Boj proti terorismu ve světle nauky o takzvané spravedlivé válce

15.12.2019

Disertační práce, kterou napsal budoucí biskup Tomáš Holub a která knižně vyšla jen s drobnými stylistickými úpravami, si klade za cíl „posoudit…slučitelnost použití vojenské síly ve smyslu preemtivní a preventivní obrany s principy křesťanského učení o tzv. spravedlivé válce a upřesnit a jasné formulovat kritéria pro její použití.“(str.8) Autor se jako vojenský kaplan zúčastnil zahraničních mírových misí a svou zkušenost z působení v armádě přetavil i v dalších knihách z prostředí pastorační služby v AČR. Výběr tématu práce, se kterou obhájil doktorát morální teologie na KTF UK je tak logickým završením propojování dvou světů armády a katolické církve a koncem korunující toto dílo po kterém následovaly vyšší posty v rámci ŘKC vedoucí až k jeho jmenování plzeňským biskupem v roce 2016.
Po krátkém úvodním nástinu východisek fundamentální etiky po II. Vatikánském koncilu a zdůrazněním nezbytnosti dávat nauku učení o spravedlivé válce do „kontextu etiky inspirované evangeliem a směřující k míru.“(str.25) je první polovina knihy věnována vývoji učená o spravedlivé válce od starověkého Řecka po dnešní diskuzi. Najdeme zde ale jen tu část světové historie uvažování o spravedlivé válce, ze které čerpala křesťanská západní tradice.
Nejdetailněji se T. Holub věnuje diskuzím o vojenské reakci USA a jejich spojenců po teroristickém útoku 11.záři 2001 se zvláštním zřetelem na reakce představitelů (i lokálních) a teologů ŘKC, které tak doplňují stanoviska a argumenty politických reprezentantů spojenců ve válkách v Afghánistánu a Iráku a nadnárodních organizací. Velmi vhodně zvolené oddělení dvou výše zmíněných konfliktů ilustruje rozdíly v etické argumentaci pro použití vojenské síly v těchto rozdílných případech a jejich recepci na mezinárodní i národní (USA, Velká Británie) scéně.
Již v názvu knihy zmíněné návrhy kritérií, kterými by bylo možné posuzovat etickou relevanci i budoucích vojenských úderů v rámci bojů proti terorismu zde není účelné vypisovat všechny. Větší pozornost je v knize věnována hledání legitimní autority, která by mohla rozhodnout o oprávněnosti použití vojenské síly, což je ve světě mezinárodních institucí mimořádně důležité téma. Většina kritérií jsou součástí nauky o spravedlivé válce, zde jsou aktualizovány na do nedávné doby neznámé a tudíž nepromýšlené situace mezinárodního terorismu a s ním spojených etických problémů. Kritéria poté autor aplikuje na dva v díle rozebírané vojenské konflikty s rozdílnými výsledky – zatímco u války v Afghánistánu lze najít silné argumenty pro legitimní vojenskou akci (aniž by tím byly schvalovány všechny prostředky a naplnění ostatních kritérií jako např. vojenský úder až jako poslední možnost), u tzv. druhé Irácké války je obhajoba konfliktu jako odstranění potencionální hrozby vyhodnocena jako nedostatečná k odpovědi tak závažné, jako je válka.
V této nejdůležitejší části mi jako katolíku v zahraničně-politických otázkách vyrostlém na názorech politologa Romana Jocha chybí zdůraznění morální povinnosti státníků chránit své občany. Kritérium proporcionality (str. 166) je závažné, pro mě ale nad ním stojí právě ochrana vlastních obyvatel, což pro mě váhy toho, co státu hrozí a co způsobí preventivním i preemtivním útokem, dost vychyluje pro i preemtivní obranu.
Hledání odpovědí na velmi složité otázky je ale u Tomáše Holuba příkladné a důsledné a nemůžu než potvrdit, že je „…díky racionálnímu fundamentu ve své kritické funkci obhajitelné i mimo křesťanský rámec“ (str. 171)