Idoru
William Gibson
Bridge (William Gibson) série
< 2. díl >
Bridge, kniha 2. Dvacáté první století, Tokio po obrovském zemětřesení. Neonový déšť, světla všude, pronikající pod prahem dveří, které se lidé marně snaží zavřít. Tokio, kde stojí nové budovy, největší na světě. Staví se samy a bez pomoci a hýbají se jako nějaké mořské obludy. Colin Laney je tu a hledá práci. Není, jak často sám podotýká, cestovatel, je to intuitivní lovec vzorů informací, stop vytvořených jednoduše každodenním bytím. Ale Laney ví, jak to udělat, aby mu v sítku zůstaly zajímavé (čti: nebezpečné) informace. To z něj pro některé lidi dělá užitečného pracovníka. Chia McKenzie je tu na záchranné misi. Je jí čtrnáct let a jejím idolem je zpěvák Rez ze skupiny Lo/Rez. Když skupina fan klubu v Seattlu zjistí, že by mu mohlo v Tokiu hrozit nějaké nebezpečí, vysílají členové Chiu, aby to ověřila. Rei Toei je krásná virtuální hvězda, kterou všichni Japonci zbožňují. Říkají jí idoru. A Rez prohlásí, že se s ní ožení. To je pověst, která přivádí Chiu do Tokia. Ale věci, které leží na srdci Rezovi, nejsou věci, které leží na srdci většině lidí. Je snad něco odlišného v podstatě skutečné reality? Nebo se má násilně stát něco docela nového? Je možné, že je idoru skutečná tak, jak by si přála, nebo tak skutečná, jak Rez touží? Když se Laney zadívá do temných očí, snaží se ze všech sil o ní neuvažovat jako o něčem víc než o pouhém hologramu. Uvidí věci, které ještě neviděl. Chápe, jak může idoru zlomit mužské srdce. Ale ať už je pravda kdekoliv, idoru a mocné zájmy, které ji obklopují, stačí, aby se všichni ocitli v ohrožení života.... celý text
Přidat komentář
Po chabém Virtuálním světle konečně zase trošku něco s nápadem. Jestliže ve Virtuálním světle se Gibson nechal inspirovat hongkongským Opevněným městem, aby stvořil svůj unikátní most, tady je Opevněné město virtuální, taková předzvěst darknetu. Zkusím si říct, že je tohle zase vizionářské. Můžete si zkoušet hádat, v čem se Gibson trefil a v čem ne. Na rozdíl od Neuromancera je to ale srozumitelné. Škoda jen, že té samotné Idoru (umělé virtuální bytosti) tam bylo tak málo.
Pojem cyberpunk mi za ty léta již není cizí. Vlastně, když se nad tím zamyslím, tak mi nebyl cizí ani v době dětství, kdy jsem žral třeba takový Total Recall. Pravda, otázka, jestli to bylo kvůli příběhu nebo kvůli Arnoldovi, na což radši nebudu ani odpovídat. Nicméně pojem vytvořený Williamem Gibsonem jsem znal. Na rozdíl od samotného strůjce tohoto světa, ke kterému se dostávám až nyní - s knihou Idoru.
Pročítáním názorů na autora, popřípadě recenzí na kdejaké jeho příběhy jsem usoudil, že neexistuje kniha, která by mě snadněji do světa kyberpunku vpravila. Zkusil jsem tedy Idoru pro svůj na první pohled jednoznačný příběh.
Během čtení jsem ale měl dost problémy. A to i přesto, že jsem nejspíš pochopil, co tím příběhem autor chtěl říct, ale měl jsem co dělat, abych pochopil, jak se to snaží napsat. Neskutečně zmatený děj, mnohdy celá řada odborných a cizojazyčných slov. Sem tam pojem, který v dnešní době působí trošku už úsměvně, ale chápu, že v roce 1996 tomu tak nebylo.
Nakonec jsem se přes knihu prokousal. Přes knihu, která neměla ani kloudné napětí, ani akci a spíš těžila ze samotného nápadu jako takového. Z toho, jak nás virtuální technologie mohou pohltit, a co všechno s našimi emocemi mohou provést. Myšlenka je to bezesporu zajímavá, ale to je asi tak všechno. Pro úctu k autorovi nakonec hodnotím třemi hvězdami, ale spíš je to 2,5.
Tak není to žádná pecka ale fantazii umí stimulovat tahle knížka taky pěkně.
Když jsem si knihu půjčoval, vyhradil jsem si na ni vlivem dojmů z Neuromancera asi měsíc, protože jsem čekal, že se tím budu probíjet dlouho a těžce. Nakonec se ovšem Idoru ukázala jako jednoznačně nejpřístupnější cyberpunk, se kterým jsem měl tu čest.
Děj zdaleka není tak komplikovaný. Jednak jsou obě jeho dějové linie dostatečně jednoduché na sledování, druhak je i celé prostředí, tj. showbyznys a popkultura (byť okořeněná AI) docela snadno představitelné. Díky tomu příběh rychle odsýpá a dá se proletět za pár hodin.
To je vlastně jediný důvod, proč nedám plné hodnocení - hloubka knihy není tak výrazná jako u jiných zástupců žánru. I tak je to ale dobrá kniha, a pokud třeba s cyberpunkem začínáte, myslím, že jako startovní bod poslouží velmi dobře.
Nepovedený a zmatečný překlad naštěstí nekazí netradiční a zajímavé pojetí budoucnosti z pera klasika žánru - W.Gibsona.
Děj se posunuje od ničeho k ničemu. Žádné překvapivé rozuzlení, žádné strhující akce, žádné skryté tajemství, odkrývání složité technologie nebo vstupy do psychologie postav. Nemastná, neslaná nuda od začátku do konce. Z předchozí knihy série sem proniklo jen velmi málo nebo nic.
Namet znel velmi slibne, ale vysledek je az podezrele normalni. To co bylo v 90tych letech jako sci-fi je dnes jiz diky internetu atd. realita, takze ve finale ctete vlastne pomerne obycejny road trip do Tokia s nejakou medialni elektronickou omackou okolo. Muj druhy Gibson, je to urcite stravitelnejsi, nez Neuromancer, na druhou stranu take o poznani mene vyzivne a zajimave, nicmene stale dobre cteni. 6/10
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2019 |  Neuromancer |
| 2015 |  Hrabě nula |
| 2008 | Jak vypálit Chrome |
| 1999 | Mašina zázraků |
| 2009 | Virtuální světlo |
Kniha Idoru je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 94x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Knihotéce | 119x |
| Chystám se číst | 26x |
| Chci si koupit | 9x |
Toto je SF z kategórie YA a vôbec to nie je typický Gibson, skôr plagiátor samého seba. Dej knihy je - no ak tu nejaký dej je - tak mne dokonalo unikol a celkový dojem je, že je to v podstate o ničom. Takisto som si nedokázal vytvoriť žiadny (ani pozitívny ani negatívny) vzťah k štrnásťročnej Chie, bolo mi úplne fuk, čo stvára a ako to dopadne. Takisto mi uniká, prečo je Idoru druhým dielom trilógie Bridge, pretože s Virtuálnym svetlom tu nie je žiadna spojitosť - teda ja som žiadnu neobjavil. Nadôvažok, keď sa kniha volá Idoru, tak čitateľ čaká, že to bude o Idoru a tá sa v knihe pritom mihne na pár stranách. Táto kniha sa Gibsonovi nepodarila.