A tak tedy jdu...
Jiří Dynybil
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/420104/bmid_a-tak-tedy-jdu-bbt-420104.jpg
4
13
11
„Na mou duši, že nedokážu přesně říci, kdy poprvé, a především kolikrát jsem odpovídal na otázku, proč jsem se stal na krátkou, leč vydatnou část života poutníkem. Ta odpověď je nesmírně těžká.“ Osobní deník s mnoha zajímavými zážitky a příběhy poutníků z různých končin světa, které Jiří Dynybil potkal na své Svatojakubské pouti ze San Sebastianu ke katedrále v Santiagu de Compostela, po nejobtížnějších trasách – pobřežní Camino del Norte a původní Camino Primitivo. 787 km vytrvalým deštěm i jarním sluncem, městy a vesnicemi, zemí spálenou lesními požáry i takřka nedotčenou přírodou. Na této pouti nelze nic předstírat. Před nikým, a hlavně ne sám před sebou.... celý text
Přidat komentář
Tak jsem to s panem Dynibylem prošel celé. On asi 750 km pěšky a já 450 stránek jeho knihy. A nebylo to zrovna snadné. Na můj vkus je kniha až příliš podrobdá a popisuje trasu, kterou autor prošel opravdu detailně ve stylu: z bodu A jsem šel lesem do kopce, za křižovatkou s velkým duben doprava a pak asi dva kilometry po rovině atd. To bylo pro mě dost únavné, spíš bych uvítal víc emocí, které tato pouť člověku přináší. Ale jinak smekám před výkonem a vůlí, kterou pan Dynybil prokázal vrchovatou měrou a dokázal překonat zdravotní neduhy spojené s jeho věkem a prodělanou nemocí.
Moc se mi líbil deník dlouhého putování severní cestou. Nejen že mnohá místa znám, ale z jiné doby a z jiného pohledu, ale hlavně je to velmi autentický popis všeho, co taková dlouhatánská specifická pěší túra obnáší, odnáší a přináší, znamená fyzicky i psychicky. Opakující se podrobnosti jako budíček, hygiena, maca jako ranní "lomcovák", ty lze průběžně přeskakovat.
Sama bych si na tuhle strastiplnost netroufla, proto mají všichni putující můj nezměrný obdiv. A autor ve svém věku a se svými přiznanými neduhy zaslouží obdiv dvojnásob, nijak si to neusnadnil, sám si zvolil tu nejlevnější variantu ubytování, takže každý večer nocleh na palandách, často po desítkách spáčů, s malým hygienickým zázemím a žádným soukromím. Kterého si zato užil přes den, kdy putoval výhradně sám (myslím, že to snad ani jinak pořádně nejde).
I když tahle cesta u valné většiny poutníků v dnešní době postrádá jakýkoli náboženský podtext, nehledají a nenalézají víru (ovšem doufám, že věřící ji neztrácejí, spíš posilují), tak rozhodně musí chtě nechtě odkrýt, co v každém je. A kdo o tom svém putování dokáže napsat, poutavě a upřímně, si to opravdu užije do dna.
Úžasný výkon v tomto věku , ale když mám hodnotit knihu, tak pro mne zbytečně moc nezajímavých , nedůležitých informací : " Moje prádlo je již vyndané z košíku . Nesu ho k venkovním prádelním šňůrám , visí tam již také jiné prádlo a jen několik zbylých kolíčků . Mám v batohu vlastní a tak pro ně jdu a věším zbytek vypraného prádla "........ dlouho jsem se knihou prokousávala . Jako výživný cestopis by stačila polovina knihy, zbytečně moc nafouklý obsah stále opakujících se informací . Škoda černobílých fotografií ,moc na nich nevynikly ty krásy přírody .......ale je to jen můj názor .
Trvalo mi to, trvalo :-) Déle než cesta panu Dynybilovi. Ale není to tím, že kniha není čtivá. Naopak - je velmi čtivá, je výborná. Pro každého, kdo chce podobnou cestu podniknout, je velmi inspirující. Smekám před autorem, že se pustil ve svém věku a zdravotním stavu do této poutě a je to výzva pro všechny mladší ročníky!!! Líbilo se mi líčení nátur, které cestu vykonávají, jak se k pouti kdo staví a čeho se od "spolupoutníků" může člověk dočkat. Jo a pozor na uřvané Francouze, "velkoprostorové" Španěly a podobné živly :-))
Na mě je tato kniha až moc podrobná. Teď jdu vlevo, teď vpravo, nahoru a dolů. V podstatě, když bych si ji namluvila, tak podle ní do Santiaga trefím. Asi je to tak v pořádku,ale já musela čtení v půlce odložit a po tři čtvrtě roce jsem se k ní zase vrátila a dočetla. Na druhou stranu je zde spousta dobrých nápadů, co si vzít s sebou, kde jíst, co jíst, na těžký batoh využít Camino taxi....super. Klobouk dolů před autorem, ve vyšším věku a ne v úplně dobré zdravotní kondici se vydal na takovou cestu. Obrovskou výhodou byla znalost španělštiny.
Mám Camino v plánu a tak hltám každý cestopis na toto téma. Tenhle byl jeden z těch povedených. Přestože se celou dobu stále jen šlo a lovilo jídlo, kniha se četla sama a bavila mě od začátku do konce. Je vidět, že autor má radost z každého dne a užívá si camino tak, jak to původně bylo myšleno. Pár věcí jsem se i přiučila, třeba menu del dia a camino taxi. Autor má můj obdiv, že v svém věku ušel tolik km s takovou zátěží. Jednou bych to v tom věku chtěla zvládnout taky
Věcně a podrobně popsané putování. Přestože se jednotlivé dny opakovaly a autor věnoval poměrně značný prostor jídlu, se kniha četla dobře. Napsáno racionálně, hezkým slohem, doplněno fotkami. Kromě několika krátkých úvah zde žádné velké duchovno k nalezení není, ale to celkový dojem vůbec neruší. Velký obdiv autorovi, který se vydal na tu nejtěžší stezku v pokročilém věku.
Moc pěkné. Knihu jsem si užil. Prosté vyprávění o chůzi krajinou, jídle a spánku, těch nejobyčejnějších a zároveň nejzákladnějších věcech v životě člověka. Pro mě osobně byla i povzbuzením, že ani vyšší věk a zdravotní neduhy nás nemusí zbavit možnosti zažít dobrodružství.
Doposud každá "caminovka", kterou jsem přečetla, ve mě podpořila chuť - byť iracionální - vydat se na cestu. Tato kniha má však opačný účinek.
Štítky knihy
putování poutníci české cestopisy Svatojakubská cesta
A tak tedy jdu...Kniha A tak tedy jdu... je v
| Přečtených | 15x |
| Čtenářské výzvě | 3x |
| Knihotéce | 21x |
| Chystám se číst | 16x |
| Chci si koupit | 4x |
O tom, že se při „Caminu“ život scvrkne na to, kam složit unavené tělo, co jíst, pít, jaká bude další cesta, o tom píše většina autorů podobných cestopisů. Ale tady to bylo jiné, mnohem hlubší. Vzhledem k autorově výborné znalosti španělštiny, jeho pozoruhodným životním zkušenostem a lidskostí, kterou jsem vnímala z celé knihy, jsem prostřednictvím jeho vyprávění měla možnost lépe porozumět španělské mentalitě, zahlédnout skutečný život Španělů mimo velkoměsta. Zajímalo mě, jaké bylo zrovna „menu dne“, koho na své cestě autor potkal, jaké v něm cesta vyvolávala vzpomínky. A někde mezi řádky jsem pochopila, že skutečný poutník jde do Santiaga s otevřenou duší, setkává se na cestě s ostatními poutníky a s pokorou přijímá skromné ubytování. „A tak tedy (pů)jdu“, pane Dynybile. Děkuji.