A porta inferi

15.09.2020

Jsem zvyklá na Dykovu pozdější tvorbu, která jeho básnické začátky zastíní. Navíc preferuji delší epické básně, takže u mě těžko může něco z autorovy tvorby předčit Milou sedmi loupežníků a Tři (a celkově Buřiče). Přesto jsou už v první sbírce poměrně dobře vidět, co plně vykrystalizovalo až později. Zároveň jde ale ještě jen o takovou planou dekadenci a bezzubé kousání. Vybírám tři básně.

----------
Otázky
----------
Já k svému duchu kdysi děl:
„Co toužil bys a co bys chtěl?“

„Řešiti temné problémy,
záhady všechny na zemi!“

Já k svému citu kdysi děl:
„Co toužil bys a co bys chtěl?“

„Jmout všecku lásku v objetí
a všecku krásu vypěti!“

„A co chce tělo počíti?“
To dělo: „Já chci zemříti!“

-------------
Pohádka
-------------
Jdou udušené sny, zkrocené záchvaty;
jdou lesklé vidiny, jež nikdy nejaty…

A bledé tolik jsou, jak mor by na ně dých’,
jak dole mrtvoly v jezerech zelených.

Tam na dně hnijí teď — a zhyzděná jich líc…
My mnoho cítili a neřekli jsme nic. —

Až bude smutno nám, tam k jezeru jen pojď,
my tiše sedneme a rozvážeme loď.

(A divno bude nám po vodách těchto plout!)
Pochodně dohasly, a nelze dohlédnout

jen v svitu měsíce, jenž čistý, nejatý,
na lesklé vidiny, zkrocené záchvaty. —

------------------------------------------------------------
Ballada z r. 1896 na látku ctihodně starou
------------------------------------------------------------
Jsme všichni lidé křehcí.
Však odpuštění nechci!

Ovšem, jste rozumná, zbožná,
ctnostná i skromná; nu, možná.
— Kdo se to chechtá tak z šera?! —
Eh, jak to bylo jen včera?

Jsme všichni lidé křehcí.
A ublížit Vám nechci!

My šli jsme samotni spolu.
— Dejte ten závoj dolů! —
Těch slov, v nichž žár tak sálá!
A Vy jste poslouchala…

Jsme všichni lidé křehcí.
A dvakrát mluvit nechci!

Ah! Pak ta historka šerá.
Jak dále bylo to včera?
Vy z jeho — kdo to jen věří? —
jste večer vyšla dveří.

Byl přítel můj. Jsme křehcí.
A urážet ho nechci!

Jen jedno řek’ jsem slovo.
(Neslušné, přiznávám, slovo!)
Víte, co spadnuvší modla?!
Eh, časem i ctnost je podlá!

Jsme všichni lidé křehcí.
Já odpuštění nechci!

Nyní jsme hotovi… Skoro!
Snad ještě lecos je choro…
— Byla jste cudná a zbožná,
a já Vás urazil, možná! —

Jsme už tak někdy křehcí:
Však odpuštění nechci!

19.06.2013

Obvykle mám menší problém s básněmi. Po chvíli si přestávám pamatovat, o čem jsem četla a všechny dosavadně přečtené se mi v hlavě smíchají do jedné velké koule, kdy si ani nepamatuji název předchozí básně.
U Dyka je to jiné. Je to náročnější dílko skrz strukturu textu, ale obsahově se mi přišlo velmi zajímavé nejenom proto, že si autor pohrává se slovy, přirovnáními a fantazií čtenáře. Proto se mi to četlo velmi dobře. Je to ale nejspíš podmíněno i slovy, která se opakují, jako duše, temno, tmavé barvy apod. Zároveň ty básně spolu nijak nesouvisí tématicky, spojují je pouze tyto, často se vyskytující se, slova a všudypřítomná skepse.
Dyk u mne celkově velmi stoupl díky této, pomalu až dekadentní, sbírce básní:)