10 000 kilometrů pěšky Jižní Amerikou
Jan Rendl
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/461380/bmid_10-000-kilometru-pesky-jizni-amerik-KUH-461380.jpg
4
162
48
Téměř třicetiletý prodavač a příležitostný cestovatel se rozhodne pěšky přejít Jižní Ameriku. Jak to může dopadnout? Vzdoruje jazykové bariéře, drogám v kolumbijských ulicích a všudypřítomné chudobě. Vydává se do nitra kontinentu, aby poznal nový svět i sám sebe. V Kolumbii se setkává s neuvěřitelně srdečnými lidmi a naprostým minimem překupníků. Dostává se do Ekvádoru, který mu pokládá do cesty všechny překážky ze svého arzenálu. Dokáže se popasovat s nelidským vedrem v horách či lijáky uprostřed deštných pralesů? Opravdu se zatoulá do jediné české hospody na kontinentu a okoření si putování pekelnou kocovinou? Proč se v Peru málem ožení a následně sám vyběhne menší šestitisícovku? Zkrátka nemá na cestách ani chvíli klid. A to ještě netuší, co ho čeká na hranici s Bolívií…... celý text
Přidat komentář
Jasný Zibura to není, ale i tak to bylo velmi příjemné čtení. Co se mi líbilo nejvíce, je právě ta surová jednoduchost, kdy autor píše o tom, jak ho trápí zažívání, jak vše nejde, jak si vysnil apod. Protože zpocených cestopisů nabušených trénovaných týpků už tady bylo moc.
Cestopis pro ty, kteří ke sprostému slovu nesáhnou jen výjimečně, mají rádi fekální humor (i fekální příhody) a mají pocit, že pravidla se na ně nevztahují. Kniha je neuhlazená, surová, nic nepředstírá, před čtenářem je brutálně otevřená. Cílem je přejít Jižní Ameriku od severu na jih, co se postaví do cesty je spíše na osudu, než autorovu plánování. Ostatně na začátku si stanoví 10 000 kilometrů a návštěvu Machu Picchu, ani jednoho se v této knize nedočkáme. Bez vysvětlení totiž končí v polovině na hranicích bouřící se Bolívie. A takový je i styl psaní – něco se nakousne a nedopovídá, dobrá příhoda se bez gradace shrne do jednoho odstavce, ale setkání s nějakým člověkem/skupinou/rodinou může zabrat i několik stránek. Sem tam se v infoboxu objeví seznámení s místní zajímavostí, ale ty by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Spíš se dočkáte stránek a stránek o tom, co vše a s kým autor vypil, snědl a kde a jak vylučoval (to už sám...). A taky opakovaného nahlédnutí do autorovy alkoholicko-bezdomovecké minulosti.
Takto, rozhodně to není špatná kniha. Jenže cestopisů vychází dost a dost a člověk tak hledá nějaký přesah. Ziburu člověk může číst kvůli jeho sebeironii, zábavné práci s jazykem, v posledních knihách i pro místní zajímavosti. Poláček zase dokáže ze stopování udělat svým léta pilovaným novinářským jazykem opravdové dobrodružství. A nedávné Čínou nahoru i dolů je spíše o tom, s kým ne/cestovat, než jen o čínských zajímavostech. V 10 000 kilometrech podobně můžeme najít snahu ukázat, že lidé jsou dobří všude (snad až na ten Ekvádor, že :), pravidelně se příběhem prolínají venezuelští uprchlíci a kromě pěší cesty se autor přibližně jednou za 1000 kilometrů vrhne na dobývání jihoamerických vrcholů, jako je Huascarán, Coropuna nebo Cotopaxi. Jenže stejně jako u zbytku knihy to není nijak cílené – mírně rozvedený a přepsaný deník doplněný obstojným množstvím fotek (za ně knize rozhodně plus)... To není špatné, ale nestačí to...
Ztotožňuji se s komentářem SkiEver, jen s tím rozdílem, že mě spíše nebavila první třetina, pak už jsem si zvykla.
Cestopisných knih jsem přečetla už více, osobně preferuji deníkový zápis s datem a počtem km pro lepší orientaci na časové ose. Musím ale ocenit zpracování knihy, docela dost fotek, které byly v knize rozesety a v neposledí řadě, že jsem nikde neobjevila žádnou chybu ani překlep. Oceňuji také červené bloky s historickými podrobnostmi.
Respekt všem, kteří se na takový trek vydají. Tady mě trochu štval ten nezodpovědný přístup autora, který jde často na hranu i za hranu. Tímto mi k srdci moc nepřirostl. Ač nejsem žádná cimprlína, tak tam na mě bylo zbytečně moc fekálních informací. Sice mě vždycky zajímalo, jestli cestovatelé mívají problémy s místní vodou a potravou, ale spokojila bych se s míň detailními informacemi. Často bývá konec knihy kvůli našlapaným kilometrům už dost uondaný, ale tady to zpestřuje ještě malé drámo na hranici Peru a Bolívie. Co jsem ale postrádala bylo trochu humoru. Všehovšudy jsem se pousmála 2x.
Do půlky knihy jsem to na vysoký počet hvězd neviděla, ale postupem času se u Jendy objevila i jistá dávka pokory, která mi zpočátku chyběla a tak dávám 4* a přečtu si i druhý díl.
Hodnotím za čtyři, ale hlavně proto, že tento žánr je pro mne stále v podstatě novým. Mám za sebou jen pár Ziburů a jednoho Šímu. Stále čtu s tím, že obdivuji odvahu autorů a říkám si u toho "Co kdybych já ...". Jinak bych asi byl přísnější.
Je pravda, že tento cestovatel mi k srdci nepřirostl. Trochu mi zde chybí ta pokora, kterou jsem viděl u jiných. I když chvílemi se o to Honza snažil. Skoro bych řekl, že člověk s takovou minulostí bude vědět, kdy říct alkoholu ne, ale spíše se zdá, že na cesty vyrazil jako na velkou pijatiku. Nechci ale soudit, třeba by se domorodci skutečně vážně urazili, kdyby pár těch panáků po cestě odmítl. A ačkoli nejsem žádný puritán, některé "vtipy" mě tak úplně nepobavily.
Název knihy je trochu zavádějící, jak už tu zaznělo. Přiznávám, že mne zarazilo, když se blížil konec na 5000 kilometrech. Neplánoval jsem další Rendlovu knihu číst. Nicméně mne zbytek cesty zajímá dost na to, abych pokračoval dále ještě aspoň s touto.
Moja prvá cestopisná kniha bola vlastne o seržantovi Bourgogne z napoleonskej ruskej akcie. Motív tohto "cestopisu" sa, pochopiteľne, líši od motívu Jana Rendla z inej doby. On si vybral dobrovoľne túto cestu. Nie je na škodu si prečítať ju, asi je trochu slabšia kvôli autorovým osobným prejavom, ktoré sú proste výsledkom jeho mladého veku a ktoré trochu narúšajú účel knihy poskytnúť informácie o krajinách bez ohľadu na jeho opakovanú snahu dokázať čitateľovi, že "mám u prdele, či sa vám moja kniha bude/nebude páčiť". Na jednej strane to chápem, ale ak chcem už toľko negovať správanie Európanov, zrovnávať nezrovnateľné (popravde), tak asi by to malo mať buď vlastnú kapitolu, alebo vlastnú knihu. Ak chcem poukázať na svoju neovládanú chuť na OH, ok, vlastná kapitola... Ani ja nemusím Slovensko, neznášam Slovákov, no ak už idem niečo produkovať na verejnosť, je to otázka zodpovednosti a dôkaz určitej zrelosti ovládať sa, čo sa zatiaľ autorovi miestami nepodarilo, neva, asi bude druhý diel, možno to bude mať viac pod kontrolou, ja si druhý diel určite prečítam, táto krajina ma zaujíma:) Takisto každému je jasné, že ak ide niekam za podobných podmienok existovať, tak to bude spájané so smradom, kadením a pod., preto je naozaj zbytočné to ustavične pripomínať a ak mi pamäť dobre slúži, v druhej polovici knihy tieto živočíšne pripomienky sa čoraz častejšie opakujú, znižuje to kredit knihy, lebo ozaj je dobrá. Čo mi ako sčítanej osobe vadilo viac než výkaly, je skladanie viet. Prakticky veta za vetou v takomto postupe: kladná veta, za ňou odporujúca veta... alebo neutrálna veta, za ňou odporujúca veta. To je dôkaz toho, že buď človek nemá skúsenosti s písaním, alebo sa editori veľmi rýchlo ponáhľali s vydávaním. Podľa mňa to bude druhá varianta, lebo editori sú tu od toho, aby na takéto chyby upozorňovali a boli k autorovi úprimní. Aby v každej druhej vete boli slovíčka v kontexte negácie ako "ale", "jenže", "avšak", "sotva"? Treba zaradiť spiatočku a napchať tieto slovíčka do špajze, zavrieť ju a začať skladať vety čitateľne stráviteľné:)
Prečítať odporúčam, človek sa dozvie kopec vecí, fotky sú krásne a ku knižke som sa dostala cez poznámku v jednom ženskom časopise, ktorá má zaujala: autor do veľkej miery popisuje detičky z JA, a je to tak. To mi príde veľmi milé, a tie deti sú zlaté. Aj celkovo ľudia z Kolumbie, Peru, že takto prichýlia človeka, je príjemné si o tom čítať. O dedovi bez ruky v ružovom svetri, ktorý ho zviezol autom. Pripomína mi to Turgeneva a jeho Poľovnícke zápisky, kde tiež takto putoval a ľudia mu dávali nocľah.
Upřímně moc nevím, co si o knize myslet, mám z ní smíšené pocity. Každopádně v první řadě musím ocenit autorovu odvahu!
První půlka knihy mě opravdu bavila, příběh je čtivý a hezky napsaný. Ale asi od poloviny už jsem četla spíš jen proto, abych knihu dočetla. Nevím proč, možná mi moc nesedl někdy až nezodpovědný přístup, kdy se autor dostává často do nebezpečných situací, protože se nepoučí z chyb a spoléhá na své štěstí. Chápu, že při takové cestě je to někdy nevyhnutelné, ale přišlo mi, že často si to zbytečně komplikuje sám. Tenhle přístup mi zkrátka moc sympatický není, ale někomu třeba ano.
Musím ale pozitivně hodnotit upřímnost, s jakou je kniha napsána.. že si autor na nic nehraje, přizná svou chybu a umí dobře popsat své emoce v každé situaci. Ve výsledku se mi kniha spíše líbila, nicméně Ziburovy cestopisy mě oslovily mnohem víc.
Musím říct, že hodnotím záporně. Příběh, který měl jistě obrovský potenciál, někdo vzal, pomačkal a odhodil na podlahu. Autor hledá slova, těžkopádné vyjadřování se prolíná s vytrvalým, narcisistickým hukotem, načež melancholickým, monotónním způsobem natahuje do bizarních rozměrů souvětí. Celkově se takto kniha nesmyslně natahuje. Na začátku knihy jsem zoufal, už jsem myslel, že těch 10 000 km nachodí na letišti. Při čtení jsem neustále pociťoval vnitřní neklid, jako bych tušil, že možná čtu neupřímnou zpověď, nevyzrálého autora. Srovnávání s Bukowskim je samozřejmě naprostá šílenost. Pro jednodušší čtenáře se příběh může zdát okouzlující, nicméně pro zkušeného, naprostá ztráta času. Takových průměrných cestopisů máme mraky. Fota s obalem hodnotím poměrně kladně, až na pár drobností. Používám jako podložku nohy, viklajícího se stolu.
Jedinečný cestopis, který si na nic nehraje. Ukazuje pravou tvář jihoamerických zemí i jejich lidí pohledem člověka, který zažil možná podobné a který díky způsobu cestování se dostal místním lidem blíže než ostatní cestovatelé nebo i cizinci zde dlouhodobě žijící.
Kniha není pro ty, kdo mají rádi uhlazené lifestylové cestopisy od lidí, kteří zemí prosviští za 3 týdny, popisující top lokality či podivující se zvykům místních. Naopak je pro ty, kteří o věcech více do hloubky přemýšlejí a rádi poznávají jiné kultury se vším všudy. Je pro ty, kteří vidí pod povrch a mají rádi upřímnost v jakékoliv podobě – od popisu lidí, náročnosti cesty nebo střevních potíží či kocoviny. V knize se skrývají opravdové lidské příběhy, lidská sounáležitost a zájem o druhé, která se v dnešní době tolik nevidí.
A také velká lidskost v srdci autora, která je možná kvůli nelehkým životním osudům někdy schovaná pod (pro někoho) drsnějšími obraty. Životní osudy Honza prokládá knihou nerušivě a osobitě – např. když zmiňuje pochopení pro jiné vzpomínkou na dobu, kdy spával v plastové trubce na dětském hřišti.
Hlavním linií knihy je náročná pěší cesta. Myslím, že i přes velmi barvitý popis, náročnost cesty dokáže pochopit na sto procent málokdo, včetně mě, protože to se musí asi zažít. Ač do Peru jezdím pravidelně a chůze pěšky mi není cizí, pravidelně při průjezdu pouští po Panamericaně nebo při nevlídném počasí vysoko v horách žasnu, co vše absolvoval a dokázal. A k tomu cestu ještě prolíná myšlenkami a problémy jeho současného života s upřímností jemu vlastní. Což ne asi každého osloví, protože ne každý si je schopný své problémy sám přiznat.
Jižní Ameriku, potažmo Peru znám velmi dobře, protože jsem zde několik let žila. Ze všech cestopisů, které jsem kdy o Jižní Americe nebo Peru četla, mě rozhodně tento oslovil nejvíce, svoji pravdivostí i tím, jak dobře vystihuje povahu místních lidí prostřednictvím Honzových autentických zážitků. Jejich pohostinnost, někdy lehkomyslnost, vřelou a srdečnou povahu a ochotu se podělit i o poslední zbytek toho, co oni sami mají. A mix osobních (často bláznivých až nebezpečných) zážitků, popisu lidí, krajiny i historie ve spojení s autorovým spisovatelským talentem přivádí knihu k dokonalosti.
Čte se mi to nepříliš dobře , je to spíše jako soukromý deník než kniha pro veřejnost, moc se nedozvíme o okolí , no každý nemá ten dar být spisovatelem …
Podle mne velmi pěkný a velmi realistický popis pěšího cestovatele, který jen výjimečně přijme svezení. Ocenila jsem především, že si autor na nic nehraje – asi proto, že se svými životními zkušenostmi nemá žádné intelektuální výlevy zapotřebí a dokáže být vděčný za drobnosti. Líbí se mi používaná čeština s jen pár chybějícími čárkami a naprostým minimem nespisovných výrazů, k jejichž častějšímu použití barvité příběhy určitě sváděly. Krásně se četla i díky pestrým popisům přírodních krás, městských památek, cestovatelských úspěchů i nesnází, života chudých a přitom štědrých místních obyvatel, i problémů, jimž procházené jihoamerické země čelí a jejichž absenci my ve střední Evropě považujeme za samozřejmost.
O hvězdičku míň si autor vysloužil opomenutím vysvětlení, proč se počet v rámci knihy ušlých kilometrů liší od jejího názvu – bude druhý díl? byla situace na konci knihy nezvladatelná? – čtenářovi by stačila jedna objasňující věta, takto se musí jen dohadovat.
Musím konstatovat, že tenhle duševně poněkud nevyrovnaný vašnosta s minulostí, která zrovna není k chlubení, mě nějak moc nezaujal prakticky od samého začátku. Nějak mi nesedl jak způsob jeho vyjadřování, tak i způsob jeho cestování, ne tak tím, že šel pěšky, jako tím, jak se při tom prakticky celou dobu choval, porušování zákazů, v tom si dost libuje, prakticky celou dobu se chová jako totální pitomec, opakuje pořád ty stejné chyby, pravidelně prochází městy skrze slumy a podobné pochybné čtvrti a čeká, jde jakou chytí, vypadá jak bezdomovec, kde může, tam se ožere, několikrát se dozvíme i kde a jak "odložil" svoje exkrementy....
Ne, tohle byl trochu krok vedle.
Případným dalším literárním počinům tohoto autora se raději obloukem vyhnu. A to bez ohledu na to, že ač je jeho cesta původně avizovaná skrz celou Jižní Ameriku, tak končí vzhledem ke čtenáři dost neurvalým způsobem při úprku v městě Desaquadero na hranici Peru a Bolívie, kde tehdy panovaly nějaké nepokoje, vystoupením z loďky po přejezdu řeky, která město rozděluje mezi uvedené státy. Ne, fakt nějak nechci vědět, do jakého dalšího průseru se tenhle trotl řítil.
Za mě poměrně vachrlaté tři hvězdičky, po předchozích dvou cestopisných knížkách od D. Gawliczkové a V. Lavického docela zklamání. A radši nad tím přestanu uvažovat, nebo půjdu ještě o jednu níž. I ten název je vlastně docela zavádějící, kniha určitě nepopisuje 10000 ušlých kilometrů, když krátce před koncem autor popisuje nadšení z toho, že zdolal 5000.
Mám cestopisy rád a tento se velice dobře četl. Napsán přesně tak, co v danou chvíli cestovatel prožívá, co se mu honí hlavou... A obdivuhodnou je i zvolená forma cesty, pěšky. Tudíž rizik v neznámých končinách přehršle, o to víc zajímavé, jak si autor dokázal vždy poradit.
Krásna kniha, veľmi veľa zaujímavých pasáží. Človek si uvedomí, že aj keď ma zlý deň, počas ktorého sa mu stanú nepríjemné veci, tak stále je na tom lepšie ako ľudia na inom kontinente. Neplatí to len pre Južnú Ameriku, ale aj pre iné oblasti ako napríklad India. Na rozdiel od nich máme pevnú strechu nad hlavou, pohodlie domova v teplej posteli a jedlo 5x za deň, ktoré není tvorené len zo zemiakov a suchej ryže. Autorovi sa podarilo napísať parádny kúsok, ktorý určite stojí za prečítanie. Predstavivosť dopĺňajú nádherné obrázky. :-) len škoda, že približne od 3/4 knihy bola kniha už jednotvárna a písaná akoby narýchlo. Preto o hviezdu menej.
Autor nechal všem ostatním českým cestovatelům vybouchnout do tváře bombu a napsal upřímný cestopis. Bohužel, ne každý jeho styl ala "Bukowski na cestě" dokáže přijmout. Knížka si na nic nehraje, narozdíl od Zibury a dalších podobných. Od člověka, který přešel pěšky Jižní Ameriku, nelze ani očekávat, že by během cesty občas nebyl vulgární. Mě je v tomto autor naopak sympatický. Navíc osa příběhu je úplně někde jinde. Kniha je komplexní, má přidanou hodnotu a tím jde daleko za hranice běžného cestopisu. Kdyby šla dát šestá hvězdička, byla by tam.
Tato kniha mne bohužel nebavila. Autorovo vyjadřování mi cca ve čtvrtině knihy začalo vadit.
Klobouk dolů, obdivuju silnou vůli, překonávat jak životní, tak i překážky na jeho putování. I když nutno dodat, že za většinu může děkovat jen sám sobě, jak i on v knize několikrát podotkl :)) Miluji cestování, a Honza mi přiblížil místa, na která se já už nepodivam, a za to mu patří dík, a dík i za jeho dobré ️srdce...
Na knihu jsem se těšil a celkově se mi líbila. Jedná se o cestopis, ve kterém autor jde pěšky Jižní Amerikou. V této knize prochází čtyřmi státy: Kolumbií, Ekvádorem, Peru a Bolívií. Jedná se o autorovu prvotinu. Knihu hodnotím na 80 %.
Zajímavý je život autora. Přiznává se k řadě věcí z minulosti, příliš neplánuje dopředu, řekl bych, že někdy zbytečně hazarduje se životem, je tvrdohlavý a mnohdy neposlouchá rady ostatních a rozhoduje se podle sebe, což sebou přináší rizika. Žije přítomností.
Kniha si na nic nehraje, auror je Moravák z Havířova (kousek od mého města Karviná). Cestopis se čte dobře a odráží autorovu osobnost takový jaký je ve skutečnosti bez všech příkras. Takže občas v knize nalezneme nějaké nadávky, alkohol, humor, tvrdohlavost. Cestopis působí realisticky a nenudil jsem se. Určitě autora obdivuji, že se rozhodl jít pěšky po těchto zemích a vydává se všanc různým dobrodružstvím. Autor se občas zamýšlí nad životem a bylo pozoruhodné, jak jsou lidé pohostinní a dokážou pomoci v státech, které během svých cest navštívil, což je zcela odlišné v Česku. Během svých cest se také sveze autem nebo jinými dopravními prostředky. Zajímavé bylo, že autor má negativní postoj k sociálním sítím (Instagram) a cestuje nejraději sám. Na YouTube jsem viděl také rozhovor s autorem, který byl zajímavý.
Kniha je pěkně graficky zpracovaná včetně autorových fotografií. Kapitoly jsou krátké, takže stránky utíkají jedna za druhou. Některé pasáže jsou zvýrazněny červenou barvou, což znamená, že se dozvíme více informací z historie. Na některých místech v knize vidíme text v červeném obdélníku, ve kterých se nachází citáty, které nalezneme v textu během jednotlivých kapitol. Líbí se mi také přední a zadní předsádka knihy. Na přední předsádce je zobrazena mapa jihoamerických států včetně trasy, kterou autor putoval. Jeho trasa začíná v Kolumbii a končí na hranici států Peru a Bolívie. Na zadní předsádce je zobrazena fotografie cestovního pasu a deníky, do kterých si psal poznámky ze svých cest. Kniha končí v polovině autorovy cesty, takže budu zvědavý na druhý díl této knihy a další jihoamerické státy, které autor navštívil a další zážitky, které prožil.
Kniha má pěkný přebal.
Honzovu cestu jsem sledovala na jeho FB, takže jsem znala styl psaní a věděla do čeho jdu. Je to velmi čtivá kniha a taky velmi zajímavá. Fotek teda bylo nedostatek, očekávala jsem jich tam víc. A taky už se mi začínala přejídat ta přemíra alkoholu. Každopádně kniha stojil za přečtení a mohu ji doporučovat dál.
Štítky knihy
drogy cestopisné příběhy cestopisy Jižní Amerika Peru domorodci české cestopisy Kolumbie Bolívie
Autorovy další knížky
| 2021 |  10 000 kilometrů pěšky Jižní Amerikou |
| 2021 |  10 000 kilometrů pěšky Latinskou Amerikou |
| 2022 | Pěšky Kolumbií pod rouškou covidu |
Tak jo, zaprvé musím upozornit, že jsem ovlivněná, Honza je náš (s manželem) dlouholetý kamarád, a i když se už skoro nevidíme, tak prostě je v našich srdíčkách zakořeněný.
Zadruhé normálně cestopisy nečtu, takže vůbec netuším jak má takový cestopis vypadat. Dokonce jsem slyšela názor, že když podobnou literaturu nečtu nebo není pro mě cílená, tak vlastně můj názor je zbytečný, ale já Vám ho tady stejně napíšu. :D
*
Mně se to líbilo. Honza píše tak jak mu pusa narostla, píše tak jako by vyprávěl kamarádům, takže mně to nepřišlo nijak rušivé a divné, protože jsem si ho úplně představovala, jak nám to vypráví. Na druhou stranu chápu, že jeho osobitý styl někoho může pohoršovat, ale banán.
Řádky odsýpají a mnohem rychleji než kilometry, které musel Honza nachodit, ale bavilo mě to od začátku do konce, i když jsem to četla neskutečně dlouho (mimino). Dneska jsem však zfoukla dvě třetiny knihy a šup, je dočteno.
Takže Honzo, jak jsem slíbila, do vydání druhé knihy jsem to dočetla a moc se těším na druhou část tvého putování.