Běguni
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16023/bmid_beguni-J0e-16023.jpg
4
260
81
První polský román oceněný mezinárodní Man Bookerovou cenou. Proč lidé cestují? Jsme všichni nomády, pro které je překonávání prostoru smyslem života? Olga Tokarczuková se svou pověstnou důsledností a porozuměním vede čtenáře pod povrch modernity, popisuje svět poutníků a hledá podstatu jejich nepokoje a potřeby nezůstávat na jednom místě. V příbězích a úvahách o cestování a prožitcích lidského těla napříč staletími až do současnosti se prolínají témata života, smrti i neukotvenosti.... celý text
Přidat komentář
Pro mě to není román. Je to sbírka krátkých povídek, z nichž mnohé jsou velmi zajímavé, některé jsou neuchopitelné, jiné nepochopitelné.
Nejde mi to dohromady jako celek.
Na to nemám.Nedočetla jsem.Cítím se dost provinile,málokdy nedočtu.Asi na tenhle druh četby nemám buňky.
Hutná, těžká, rozvleklá. (Asi) zamýšlí najít kontrast i paralely mezi cestováním a nekonečným pobytem v zavařenině. Možná hledá cestu k domovině. Invalida totiž nohu v nálevu cítí, stýská se mu po ní. Otázka je, co noha v láku vlastně symbolizuje. Ztracenou svobodu pohybu? Nebo domov, kterého se ani v touze po svobodě nikdy nezbavíme, protože si nás kousek nechá, i kdyby nás měl roztrhnout na cucky?
Roztříštěnost mi nevadí. Ta knížka roztříštěnost řeší.
Nejznámější román Olgy Tokarczuk se skládá z několika příběhů, jejichž fragmenty se během čtení vynořují a opět zanořují do textu. Tyto příběhy mě zajímaly a dojímaly, jak se mi to s Tokarczukovou běžně stává. Naproti tomu drobné eseje, zamyšlení, fejetony, krátké arabesky bez pointy chcete-li, mě často uvrhly v nejistotu, protože představují autorčiny ryze soukromé postřehy, popisují subjektivní hnutí mysli a asociace, se kterými se čtenář může snadno minout. Je to také první dílo této skvělé spisovatelky, kde mi citelně scházel humor a nadhled. Přemýšlela jsem o tom a napadlo mě, že humor najdeme hned u povrchu a poté opět až hodně, hodně hluboko. Obrovský prostor mezi těmito dvěma oblastmi je vážný.
Vskutku rozporuplné. Po přečtení této knihy mám pocit, že začínám předvídat (nebo alespoň tušit) autorčinu nepředvídatelnost. Každopádně mě autorka i vydavatel ať úmyslně nebo neúmyslně zmátl - spíše než cestování či přemísťování spoluje většinu zápisků obraz lidského exponátu, preparátu a konzervování. Možná je to cíl Tokarczukových cest nebo jen cesty jejich úvah?
I když jsou některé poznatky zajímavé, drsně pravdivé (západ slunce na špinavé pláži zaneřáděné plastovými lahvemi), obecně cestování a jeho podstatu i detaily vnímám trochu jinak. Trochu méně... zvráceně.
Do literární nálady mi sedly především autorčiny vlastní úvahy o detailech hotelů, letiště apod, slabší byly příběhy různých osob, s cestováním málo související.
Doporučuji přistupovat ke každé kapitole jako k jednotlivému příběhu/myšlence, nevnímat knihu až tak jako celek - v tom jsem měla problém, dostat se do jednotlivých témat a pochopit.
Ano, zápisky jsou trochu nesourodé a neplánované. Nu, asi jako samotné cestování...
Nelíbilo. Skáče se odnikud nikam a když se konečně začtu, tak zjistím, že pokračování je zase skoro na konci a dokonce nevím jak to dopadlo. Nebo jsem jen já nepobrala, kam se ztratila manželka se synem na ostrově? Jinak krátké postřehy, žádný dej, žádný závěr, žádný nápad, téměř žádné příběhy... No, nedočetla jsem.
Má druhá kniha od Tokarczukové. A stejně jako ta první mě úplně pohltila. Kniha je opět jakousi mozaikou složenou ze střípků příběhů, zážitků, legend, návodů, drobných poznámek připsaných jen tak na okraj... Ústředním motivem je tentokrát cestování. Zážitek ze čtení knihy se znásobil tím, že jsem ji četla na své vlastní velké cestě, v autobusu, na letišti, v letadle.
Jde o stav duše. Každý den si mohl vybrat jeden ze dvou. Jeden, dojímavý a bolestný – že je horší než druzí, že mu chybí to, co všichni mají, že je určitým způsoben deviant, který ani, do prdele neví, co mu je. Cítí se izolovaný, osamělý, jako dítě, které je zamčeno za trest, která se dívá přes okno, jak šťastně si hrají jeho vrstevníci. Že mu osud určil nic neznamenající roli během chaotických toulek lidstva po pevnině a mořích, a teď, když se usadil na ostrově, stal se k tomu všemu statistou.
Druhý stav v něm utvrzoval přesvědčení, že právě on je lepší, jediný a ojedinělý. Že pouze on cítí pravdu a rozumí jí, že pouze jemu bylo dáno být výjimečným. V tomto dobrém rozmaru se mu občas dařilo setrvávat dlouhé hodiny, dokonce dny, a tehdy se cítil, řekněme, šťastný. To ale míjelo, jako alkoholové opojení. S kocovinou se objevila i děsivá myšlenka, že aby se sám sobě zdál úctyhodným člověkem, musí se neustále obelhávat a – co je nejhorší –, že jednou pravda vyjde najevo, ukáže se, že je nikdo.
Román-mozaika má své nezaměnitelné kouzlo, které se chvílemi natahuje, ale hlavně čtenáře pohlcuje. Autorčiny osobité postřehy na křižovatkách jejich cest vytváří svět, do něhož může proniknout každý, kdo má zalíbení v cestování - protože pouť člověka je hlavní osou Běgunů. Ony povídky, které se v knize vyskytují, jsou spíše jen doplněním autorčina inventáře dojmů (podobně jako TV seriály jsou jen doplňkem reklam). Alespoň tak to vnímám já. // Běguni mě okouzlily svou lehkostí a inspirativností, svou hloubkou a důvěrností. Olga Tokarczuk s batohem na zádech a propiskou v ruce, připravena k zapsání, k ukradnutí momentu (snad právě proto kniha promlouvá tolika jazyky... ). Určitě se jedná o knihu, ke které se budu vracet, přestože některé povídky přeskočím. Na druhou stranu ale věřím, že některé postřehy budu za čas zase vnímat jinak - jsou totiž stále živé a bují. V každém čtenáři zvlášť. ///
"Sedm let cesty.
Každý rok jedna cesta, už sedm let, od doby, co jsme se vzali - vyprávěl ve vlaku mladý muž v černém dlouhém elegantním plášti a s černou pevnou aktovkou, která připomínala prvotřídní etuji na sadu příborů.
Máme spousty fotek, vysvětloval, řádně uložených. Jižní Francie, Tunisko, Turecko, Itálie, Kréta, Chorvatsko a dokonce Skandinávie. Říkal, že si fotografie obvykle prohlížejí několikrát: nejprve s rodinou, potom v práci a pak s přáteli, později leží fotografie léta bezpečně ve fóliových obálkách, jako důkazy ve skříni detektiva - že jsme tam byli.
Zamyslel se a podíval se z okna, za nímž ubíhala už teď opožděná krajina. Nenapadlo ho někdy, co to znamená "byli jsme"? Kam se poděly ty dva týdny ve Francii, které lze dnes vtěsnat sotva do několika vzpomínek - náhlého palčivého pocitu hladu pod hradbami středověkého města a záblesků z večera v hospůdce pod střechou obrostlou vínem. Co se stalo s Norskem? Zůstala z něj jen chladná voda v jezeře a den, který nechtěl skončit, a ještě radost z piva, které se stihlo koupit těsně před zavřením obchodu, nebo ohromující první pohled na fjord.
"To, co jsem viděl, je moje," shrnul ten člověk, náhle ožil a nadšeně se plácl do stehna." ////
"Kniha hanebností.
Žádná přítelkyně. Potkala jsem ji na letišti ve Stockholmu - jediném letišti na světě, které má dřevěné podlahy; hezké parkety z tmavého dubu, vyleštěné, pečlivě vybraná prkénka - prostě několik hektarů severského lesa.
Seděla vedle mě, naatáhla si nohy a opřela je o černý batoh. Nečetla si, neposlouchala hudbu, sepjala ruce na břiše a dívala se před sebe. Líbilo se mi, že je taková klidná, naprosto odevzdaná čekání. Když jsem se na ni odvážněji zadívala, její pohled klouzal po vyleštěné podlaze. Abych ji oslovila, prohodila jsem něco o tom, že je škoda lesa na podlahu letiště.
Odpověděla: "Při stavbě letiště prý musí být obětována nějaká živá bytost. Aby ho nepostihla katastrofa." (...)" ////
"Neboj se.
Jistý mladý Srb, kterého jsem v Čechách vezla stopem, se jmenoval Nebojša. Celou cestu mi vyprávěl o válce, až jsem začala litovat, že jsem ho vzala.
Říkal, že smrt si značkuje místa jako pes, který očurává své teritorium. Někteří lidé to okamžitě poznají, jiní se jednoduše po určité době cítí nesví. Každé zastavení se na místě odhaluje subtilní všudypřítomností zesnulých. Říkal: "Nejdřív ze všeho vždy vidíš to, co je živé, co je krásné. Okouzluje tě příroda, vesnický kostel s plychromními vitráženi, různé vůně a tak dál. Ale oč déle to trvá, o to víc půvab těch věcí bledne. Přemítáš nad tím, kdo asi tak před tebou bydlel v tomhle domě a pokoji, čí jsou to věci, kdo poškrábal stěnu nad postelí a z jakého stromu byly vytesány parapety. Čí ruce postavily mistrně zdobený krb a vydláždily dvůr. A kde jsou asi dnes. Čí myšlenka vytyčila stezky kolem rybnka a koho napadlo, že pod oknem zasadí vrbu. Všechny domy, aleje, parky, sady a ulice jsou načichlé smrtí jiných lidí. Až to ucítíš, něco tě začne táhnout někam jinam, bude se ti zdát, že nastal čas jít dál."
Taky říkal, že když se pohybujeme, nezbývá nám na podobné neplodné meditace čas. Proto se lidem na cestách zdá vše nové a čisté, panenské a - v určitém smyslu - nesmrtelné." ////
Olga Tokaczuk patří mezi moje nejoblíbenější spisovatele. Miluji její styl psaní, magično prolínané psychologií. Běguni jsou naprosto nádhernou knihou, tajuplnou a čarovnou, která však není pro nenáročného čtenáře. Silná koláž obrazů, představ a vzpomínek. Kniha, která není pouze pro jedno přečtení a je zapotřebí se k ní vracet.
Mně se kniha velice líbila. Číší z ní tak silná atmosféra, že i ty pouhé fragmenty příběhů ve mně zanechaly velice silné pocity. Možná je to dáno i tím, že jsem knihu četla kousek před velkou cestou, která mě teď čeká, ale i teď, když se v duchu vracím k některým pasážím, pouhá myšlenka na ně mě naplňuje neskutečným štěstím. Tokarczuková umí zachytit nádherným způsobem maličkosti, kterých by si obyčejný člověk ani nevšiml. Řekla bych, že má dar vnímat téměř nevnímatelné. Dokonce jsem se ke konci knihy přistihla, že ze všeho nejvíc se mi líbí právě její krátké úvahové pasáže o obyčejných věcech a dějích, které jsou vložené mezi jednotlivé příběhy.
Klobúk dole pred Tokarczukovej pisateľským umením. Po formálnej stránke je knižka napísaná vynikajúco. Ide o súbor kratších textov, niektoré (ako nosné príbehy) sa objavujú na pokračovanie v celej knižke, iné sú len krátke vsuvky. Ústrednou témou malo byť cestovanie, presúvanie sa atď, no v tomto, na prvý pohľad monotematickom zameraní diela vidím najväčšiu slabinu. V skutočnosti je záber omnoho širší, z čoho pramenili moje nesplnené očakávania. Mnohé z krátkych textov sa tejto témy vôbec nedotýkajú a dosť tak čítanie narúšajú, veľa ráz je to proste skákanie od témy k téme. Práve táto nekompaktnosť veľmi ubrala z výsledného dojmu, ktoré vo mne toto dielo zanechalo. No Tokarczukovej v každom prípade dám ďalšiu šancu.
Nějak mi na knížce neseděla fascinace autorky naloženými preparáty lidského těla...
Je to moc pěkně napsané - autorka má velký přehled, ohromnou slovní zásobu (chválím perfektně odvedenou práci překladatele), ale román mě nenadchl, nebyl to vlastně ani román, ale spíš krátké povídky, eseje, postřehy týkající se cestování. Nebavilo mě to, ale možná jsem na takový druh psaní neměla prostě náladu. Tokarczukovou mám velmi ráda, ale toto dílo mě po obsahové stránce trochu zklamalo
Kniha Olgy Tokarczukové Běguni je čistou koláží. Několik delších příběhů je pospojováno pojivem, drtí drobných útržků, krátkých záblesků, chaotických vzpomínek. Chvíli se vezeme hladkým, uceleným dějem , chvíli se kodrcáme po kamíncích nerovné cesty kdesi v území nikoho.
Olga Tokarczuková má bezesporu dar – dar vyprávět s takovým zaujetím, že čtenáře svým nadšením strhne, čtenář jí podlehne. Přesto v její knize přijdou chvíle, kdy se ve zmíněných krátkých mezipříbězích beznadějně topíme, kdy kouzlo autorčina vyprávění slábne a nechá nás na holičkách. Přiznám se, že v jedné takové chvíli jsem měl chuť její knihu prohlásit za nepodařenou a musel jsem se nutit k tomu, abych pokračoval v četbě dále. Vzápětí ale přišlo další fascinující vyprávění a bylo fascinující, přestože bylo o obyčejných věcech. Nebo snad právě proto?
Nelze napsat o čem vlastně Běguni jsou, lze jen říct, že jejím tématem je cestování, psaní cestovního deníku a anatomická muzea. Při pohledu na konzervovaná těla se autorce vybavuje konzervování slov a zážitků do deníku, který si na cestách píše a tím spojuje tyto motivy. A ještě myšlenka, která tvoří závěr knihy:
V jejich úsměvu, tak se nám to alespoň zdá, se ukrývá jakýsi příslib, že se možná znovu narodíme a že to tentokrát bude ve správnou dobu a na správném místě.
Štítky knihy
polská literatura středoevropská literatura Bookerova cena
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
I když tato autorka patří mezi moje oblíbené, pět hvězdiček Běgunům nedám. V některých místech, hlavně zpočátku, jsem se do čtení musela trochu nutit. Na druhou stranu oceňuji široký rozhled, pestrost témat, originální přirovnání, např. metro jako chřtán pekla nebo igelitové tašky jako nová agresivní forma existence... noha v láku mi nevadila, zajímavé, jak o tom může někdo tolik napsat :-)