...a golpotoni táhnou

Kniha ...a golpotoni táhnou Jana Pelce je útlá povídková sbírka, která ukazuje autora v poloze groteskní, absurdní a místy sci-fi satiry. Nejde o klasickou realistickou prózu, jakou si čtenář může spojovat s Pelcovým nejslavnějším románem ...a bude hůř. Tady Pelc pracuje s nadsázkou, bizarními situacemi a černým humorem. Výsledek je zvláštní směs hospodské poetiky, společenské karikatury, sci-fi motivů a drsné absurdity.
Titulní motiv Golpotonů je postavený na představě, že na přelomu tisíciletí jsou na příkaz Světové unie odchytáváni lidé trávící příliš mnoho času v podřadných restauracích. Tato výchozí situace je sama o sobě komická, ale zároveň nepříjemně výmluvná. Pelc zde vytváří obraz společnosti, která se snaží člověka upravit, přeprogramovat a využít podle potřeb systému. Hospoda, která u Pelce často představuje prostor svobody, řečí, úpadku i autentického života, se najednou stává místem zásahu shora. Člověk už není osobnost, ale materiál k převýchově.
Síla knihy spočívá hlavně v její absurditě. Pelc dovádí nápady do krajnosti a kašle na uhlazenost. Jeho humor není jemný ani líbivý. Často je hrubý, morbidní, provokativní a záměrně přehnaný. Právě tím může čtenáře buď pobavit, nebo odradit. Některé povídky působí jako ostré groteskní podobenství, jiné spíš jako divoký nápad dotažený možná až příliš rychle k pointě. Kniha proto nepůsobí dokonale vyrovnaně. Má silné okamžiky, ale také místa, kde může čtenář cítit samoúčelnost nebo přehnanou snahu šokovat.
Pelc je tu nejzajímavější tehdy, když pod bizarním povrchem prosvítá kritika moci, byrokracie a společenského inženýrství. Golpotoni nejsou jen komické figurky. Jsou to lidé, které systém označí za problém, protože nezapadají do jeho představy pořádku. V tom je kniha příbuzná dalším Pelcovým textům, kde se objevuje odpor k normalizaci člověka, k falešné spořádanosti a k institucím, které chtějí rozhodovat, jak má člověk žít.
Zároveň je třeba říct, že ...a golpotoni táhnou není kniha pro každého. Čtenář, který očekává pevnou stavbu, psychologickou hloubku nebo vytříbený styl, může být zklamaný. Pelcova metoda je jiná: nadsadit, rozbít, zesměšnit, vyhnat situaci do absurdna. Někdy to funguje výborně, jindy text působí jako literární úlet, který víc stojí na nápadu než na propracovaném provedení.
Přesto má kniha své místo. Je to svérázný, neučesaný a provokativní komentář ke světu, v němž se svoboda jednotlivce může velmi snadno stát předmětem úředního zásahu. Pelc zde není uhlazený vypravěč, ale spíš literární provokatér. A právě tak je potřeba tuto knihu číst. Ne jako dokonalou povídkovou sbírku, ale jako absurdní satirický výkřik, který se směje tam, kde by jiný autor moralizoval.

Pelce lehce podezřívám z vyloupení vlastních tajných hříchů mládí; jakoby co do rozvernosti point, absurdity a námětů prostě zalovil ve studentském šuplíčku, tyto začistil rukou svou již vypsanou, s kmetovským odstupem přihodil něco člověčinky, kanálu i lechtiva, pár hospodsky zatuchlých nářků nad šlendriánem ruky trhu a na trhu tomtéž pak vše obratem i zpeněžil.
Proč ne; nijak ambiciózně pózující Golpotoni své místo znají, ústa v úsměv zvlní, jindy zvážní, občas překvapí a vůbec...za mě fajn tuzemská oddechovka. Takový guláš á la Foglar k ránu, po vydařeném tahu. Což MAŤA vtipně podtrhl albatrosácky zavánějícím „KOD“ lookem obálky; on v něm má asi Pelc vůbec slušné zastání, když mu těch cca 20 normostran netto epiky oilustroval a vyvázal do hardcoveru.

3 nenásilně svérázné ***

„Po ranní cigaretce přišel ten správný tlak ve střevech. Několikrát jsem si spokojeně prdnul a šel na záchod.“

Jak mám rád Pelcovo A bude hůř, tak Golpotony zavrhuji se vším všudy. Opravdu hrozná hovadina. První povidka, která se jmenuje stejně jako kniha má docela vtipné momenty, ale skoro všudypřítomné nimrání se v popisech různých technických udělátek budoucnosti je zdlouhavé a nebavilo mě. Další povídky jsou už úplně o ničem. Žádný humor, žádná akce..nic. Opravdu velké zklamání.

Soubor povídek z nichž některé jsou lepší, některé míň.Golpotoni ušli, trochu mi to připomnělo knihu Zpěv drozda.Další příběhy skoro vždy s netušenými konci.Jako masožravý kůň, hořící děti atd. Někde bylo dost složité odhalit poselství příběhu.Zajímavý počin.

Za mně nemohu jinak než těžce odsoudit do propadliště. A bude hůř je čtivé, skvělé, milovala jsem ji. Cokoli jiného od tohoto autora je brak. Brak a anezlobte se ale zpiťarovy fantasmagorie.

Sbírka povídek A Golpotoni táhnou je svým absurdním způsobem geniální záležitost tohoto specifického autora, u jehož četby člověk občas neví, jestli se má smát, brečet, nebo co si tom jako myslet.