Addio, mecenáši!

Štolami věků prošly
naděje pyšné trpělivých mas.
A tvrdé nebe nad hlavami
a tvrdší zemi pod nohami,
tak věčně chodit budem
muž s mužem, žena s ženou
i děti zdivené.

Jako básník mě Toman tedy věru nezaujal. Až na pár výjimek (Drama, Ženil se chudý s chudou, list z memoárů Amorových, proletářskému dítěti) mě jeho poesie nechala naprosto chladným. Nechci říci, že v jeho básních nic není, je cítit, že do nich Toman vložil i něco silného, naneštěstí pro mě, to však do nich vepsal takovým způsobem, že to v nich zůstává a nepřechází to na čtenáře (na mně). On to do nich jaksi zakonzervoval. Nepochybuji, že měl Toman silné pnutí napsat každou jednotlivou báseň (obzvláště, psal-li na první dobrou, až, když měl jednotlivou báseň dokonale a zcela vymyšlenou v mysli).Mnohem více mne Toman zaujal jako autor prozaických textů, které tvoří druhou půli (třetí třetinu) knihy. Tento výběr/průřez autorovými glosami, články, reporty a dopisy, v Tomanovi odhaluje velmi prozíravého, vnímavého, kritického, přemýšlivého, realistického autora, který se nebojí, navzdory tepu doby (svérázná kritika pospolitých komun), kritizovat a vyslovovat svůj názor. Tato část je opravdu nádherná a pokud se budu někdy shánět po Tomanovu dalším díle, bude to hlavně toto prozaické. Jeho poesii přenechám těm, které osloví. Nebýt této prozaické části, šel bych ještě o jednu hvězdičku dolů. Pro tu prozaickou část bych nejradši šel ještě o hvězdičku nahoru, ale to by musela tvořit trochu větší část knihy, ne jen jednu třetinu.

číst dále...