Postava, která je někdy čtenáři velmi blízká (někdy až nepříjemné intimním způsobem) a jindy ho zase sledujeme jako laboratorní myš v akváriu. Postava, která je svým osudem mnohokrát sražena na kolena, zlomena, ale přitom tohle zdánlivé ponížení Brodecka nezničí, jen ho to nějak ... nějak transformuje, takže se z něj stane osobnost, která se zbaví závislosti na zbytečnostech. Zůstane mu sice strach, ale už necítí ani odpor, ani nenávist - pouze soucit, smysl pro povinnost, úcta k pravdě a soustředění se na ochranu svých blízkých. A nejistota – neustálé pochyby o sobě i o ostatních.
Zároveň je ale stále trochu tajemný, nečitelný, a jako vypravěč taky docela nevěrohodný, protože „osamělost přivádí některé z nás na podivné myšlenky, k vytváření pokroucených a vratkých konstrukcí.“

Více zde: https://www.databazeknih.cz/recenze-knihy/brodeckova-zprava-9298

Brodeckova zpráva mě pohltila, zarmoutila a hluboce se usadila v mé čtenářské mysli - to se příliš knihám nepovede. Dílo na mě intenzivně působilo jako řádně vyleštěné zrcadlo temné stránky lidské duše.

Dvě linie příběhu. Jedná na téma šoa a druhá se nese v duchu Je třeba zabít Sekala. Bravurně zachycená atmosféra bezmoci proti mase. Čapkovská otázka o mnohovrstevnatosti lidské duše a o zlu, které třímá v každém z nás, a je na nás samých, jestli ho v pustíme.
O tom, že když nemohu situaci opustit ani změnit, tak ji příjmu. A taky o tom, že když nemohu situaci přijmout ani změnit, tak ji opustím. To je rozdíl obou příběhových linek.
A jako třešinka jsou zde nádherné metafory, dosud nečítané.