Dlouho jsme se neviděli

Evan Hunter viackrát dokázal, že písať vedel, najmä Džungľa pred tabuľou je úžasná. A presne to, že je (bol) majster písacieho stroja (a rachotu z neho vychádzajúceho), opäť ukázal v celej kráse v tejto knihe. Áno, niektorí budú namietať, že je kniha rozvláčna a niektoré pasáže by tam nemuseli byť, no ja s nimi nesúhlasím. Práve tie pasáže sú na tomto príbehu to, čo dodáva knihe chróm, ktorý sa na slnku leskne a oslepuje, žiaden vyblednutý plast. Jednoducho, čitateľ vie, že Isola (teda New York) bol v roku 1977 peknou dierou a napriek jeho nedostatkom, smradu z kanálov, kriminalite a nikdy nespiacej náture, mal toto mesto rád. Takto bude kniha tiež na mňa pôsobiť a za to som Evanovi naozaj vďačný. Aj za v podstate sólový príbeh pre sympaťáka Carellu. Teším sa na ďalšie stretnutie.

Klasický McBain. Motiv a pachatele jsem tentokrát uhodl celkem brzy.
Velmi uspokojivé.

Pěkný a zajímavý příběh, který shazují dlouhé úvody jednotlivých postav a popis města. Kdyby nebylo možné dát půl dám 5 takto 4,5

Klasický Ed McBain. Dlouhé popisy ulic, vyšetřování, slepeckého života. Ale mě to baví, proto ho čtu. Hodí se na dlouhá čekání, má uklidňující tempo a rozuzlení potěší.

Ano a zase ano, spisovatel umí zaujmout čtenáře nebo posluchače jako v mém případě. Akniha od které se nešlo odtrhnout. Opět autor popsal velmi precizní a puntičkářkou práci detektiva Steva Carelly. Vyšetřují se vraždy tří slepých lidí. Motiv se řeší až v dávné minulosti. Smekám a tleskám.

Skvělý motiv vražd slepců. Steve se zamýšlí nad tím, proč a kdo?
Ale velmi a velmi zdlouhavé, zejména poslechem audioknihy. Zejména první polovina knihy oplývá omáčkou a popisem města. Stále jsem čekala na konfrontaci psa a pachatele, no a nic.

Carella předvedl zase perfektní práci s přispěním svých kolegů.
Tentokrát jsem ale poslouchala audioknihu a to bylo obzvlášť zdlouhavé.

Detektiv Carella musí mít nervy jako špagáty.
V tomto případu hraje hlavní roli mravenčí detektivní práce. Pomocí klasických postupů se řeší vražda slepých manželů. Koho baví postupné zajišťování stop a důkazů včetně slepých uliček (navíc v době, kdy nejlepším komunikačním nástrojem byla pevná linka), bude spokojen. Kdo popisy moc nemusí, měl by se poohlédnout po jiné knize.

Steve Carella řeší případ děsivější než je běžný průměr vražd ve velkoměstě Isola. Co je to za šíleného magora, který vraždí slepé lidi? Dokonce veterána války ve Vietnamu, který ztratil zrak při službě vlasti!
Carella tápe při hledání stop a analýze snů vojáka trpícího posttraumatickým syndromem. Detektivové nepoužívají při pátrání psy, ale tentokrát jim jeden slepecký pes s vyřešením případu pomůže!

Velké sólo pro Steva Carellu, zaplněné jeho trpělivým pátráním - popojížděním, vyptáváním, přesvědčováním, tu a tam dokonce i flirtováním. McBain jako by četl naše komentáře, které stále dokola upozorňují na jednoduchost zápletek a malý počet stran, a tak se v pokračování s pořadovým číslem 32 pořádně rozjel. Tentokrát tedy netradičních 344 stran, jsou tu delší, ale o to reálnější dialogy, podrobnější popisy osob, místností, ulic, časté retrospektivy (gangy v mládí, válka ve Vietnamu), tu a tam podrobná citace zákonů, a také častější kritická a přiléhavá zamyšlení nad vývojem Isoly, což se asi dá zobecnit na všechna americká velkoměsta v roce 1977.
Změna, která neublížila ani nepomohla.
85 % (zatím 140 hodnocení s průměrem 80 %).

80%

Výborná detektivka. Když jsem ji četla poprvé, nelíbila se mi tolik, jako dnes. Možná mně připadala zdlouhavá, teď mi to vůbec nevadilo a dala bych čtyři *.

Po letech letoucích znova...
Vlastně úplně nedokážu pochopit, proč mám McBaina tak ráda, jeho knihy jsou plné opakovaného násilí na ženách, na nemohoucích, na zvířatech... přesně všechno, co je pro mě nepřijatelné... a stejně ho hltám jak kdysi v patnácti :-)

Tohle mě bavilo, skoro do konce. Carella předvádí, jak úporná je práce vyšetřovatele. Svědkové nechtějí spolupracovat, stále někoho musí přesvědčovat, až vyhrožovat, aby se s ním vůbec bavil. Trochu škodolibé. Ale podle mě patří k těm lepším z 87. revíru. Až ten konec byl takový nějaký... prostě že bylo už potřeba to ukončit.

Za mě jedna z autorových hodně slabých, až nudných knih. Druhá polovina, místo aby spěla k finále a rozuzlení se neuvěřitelně vlekla.

Klasická pomalá detektivka, kde jsou do puntíku rozebrány všechny hlavní i méně důležité postavy. Trochu mě rozčilovaly zdlouhavé dialogy, kde z jednoduchého úkonu byla akce na dvě stránky a dokonce se tázaný dotazoval "Co?" a otázka se opakovala. Tohle schéma je vhodné do filmu ale ne do knihy. A taky bych tam polovinu lidí propleskla za chování k chudákovi psovi, počínaje Carellou a policistou, který měl na starost služební psy, konče. A kde pes skončil si nejsem úplně jistá...

To je snad nějaká osobní zkouška autora, nakolik je schopen své dílo nudně prodloužit o nepochopitelné kraviny až do samotného usmrcení čtenáře.

Tento starší prípad 87. revíru som počúvala ako audio. Pokojný, takmer flegmatický hlas Jiřího Zavřela sa ku Carellovi hodil ako uliaty a iba podčiarkol atmosféru veľkého zlého mesta spred štyridsiatich rokov. Telefonovalo sa z búdok na uliciach, údaje o predchádzajúcich činoch, či zloduchoch vyhľadávali policajti prácne v kartotékach. Žiadne mobily, kopírky, počítačové programy a identikity, naopak, veľa trpezlivej, mravčej práce detektívov z osemdesiatsedmičky. Zdĺhavé a podrobné vypočúvania svedkov a podozrivých vyznejú tak nevyhnutné a v dnešnej hektickej dobe takmer neuveriteľne vyústia k odhaleniu páchateľa a motívu.

Někdo vraždí slepce! A chlapci z 87. aby snad čarovali nebo co. Chytají se kdečeho, i snů, a já jim nedovedu poradit, i když sůvíme do šírání. Ale to, kde skončí hafan, jsem tipovala správně hned :-)))

Už jsem to fakt nevydržel a odložil jsem to, když ti úžasně chytří detektivové již poněkolikáté řešili, co s cvičeným psem. Pak jsem se k tomu ale vrátil a nakonec se mi to docela líbilo. Člověk si musí zvyknout na McBainův styl, který je chvílemi trochu rozvleklý.