Atlantida - mýtus nebo zapomenutá historie?

16.04.2022

(SPOILER) Poté, co mne naprosto znechutil Gambit mahátmů jsem si přečetl Wiesnerovu Atlantidu, kterou jsem měl léta doma nepřečtenou. Knih na toto téma je k dispozici mnoho a lze si vybrat, i podle toho, jak který autor k tématu přistoupil: někteří napsali knihu, aby mýtus Atlantidy zcela vyvrátili (Kukal), jiní jen uvádí „důkazy“ pro i proti nebo kladou otázky oficiální vědě a konečně někteří se snaží (až za každou cenu jako právě pan Wiesner) dokázat, že jde o skutečnost a nikoliv mýtus.
Toto Wieserovo dílo je podstatně lepší než jeho Gambit. Především zde zcela chybí spiklenecké teorie o zlých válkychtivých Američanech, jejichž pikle zmaří hodní mírumilovní Rusové (viz Gambit a můj komentář k němu). Zřejmě napsáno ještě před tím, než se pan Wiesner zapojil (byl mobilizován?) do ruské hybridní války. Také tu není blábol o českém národě, který jednou morálně a duchovně povede lidstvo, dokonce do jakési vyšší dimenze bytí. Autor se k tématu Atlantidy seznámil s množstvím prací jiných autorů a má rozhodně velký přehled o tom, co kdo kdy o Atlantidě napsal (seznam literatury je opravdu obsáhlý). To vše jsou klady této Wiesnerovy knihy. Je tu ovšem také řada záporů: především je až únavné autorovo předvádění znalostí tak, že k nějakému pojmu z „atlantologie“ (země, panovník či artefakt) uvádí, jak tomu říkají všichni možní autoři ve všech možných i nemožných jazycích. Až komické je to tam, kde pan Wiesner vyjmenuje, jak se které území Atlantidy, ostrov či jeho král nazývali u toho kterého pozdějšího národa či autora, aby nakonec konstatoval, že podrobnosti, kde to území bylo či kdo byla ta postava, se mu „zatím nepodařilo zjistit“ (typický citát: “….bohužel není známo, které jméno náleží kterému ostrovu“ – str.75). Jako informace neřku-li důkaz čehokoliv tedy naprosto bezcenné. Autor sice tvrdí, že všechna „fakta“ (tedy to, co on za fakta považuje) prověřuje „systémovou analýzou“, ale mnohé asi neprověřil příliš důkladně. Tak třeba tvrdí, že „bohové“, tzv. Mahátmové či Stvořitelé, kteří „stvořili“ a šlechtili lidstvo, museli vyměnit Slunce v naší sluneční soustavě (hrozilo vybuchnout jako nova!) a proto (techniku, jak Wiesner výslovně píše, na to měli) toto původní Slunce vyexpedovali kamsi, kde nemohlo škodit, a sem přitáhli mladou hvězdu, naše současné Slunce. Proč raději lidstvo netvořili v nějaké vhodnější hvězdné soustavě už pan autor neříká. Vrchol ovšem je, že tito špeditéři s hvězdami nebyli schopni zabránit planetě Nibiru, aby Zemi a lidstvo na ní pravidelně nedevastovala až na pokraj zkázy celého jejich díla, tedy lidstva (sami před tím raději „zdrhli“ kamsi pryč, do jiné dimenze či kam…). Ovšem, ničivé „nájezdy“ Nibiru zase opravdu uspokojivě vysvětlují, proč se po Atlantidě nenašly žádné materiální pozůstatky – autorovo líčení, jak při průletu kolem Země vždy totálně ničila celé kontinenty vypadá věrohodně. Zavedu-li ale do děje takovýto „deus ex machina“, mohu pak fabulovat o čemkoliv… Pro samotnou planetu Nibiru, kterou samozřejmě v historické době až po současnost nikdo neviděl, uvádí Wiesner 16 (!) různých názvů, použitých v různých dobách různými národy a civilizacemi. O nesmyslných tvrzeních v knize by se dala napsat další kniha. Vždy se mi líbí třeba běžně autorem používaný pojem „králové“ z Orionu nebo Lyry. Jak si autor asi představoval tento Orion, zdánlivé hvězdné uskupení, zahrnující kromě hlavních hvězd stovky hvězd dalších, mlhoviny i do obrazce Orionu se promítající vzdálené galaxie, vše se vzájemnými vzdálenostmi stovky i více světelných let? To tedy opravdu nebylo „království“, které by „kostelníkův Honzík devětkrát kamenem přehodil“! A to nemluvím o tom, že před statisíci roky, kdy tito „králové“ dospěli na Zemi, byla hvězdná obloha zde zcela jiná, známá souhvězdí v dnešní podobě neexistovala, naopak bylo možno vidět hvězdy, které dnes už neexistují. O jakém „Orionu“ tedy autor opakovaně píše? Úplně nejhorší ale je, jak se snaží (poctivě co do vynaložené námahy, to třeba uznat) za každou cenu opatřit „důkazy“, že Atlantida byla skutečnost a ne mýtus. Uvedu dva příklady: spisovatel Tolkien využil při psaní svých knih mýty všech možných národů (severské, keltské atd.), mimo jiné i mýtus o Atlantidě, podle které „vytvořil“ svou ostrovní říši Númenor. Sám Tolkien to přiznává. A co pan Wiesner? Tolkien je pro něj další doklad toho, že Atlantida existovala, neboť píše o Númenoru, tedy vlastně Atlantidě… Tomu se říká cyklický důkaz. Druhý takový: mnohokrát se odvolává na známou okultistku, theosofku, madame Blavatskou a na to, co viděla v Tibetu, jaké tam dostala od „Mahátmů“ zaškolení a co tam přeložila za senzační texty o existenci dávné civilizace Atlantidy (dokonce „prý“ dovezla jakési prastaré mapy). Problém je jen v tom, že o tom, že byla kdy v Tibetu, informovala svět pouze madam Blavatská, žádný jiný doklad o tom neexistuje (jednou sama prohlásila, že „v Tibetu bylo jen její druhé já“). G.Lachman, rockový hudebník, spisovatel a mystik, prohlásil k jejímu pobytu: jestli madam Blavatská skutečně v Tibetu byla, pak je bezesporu největší cestovatelkou XIX. století. Narážel na to, s jakými obtížemi bylo v tu dobu možné (tedy vlastně nemožné) se do „zakázané země“ dostat. Pravda, o skoro půl století později, pronikla jiná žena-cestovatelka, Alexandra David-Néel až do Lhasy (pokoušela se o to z jihu i severu). Té ovšem pomáhal adoptivní syn, rozený Tibeťan, a znala perfektně jazyky a zvyky Tibetu. Ale ono stačí si prohlédnout dobové fotografie obou madam, madam Blavatské a paní Néel, aby každý sám posoudil, co bylo a nebylo možné.
Pan Wiesner se tedy snažil Atlantidu dokázat. Jak se mu to podařilo musí posoudit čtenář. Kniha sice připomíná dort, ukuchtěný pejskem a kočičkou, je to soubor skutečných, zdánlivých i nesmyslných důkazů, ale lze si z tohoto dortu vyloupnout i zajímavé rozinky k zamyšlení. Já tuto knihu pana Wiesnera oceňuji, za přečtení stojí (ať na Atlantidu věříte nebo ne), neboť něco neotřelých informací přináší, a proto dávám lepší trojku.