Arvéd

18.06.2016

O existenci Jiřího Arvéda Smíchovského jsem se dozvěděla před přesně dvanácti dny. Díky románu Jana Poláčka na něj ale do smrti nezapomenu. Pořád sice nemám v podstatě tušení, co byl Smíchovský zač, ale je mi to úplně jedno :))

Tak jinak. Malostranský ďábel je moje druhé setkání s tvorbou Jana Poláčka a mně se prostě nesmírně líbí, jak ten člověk píše. Jeho smysl pro detail, schopnost vás vtáhnout do příběhu, který vypráví, obklopit vás houstnoucí atmosférou a jako blikající lucerna vás provést na druhou stranu. Podtitul „Život a smrt mága dr. Smíchovského“ není úplně přesný, protože román zachycuje různé zlomové či jinak významné okamžiky odehrávající se spíše ke konci Smíchovského života – v zásadě od začátku druhé světové války do jeho smrti ve věznici na Mírově. Mám dojem, že se autorovi skutečně povedlo to, oč usiloval – předvést Arvéda jako nejednoznačného a neuchopitelného člověka, jehož hlavní motivací byla touha po vědění (které mělo vést k moci), a který „ďábel“ ho zrovna mrskal, tomu sloužil, jen když mu to pomohlo na cestě za poznáním. Byl ale jen amorální oportunista a nebo měl i světlejší stránku? Dozvíme se sice, že udělal i dobré věci, ale už nikdo neví, co k nim Smíchovského vedlo, zda se jednalo o kalkul nebo prostý projev lidskosti. Po dočtení mi v hlavě zůstalo veliké množství otázek, tím dobrým způsobem. Jsem ráda, že ve Smíchovském nemám jasno.

Struktura románu je cyklická, prokládaná shrnutím společenských a politických dějů z období, které vždy zachycuje následující kapitola. A obloukem se nám tu vrací i ďábel, který mění tvář podle toho, kdo je zrovna u kormidla. Byla to zmršená doba, válečná i poválečná, a plodila zmršené lidi. Otázka, jestli byl Smíchovský zmršenější než ti ostatní, zůstala nezodpovězena, ale už to je vlastně úspěch – pokud si po přečtení částečné biografie „toho kolaboranta a udavače, který doma ve sklepě vyvolával ďábla“ říkáte, že třeba nemusel být skrz na skrz špatný, je to dobře odvedená práce.