Podobnosti, náhody a setkání zvláštního druhu
Stalo sa Vam niekedy, ze sa Vam zdalo, ze ste sucastou knihu ktoru citate? Pri mojej dovolenke v Prahe som si kupila knihu Jak vypestovat na anglicke zahradce ceskeho trpaslika a kedze som mala stretko blizko Narodneho divadla tak som si zasla oproti do kaviarne Slavia. Otvorim knihu a citam: "Sedela sem v prazske kavarne Slavia a cekala sem ..." To bol velmi zvlastny pocit. Tak zacinala tato uzasna kniha , ktora mi velmi pripomenula anglicky vidiek kde som tiez cast svojho zivota zila
Text příspěvku byl upraven 15.02.18 v 20:55
Takové věci se mi nejčastěji stávaly, když jsem četl "Dumasův klub". Skoro jsem začínal být paranoidní (tedy více, než jsem v normálu).
"déjà vu" (už viděno) - vůbec to není úplně výjimečné, mně se to spíš stává při běžných situacích: tady jsem už někdy musela být, s tímhle člověkem jsem už přesně o tomhle jednou mluvila, přesně vím, co bude následovat, atd....
@ddkk - Ale pokud vím, tady není řeč o "déjà vu". Ne o pocitu, že ten okamžik jsem již prožil. Studienka psala o něčem docela jiném... Stačí si přečíst její první větu "Stalo sa Vam niekedy, ze sa Vam zdalo, ze ste sucastou knihu ktoru citate?"
ešte je jedna možnosť. Že niečo prežívam a zároveň si to kontrolujem s knihou, alebo s filmom - na môj vkus k tomu dochádza u mňa príliš často a vo vyhranených situáciach.
studienka: Nikdy se mi nestalo, aby kniha popisovala přesně to, co právě dělám. To musel být nevšední zážitek. :)
R.E.M - to teda bol zazitok autorka sa mala v kaviarni stretnut s anglickym kolegom. Bol to pocit, ked som si myslela, ze ta kniha bude o mne.
Ne úplně součástí knihy, ale našla jsem se v jedné z hlavních postav. Kdysi mi kamarádka řekla, že v knížce Chu temnoty od Alexandry Ivy jí postava (vlkodlačice) Darcy připomíná mě. Nechápala jsem, ač jsem knihu zhltala jedním dechem, protože upířiny od Ivyové se mi líbily. Když jsem se před dvěma lety ke knize vrátila (celou serii si četla znovu), tak jsem skutečně vypozorovala, že Darcy má stejné návyky, zlozvyky a reakce, jako mám já.
(Miluju vlky, taky si pojmenovávám rostliny a povídám si s nimi, ...)
Přečetla jsem si knížku Dopis od Kathryn Hughesové. Jeden z hlavních hrdinů se jmenoval Billy Stirling. Knížka byla vydaná v roce 2015.
Před nedávnem jsem si dočetla knížku od Jojo Moyesové - Poslední dopis od tvé lásky. Hlavní hrdinka se jmenovala Jennifer Stirlingová. Knížka byla vydaná v roce 2010.
Nepřipadá vám zvláštní, že oba hrdinové ze dvou knížek mají stejná příjmení a v obou knihách hraje jednu z rolí dopis ? Každou knihu napsala jiná spisovatelka.
Příjmení Stirling je ve Skotsku, potažmo v Británii resp. v anglicky mluvícím světě natolik běžné, že jeho frekvence v literatuře možná jen napodobuje frekvenci příjmení Stirling v životě. Stirling je bývalé hlavní město Skotska, slavný hrad, a kdyby v české literatuře se dvě - tři postavy v různých knihách jmenovaly kupř. Hradčanský / Hradčanská, tak bychom autory asi nepodezírali ze vzájemného "opisování."
A pokud jde o příběhy, v nichž hraje významnou roli nějaký dopis (napsaný, nenapsaný, zadržený, omylem neodeslaný, cizí - omylem otevřený, cizí - neoprávněně čtený atd.) - těch je také hodně.
Lucy Maud Montgomery napísala knihu, kde sa hlavná hrdinka volá Valancy Stirling a dôležitú úlohu hrá list. Proste náhody, žiadnu záhadu by som v tom nehľadala.
Hlavně...kdyby se do toho člověk pořádně zakousnul, tak by našel mnohem víc věcí u mnohem víc autorů a vzniklo by mnohem víc (teoretických) konspirací...
Pokud knihy spojuje jen příjmení Stirling a dopis, tak jde podle mne o náhodu.
A jak zmínila Koka: příjmení/pojmenování Stirling je běžné, z technické oblasti lze zmínit Stirlingův motor, pojmenovaný podle svého tvůrce, či britský bombardér Short Stirling z období druhé světové války.
Jak píše Naias, prostě náhoda či inspirace stejnými prvky v literatuře, toho je literatura plná.
S Harrisovou knihou Otčina mám spojený psychadelický a zašmodrchaný zážitek (píšu o tom právě teď v recenzi, ale do této vláknité rubriky se myslím hodí). Stejnojmenný film se totiž natáčel v Praze, takže na místě samém vlály prápory s haknkrajcem a chodili statisté ve štramáckých náckovských uniformách. A pak jsem na scéně objevil já, člověk vracející se po měsící pobytu v Ázerbájdžánu, kde jsem se připletl - také jako poněkud vytřeštěný statista - ke konfliktu mezi Ázerem a Arménií. No a teď, když jsem vylezl, ještě vyklepaný jako rezeň z práglovského letiště, co to nevidím - náckové jsou opět v Praze. Bylo to nejbizarnějších pět vteřin mého života, než jsem si uvědomil, že je to jenom kašírovaná iluze a já nepojedu via Osvětím, jako můj udatný legionářský prastrýc. Imbecilní měsíc, kdy jsem byl považován za ztraceného a naše ambasáda mě - na popud mých novin - hledala, tak nemohl mít podivnějšího vyvrcholení. Do válkou sužovaného Ázeru jsem se dostal v podstatě omylem, když jsem na letišti v Šeremetjevo v Moskvě chlastal s Ukrajincem Igorem, který v Baku už léta bydlel. Jako novinář již neexistujícího ostravského Moravskoslezského Dne (Zdravím Slávku Navrátile) jsem měl však jiný úkol a to doletět do Akťjubinsku za kazašskými Čechy. Leč přes zakoupenou letenku se zkrátka neletělo - prý není dost kerosínu. A tak mě hodný Igor pozval k sobě do Ázeru, že prý je tam hezky. Změnil jsem tedy letenku (Ach, mladosti!) a letěl do Baku. Igor mi ovšem neřekl, že tam tak trochu mají válku. Mezitím mě moje redakce začala hledat po širé Rusi a přilehlých guberniích, páč v Kazachstánu se mě nějak nedočkali a mobily debily tehdy nebyly. Díky Igorovým mafiánským kontaktům jsem pronikl až do prezidentského paláce v Baku a udělal - jako vykoupení za Kazachy - rozhovor s ministrem zahraničí Vafou Mirzaga ogly Goluzadem. Ten mi v dobrém rozmaru nabídl pobyt ve vládní vile na březích Kaspiku, ale já investigativec s plastovým aparátkem chtěl vidět opravdovou válku a tož jsem odjel autobusem (sic!) s vojáky na frontu a viděl a slyšel dunění děl a také pohyb tisíců uprchlíků. Radostně jsem se pak vracel do mírumilovné české kotlinky. No a pak ti náckové v Praze a to je tak asi všechno.
Text příspěvku byl upraven 31.03.22 v 11:11
Nestalo se mi to u knihy, ale točili tady nějakou scénu z jakéhosi filmu (nevím, co to bylo, asi by se to zjistit dalo, je to asi dvacet let), a já cestou ze školy - rozdrbaná, zpocená, neupravená, tašku na zádech, potkala někoho, kdo vypadal, že vylezl ze ságy o X menech :). Tahle série to vyloženě nebyla, ani se tu nepořádal žádný con (to tady snad nikdy).
Uprostřed promenády jsem se zastavila, s takovým dementním wtf výrazem se pomalu otočila a sledovala toho chlápka, přičemž jsem částečně věřila, že když se otočím rychle, zmizí, jak si to štráduje kamsi směrem k místu, o němž (jedna ulice) jsem se pak dozvěděla, že nejspíš patřila k dějišti filmu.
Následně jsem ještě zažila šok s budkou.
Po intenzivním sledování Doctora Who - bylo to první sledování čtyř sezón najednou, jsem se vydala do města. Jedu busem, nevyspalá, přemýšlím o všem možném a mrzí mě, že desátý doktor umřel, jo. A pak najednou... po cestě potkám BUDKU!
No jasně, že to byla taková ta wc modrá toytoyka, ale byla modrá, byla to budka a jeli jsme rychle...
U knížek by mě to docela děsilo. Většinou začínají nějak jako: "Běžela lesem a za sebou slyšela kroky..." Ale budu si toho teď asi víc všímat :).
vas: Napadá mě jedna reakce "WAS?"
Na to člověk prostě nemůže říct: "Stane se."
Text příspěvku byl upraven 04.04.22 v 21:03
Ad setkání zvláštního druhu
Pro vysvětlení - psáno před půlnocí s plechovkou piva a nostalgií po dávných časech.
Svěřím vám jeden z podivných příběhů, který se mi stal v dětství. Jednou jsme (někdy kolem poledne) s kamarády sledovali světlý mrak, který visel nad jedním z paneláku přerovského sídliště na ulici Interbrigadistů. To by nebylo nic divného, kdyby se po jeho horním okraji neprocházel černý muž v jakési "bekovce". Bylo mi asi osm let a tak není divu, že mi to přišlo divné a tak jsem se zeptal jednoho ze svých stejně starých druhů, jestli je to normální. "To víš, že jo. Na mracích jsou přece elektrárny, to přece každý ví", zněla logická odpověď. Je to zvláštní, ale mě ta divná věc po tomto zcela prozaickém vysvětlení už vůbec netrápila. Přemýšlet jsem nad ní začal znovu asi tak ve dvaceti a tu a tam se znovu vynoří, jako právě teď. Pak se ale uklidním a řeknu si: "Na mracích jsou přece elektrárny, to přece každý ví".
Text příspěvku byl upraven 16.04.22 v 12:19
Věci v mracích jsou jasné :). Já bývám přesvědčena, když se mraky pěkně nakupí, nebo vypadají "divně," že jde o zaručeně pravá maskovaná města.
ad Janadvorackova
Myslím, že tak nějak to bude. Kdoví, co se za těmi beránky skrývá. Jinak se trochu omlouvám za svůj podivný příspěvek. Ani nevím, co mě to napadlo to sem psát:).
vas: Proč omluva. Vyznělo to infarktově dramaticky :). To se sem rozhodně hodí.
Ad alekis
Určitě jsou na světě zajímavé věci, které jsou mimo naše chápání a vnímání. Stačí se jenom posunout v čase. Kdyby mi někdo vysvětloval (třeba před třiceti lety), že si budu moci s někým povídat vyťukáváním písmenek na klávesnici na vzdálenost 200 kilometrů, tak bych si nad takovou "duchařinou" taky poklepal na čelo. Myslím, že toho o světě (a to i tom materiálním) kolem nás víme strašně moc málo. Mějte se fajn, Vás i paní Janu, zdraví VAS
Vložit příspěvek