Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

„Díky autismu nejste zákonitě ani sexy, ani geniální matematik, to je jen klišé z filmů,“ vysvětloval Martin Selner ve své prvotině Autismus & Chardonnay. Nyní pokračuje třeba tím, co vás autismus dovede naučit. „Začal jsem si uvědomovat, že co se zdá být snazší, nemusí být zároveň správné. Někdy je ve světě autismu prostě správné rajčata ze salátu vyndat, až když je salát hotový, než je tam vůbec nedávat.“ Selner píše s ironií a nadsázkou sobě vlastními, neutápí své příběhy v patosu, přesto život s autismem nijak nezlehčuje a uvědomuje si jeho tíhu. Někdy ji dovede vyléčit víno a Jesenka v akci, hlavní však je nezavírat oči před jinakostí a nebát se říkat si o pomoc. Pozdní sběr tak v tom nejlepším navazuje na předchozí Autismus & Chardonnay....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/417904/big_autismus-a-chardonnay-2-pozdni-sber-9di-417904.jpg 4.7287
Nahrávám...

Komentáře (67)

Kniha Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr

Lenny33
16. dubna

Úžasně napsané. Texty jsou zároveň vtipné a smutné. Přišlo mi to dokonce lepší než první díl, v mnoha ohledech vyzrálejší.

Čičolina
24. března

Dojemné, vtipné, soucitné a stejně dobré jako jednička.


KláraH.
19. března

Martine, děkuju vám za ten syrově smutnej nadhled. Je mi líto, že se mi Vaše kniha nehodí do letošní Čtenářské výzvy, měla by tam být. Od Vánoc jsem se na ni koukala na nočním stolku a čekala, až přijde ta správná chvíle. Je ode mě trochu divný, že přišla až s invazí, ale vlastně to bylo přesně to pravý ořechový - vážný, ale laskavý, bezvýchodný, ale s nadějí. Sedlo si to jako zadek na hrnec a já za to moc děkuju, takový by mělo být poslání knih.

okeey
17. března

Tohle je něco tak syrového, vtipného i smutného zároveň. Příběh opravdu obdivuhodného člověka, který pracuje s autistickými dětmi ve stacionáři. Proč obdivuhodného? Protože pro mě je to člověk nesmírně trpělivý s nervy ze železa, překypující pozitivismem a nekonečným humorem, tím jsem vlastně shrnula celou knihu.
Ne každý na to má, aby mohl takovou práci dělat, a o to víc si važme lidí, kteří tuto práci vykonávají a tyto děti vedou k určité samostatnosti a alespoň trochu normálnímu životu, protože si to ty děti zkrátka zaslouží. 11/10 Myslím, že více slov není potřeba.

jaroiva
10. února

Nevím, jestli jsem měla jinak naladěno, ale druhý díl se mi líbil mnohem víc než první. Na základě Pozdního sběru musím tento páreček knih doporučit.
Skvěle vyvážená kombinace vtipu a úvah k zamyšlení.

Snoopi
04. února

Přiznávám, že jsem se moc těšila na tu "druhou várku" autismu - a pozdní sběr mě skutečně nezklamal. Mohu s klidem prohlásit, že je ještě lepší než ten první. Autor prostě "zraje jako chardonay". Nevím, jak to dělá, ale jako by "dozrál". Jeho humor je nezapomenutelný a originální, přitom bez špetky zbytečného zlehčování. Nebojí se odkrýt i vážnější rovinu a poukázat na odvrácenou stranu takové péče: klidně přiznává, jak moc práce podobného charakteru vyčerpává. Nastoluje otázku, zda odložení vlastních "porouchaných" dětí do stacionáře nevypovídá o nezodpovědnosti jejich rodičů a o touze zbavit se nepohodlného závaží. Zároveň se prezentuje jako skvělý taktik, který konflikty se svými svěřenci často řeší velmi šalamounsky. Snaží se co nejlépe vystihnout myšlení autistického dítěte a zdá se mi, že se mu s úspěchem daří do nich vžívat. Jednotlivé kapitolky lemují vtipné hlášky, jež vymýšlí sám život. Také s ním a tlupou jeho dětí projdeme slušnou část Prahy.

"Autisté nemají rádi změny a mají své rituály. Na táboře je ale vše jinak. O to víc mě pokaždé překvapí, jak ho zvládají bez problémů. Rozhodně se nesnaží udělat mi radost. Osobně si myslím, že stejně jako si do kufru zabalili jen to nejnutnější, vzali si s sebou i z toho autismu jen to nejnutnější. Takový autismus na cesty."
"Vyprávím dětem pohádku na dobrou noc. Já: Jeníček a Mařenka se ztratili v lese. Dítě: Jak to? Já: Protože nechtěli spát."
"Až časem jsem v práci zjistil, že nikdy nebudu mít všechno pod kontrolou. Vždycky hrozí, že se něco stane - záchvat paniky, agresivní reakce -, a já tomu nemůžu zabránit. Můžu se akorát pokusit to riziko co nejvíc minimalizovat a počítat s tím, že se to může stát. O to víc jsem se naučil spoléhat na naši vzájemnou spolupráci, naučil jsem se jim věřit."
"Hrabání listí je stejně nekonečné jako podzimní rýma a jejich oblíbený seriál Ulice, zkouším tedy najít nějaké zajímavé téma k hovoru. "Nechtělo by to pomalu nějakou holku?" zeptám se dospívajícího autisty. Je vidět, že přemýšlí. Kdybych tušil, že přestane s prací, asi bych se ho zeptal na něco jiného. "Holku? Ne, mám mámu," odpoví po chvíli. "A zatím dobrý, jo?" nenechám se jen tak odbýt. "Jo, dobrý. V neděli bylo kuře."
"S dětmi se připravujeme na Mikuláše. Já: Ty jsi s peklem jasnej. Jsi si rovno sbalit. Dítě: Mám si vzít i průkazku pojišťovny?"

milary
01. února

Nepamatuju si to asi přesně, protože následovala spousta dalších věcí, které mě zaujaly. Ale týkalo se to vítání Martina po příchodu do práce jedním z "jeho dětí", asi takhle nějak: Přišel Selner, miluju...

Jo, mám to taky tak. Martina Selnera miluju a obdivuju, protože přišel ne aby na mě vyhrnul spoustu srandovních a dojímavých historek o autistech, ale aby mi umožnil pobýt s autisty; prostřednictvím svých úvah, motivujících apelů, humoru,
zkušeností, vhledu. A daru nevídané empatie. A i když tohle obdarování má (či právě proto), není možné přehlédnout, že restart energie k dalším a dalším pracovním dnům není hračka. Přeju, aby se to pořád nějak vedlo, pane Selnere... A až už ne, tak vám dál do života jen to dobré.

Poslouchala jsem oba díly v jedné audioknize; Pozdní sběr na mě zapůsobil ještě o dost víc, než první část. Posun - jaksi ve všem - nelze přehlédnout.
Čte báječně David Novotný. A doprovodná muzika je bezva.

Bubo19
07. ledna

Druhý díl se mi líbil ještě víc než první. Je zde krásně ukázáno, jak i autismus má široké spektrum, že autisty nejde zaškatulkovat do jedné kolonky. Například někdo mluví, někdo vůbec, ale chápe, co mu říkáte, s jiným autistou se domluvíte jen pomocí piktogramů. Někteří autisté mají pocit bezpečí, když se drží za ruce a jiní zase potřebují metrový odstup. Také zde autor ukazuje, jak málo stačí, aby to autistu rozhodilo, třeba to že vypadne internet. Ale nejvíc mě zaujalo, to různé chápání otázek v "našem" a autistickém světě. V knize to vyzní většinou vtipně, ale věřím, že takový rozhovor musí být dost náročný.
Vše je popsáno pěkně s lehkostí, ale současně tak, že se nad tím často musíme zamyslet.

Praní oblíbeného trička:
"Až bude čistý, tak ho pověsíme. Zítra by mělo být suchý. Jednou se vyspíš a je to," snažím se ho uklidnit.
"Jdu spát."
"V NOCI se jednou vyspíš a je to," opravím se. "Teď je dopoledne."

Na bazéně:
"Máš to obráceně, musíš mít cedulku vzadu," upozorním jedno z chlapců. "Máš ji tam?"
"Já si dozadu nevidím."

1