Pod květy skořicovníku

XLVIII.

Mne ani mnoho nebolí,
když vadnout vidím krásu v květech,
vždyť se mi z jara vrátí zas
a krásnější snad v nových dětech.

Však bolí mne, když druhy zřím,
květ za květem si z ducha pleti,
vyvlékat duši ze všech krás
a žíti dál a sevšedněti.

A smát se poupat mrtvolám,
svých snů se chlubit zpronevěrou,
kdy nelze již co oškubat -
to štěstím zvát a kariérou.

Ach, přátelé, tak stlát si poušť,
žít vidět vás v tak mladé smrti,
dnem každým být pak více sám -
to div mi srdce nerozdrtí.

Vítězslav Hálek, sb. V přírodě

CLVIII.

Starou lípu ťali v lebku.
"Nač to bude?" - "Těžko říci,
chudí prosí na kolébku,
pán povídá: šibenici."

Chudým v dar ji dejte kalý,
ať má nebe aspoň v lůžku,
a ten andělíček malý
lesů písně za podušku.

Matka dřímá, nad kolébkou
hájův sny a dechy vanou -
ať má srdce, duši hebkou,
božím dechem dotýkanou.

"Drahý pane, nač ty trudy?
Má jen pán se všeho zříci?
Kolébku má každý chudý,
ne každý pán šibenici."

Vítězslav Hálek, sb. V přírodě

XIV.
Již stalo se. Má duše bez Tebe
se necítí již celou víc;
ba sebe myslit bez Tebe,
by bylo - nebýt živu víc.
S mou duší již jsi setkaná.
Ty's chloubou její, radostí -
Ty's touhou mou, mou útěchou,
mou rozkoší - mou žalostí.

Z mých pustých dnů mi nebe tkáš,
jak nevěsta svatební šat;
Ty ve mně bdíš, Ty ve mně sníš,
co já, co Ty - nevím již rozeznat.

Co osud můj - mně lhostejno.
Vímť, čí jej ruka upřádá.
Z Tvé ruky - byť i zkázu vzít -
i v tom se nebe zakládá.

Vítězslav Hálek, sb. Večerní písně

BÍLÉ MOŘE

Do výšky, šíře kolem po prostoře
šedivé mlhy stojí tiché moře,
je nebe skryto, zapadl v ni svět,
jen co bys ruku vztah - dál nevidět.

A voláš-li v ni, odpovědi není
a vzdychneš-li, ten vzdech se v mlhu mění
a couvej před ní, nebo žeň se v před,
je všude stejně bílá měkká zeď.

Bez drahé ruky jsi tu, bez přítele,
tvé vztahy k žití přervány jsou cele,
ba, není ani zákeřnických dyk,
jichž ocel ti tak často v záda vnik.

Je hlucho ... Hruď tvá sice ještě dýše -
však žiješ ještě? Bílým mořem tiše
tě objímá snad Věčnost šedivá
a naposled jsi pohřben za živa ...

Josef Svatopluk Machar, sb. Krůpěje

VŠECKO ŘÍCI

Ach, všecko říci! ... Básníka mi ukaž,
jenž řekl všecko! Jenž svou duši vysvlek,
do naha vysvlek, aby vidny byly
i jizvy, choroba a hanba její!

Nu, maskujem se při vší upřímnosti
a nežli do světa jdem, shlížíme se
v zrcadle dlouho, koketní jak dáma,
i úsměv nastudujem pro ulici. - -
A možno jinak? Zkus se jenom svléci
a vyjdi s nahou duší na náměstí!
Rozšafné dámy budou padat do mdlob
a cudné krasavice pohorší se
a prvý strážník, který tebe zočí,
komisní plášť svůj svlekne, přikryje tě
a na strážnici tebe vléci bude,
pak po výroku soudce v kriminále,
či podle dobrozdání psychiatra
v blázinci zavrou tebe, pošetilče,
a plným právem - neboť říci všechno?
Jak možno žádat, by se styděl každý,
kdo spatří tebe, za své jizvy, vředy
a hanbu duše své - za toto všecko,
co chtěl bys ty tak v odiv světa nésti?

Ach, říci všecko! ... Pošetilé pero,
jen opovaž se! ...

Josef Svatopluk Machar, sb. Krůpěje

PRO UMĚLCE

Paňáca chodí po provaze
a divákům se tají dech -
Taková výška! - srdce chví se
a výkřik sedí na ústech.

Paňáca chodí, hopkuje si,
dal tyči klesnout z ruky své -
se smrtí přímo koketuje
a zrovna k tanci si ji zve.

Shoup dolů se - však špičkou nohy
se na provaze zavěsí -
zas vyšvih se - a tropí šašky
si mezi zemí, nebesy.

- Co pravda, chvíli se to snese,
mám rád ty věci - soused dí -
však čeho příliš, toho příliš,
vždyť člověka to unudí. -

Už místy zívnou, místy pustí
se do hovoru diváci,
co paňáca se stále ještě
nemoudře vzduchem trmácí.

Už lhostejnost se mění v odpor -
ach, paňáco, tys propás čas -
teď zbývá už jen sletět dolů,
teď zbývá už jen zlomit vaz!

Josef Svatopluk Machar, sb. Krůpěje

SEBEVRAH A KLOBOUK

Řekl jsem klobouku, jenž shovívavě mlčel
z větvičky kovu, na zdi v předsíni:
- Tak, já se loučím, než mi zastíní
mou bědnou lebku něco z černé slámy.
Zbudeme, pane, oba sami, sami.
Jak jste lnul ke mně!
Pláči potají!

Škoda, že v kloboucích
se lidé nepohřbívají.

Měl jsem ji příliš rád. A nad jahůdky nehtů
rád jsem se chýlil, vás vždy snímaje.
Promiňte mi to. Vášeň lítá je.
A s kloboukem se při ní hrubě zacházívá.
Kolik je hodin? V srdci se mi stmívá.
Sen je, jak známo, sráz,
a já šel při kraji.

Škoda že v kloboucích
se lidé nepohřbívají.

Bude to něco víc než vsednout do lenošky?
Bude to, hrůzo! - platit drobnými?
Předem se vidím, Beethoven jak hrozně chybí mi.
Plynové lampy, večer, nad promenádami.
A nejhůř, pane. Ji už nepozdravím vámi.
Uvažte, prostovlasý
chodit po ráji!

Škoda že v kloboucích
se lidé nepohřbívají.

Josef Kainar, Bledej gentleman

Nedovedu si představit, jak budu bez Tebe žít.
Co na tom, že se nevídáme.
Přesto jsem Tvůj a vše, co mám, je Tvé,
neboť jsi mi to propůjčila
svým úsměvem, tak krásným,
že si ani nebyl vědom štěstí,
které vyvolával v mých očích.
Propůjčila jsi mi lásku – schopnost
radovat se ze světa, na kterém jsi Ty,
naději nezávislou na ničí vůli,
a obraz sebe, který plyne ve všech mých nervech.
To všechno jsi mi dala jako někdo,
kdo vytřepává ubrus z okna
a krmí tak nevědomky ptáky.
Proč Ti to vlastně píšu? Stejně vím,
že naděje, která mi zmizela před léty,
byla jen pouhou fikcí.
Vždyť každý den byl jen čekáním
na zítřek, kdy se možná rozhodnu,
že pozítří Tě snad oslovím.
Tak prošla léta – další budou stejná,
neboť mnohé se mění, jak jistě víš sama,
a spoléhat se dá jen na málo věcí.
Jednou z nich je má láska, i když nevím,
zda můžu dávat toto jméno citu,
uzavřenému do skořápky Tvých omluvných slov.
Jedno mi ale nevezmeš. Budeš žít dál
v mé mysli jako dosud. Dál budu slýchat
Tvé kroky zaznívat do svých
a vídat Tvůj bezpečný úsměv vedle svého ramene.
Budeš tedy dál žít dvakrát,
aniž se někdy setkáš se svým druhým já,
které žije v mých očích.
A tak ti děkuji za všechno, oč jsem bohatší:
Za všechna slova, která nebyla pronesena.
za všechny city, které nebyly projeveny,
za všechny polibky, které zůstaly viset ve vzduchu.
Nechci však, aby sis něco vyčítala.
Nemůžeš přece za to, že jsi někoho fascinovala,
jako slunce nemůže za to, že svítí.
Promiň, že jsem Ti psal, ale
když já si vůbec nedovedu představit,
jak budu bez Tebe žít.

Pavel Weigel - Monolog

BLUES NOČNÍ ČEKÁRNY

Prosím vás pane kdy ten vlak jezdí
já totiž nesmím tváří stát ke zdi
Nemohu nesmím pane chápete
Jsou různý divný věci na světě

Promiňte pane něco jste říkal
mám starý voči žárovka bliká
tady i venku všude samá noc
žárovka bliká pane vo pomoc

Telegraf jako tehdá klepe
potom ji vedli do vozu
Šla jako dítě ale slepé
v kouři a snách a lomozu

Telefon jako tehdá zvoní
možná to pane chápete
Desátej rok si chodím pro ni
to jsou ty smutný věci na světě

Děkuju pane nepřijel nikdo
já jsem to taky nečekal
Vy jste moc hodnej vy to chápete
ale jsou divný věci na světě

Něco vám povím co nikdo neví
něco vám pane prozradím
Něco vám povím docela tiše
Vona mi píše pane vona mi píše

Josef Kainar, Bledej gentleman

JÁ JSEM K TOBĚ NEPŘIŠEL...

Já jsem k tobě nepřišel
v roztoužení tklivém.
Ruce jsem si zahřát chtěl,
mrtvé ruce zahřát chtěl
na tvém srdci živém.

V scenerii mladých let
hlavu skláním v žalu.
Poslední jsem probil vznět,
plachý, něžný srdce vznět,
ve špíně a kalu.

V bahně skončí moje dny
pro dar zapomnění.
Mosty jsou již spáleny,
mosty za mnou spáleny,
návratu již není.

Nebyl bych tak nesmělý
v posledním svém běhu,
kdyby ke mně nezněly,
hlasy měkké nezněly
z protějšího břehu.

Zkusil jsem dost bolesti,
snesu ještě více.
V pračkách měl jsem neštěstí
a u holek neštěstí
s dohrou na klinice.

Tyhle žaly - vzal je ďas!
Já se jenom střehu,
abych neuslyšel hlas,
něžných retů měkký hlas
z protějšího břehu.

Proto jsem ti políbit
nechtěl úběl čela,
proto zapřel jsem svůj cit,
bázlivě svůj zapřel cit. - -
Krev má vzdorně vřela.

Vřela a vře dneska zas
pro tvých očí něhu.
Opět mučí mne ten hlas,
něžných retů měkký hlas
z protějšího břehu.

A já k tobě nepřišel
v roztoužení tklivém.
Ruce jsem si zahřát chtěl,
mrtvé ruce zahřát chtěl
na tvém srdci živém.

František Gellner - Vášeň, co do rána zchladne

Spálené mosty

Chybí ti mé věty?
A chybí ti mé dlaně?
Jak čas rychle letí,
tak myslíš někdy na ně?

Chybí ti tvá kráska?
A moje klíče v zámku?
Chybí ti má láska,
co má na kahánku?

Po spálených mostech
už se přejít nedá.
Byl jsi jen mým hostem.
Běda,třikrát běda!

Už zarostly cesty,
všechny cesty zdejší.
Už nebude v bílém
tvoje nejmilejší.

Jaroslava Pechová-Láskám všem

Na náměstí vyhrávají koledy
tři přesmutné trumpety:
mlha, bláto, sníh.

A na konci města
vede do chaloupky cesta.
Třebas právě nový člověk po ní na svět přišel
a rozhazuje bílý křik na nahé stěny,
že už je tu,
malý, živý, narozený,
maminčinou bolestí požehnaný.
Že se narodil z rány,
tak na něj dýchají, tak jej zahřívají
z jedné strany krev
a Pán Bůh z druhé strany.

Svatý Štěpáne,
smutný den přinesl jsi ve džbáně,
promáčené boty děrami pláčí,
ale to jsou přec nejvděčnější posluchači
poselství radostného,
chlebíčka na černé míse přineseného,
protože jsou nejblíže trumpet tvých přesmutných,
jako je: mlha, bláto a sníh.


Jiří Wolker - Koledy

Dovolím si vsunout text jedné písničky, jako vzpomínku na starší diskuzi, na její dva aktéry, o jednom ospalém, víkendovém ránu zde...

To bejvávaly na koleji časy
když ráno začal večírek
někdo dal dvacet někdo stovku
a stavěli jsme Eiffelovku
ze snů a z peří ze sirek

To tenkrát ještě rostly holkám vlasy
to bylo před tím vejbuchem
a kdo měl žízeň tak ji hasil
a kdo měl žízeň tak ji hasil
vracel se s kytkou za uchem

Prázdnou ulicí na kolej
jó to je dávno Yesterday
Yesterday

To bejváválo na koleji snění
bramborák voněl v kuchyni
někdo dal dvacet
někdo pade
za to jsme měli kamaráde
hned štěně piva ve skříni

Tenkrát hochu ještě ozáření
hrozilo leda od slunce
a byly řeky po setmění
a byly řeky po setmění
kde jsi moh čekat na sumce

A pak je hodit na olej
jó to je dávno Yesterday
Yesterday

To bejvávaly na koleji časy
když ráno začal večírek
někdo dal dvacet
někdo stovku
a někdo zbořil Eiffelovku
ze snů a z peří ze sirek

A od tý doby ta kolej
patří už dávno k Yesterday
Yesterday
Yesterday

Kolej Yesterday, text: P. Šrut (album Kolej Yesterday, Michal Prokop a Framus 5)

Text příspěvku byl upraven 23.12.17 v 16:53

Než rozžhnu

Než rozžhnu – v záclony svit luny padá
jak v napadlý sníh do polí a v lada,
i staré housle na stěně jak živy
vrou paprsky. Vzduch teplý, vlažný, snivý.
Já cítím, Vánoce se přibližují,
jdou s větry suchými, jež prudce dují,
se sanicí, jež šumí v zmrzlém sněhu,
s vánočním rohem, jehož slyším něhu.
Tu zatoužím po knize obrázkové,
rytiny prohlížet, obrazy nové,
a starých mistrů díla proslavená.
Tu poslouchám, na krbu kterak stená
a kvílí jablek píseň polotichá;
můj doutník šedomodrý kouř jak dýchá,
a květy v oknech vadnou, podřimují.

Já cítím, Vánoce se přibližují.

Antonín Sova: Květy intimních nálad (1891)
http://www.antoninsova.cz/poezie-vanoc-aneb-vanocni-basne/

VÁNOČNÍ
I
A stále prší z šedých mraků,
že až se člověk zachvěje,
a mrzut hledí do soumraku
a potichu si zakleje.
A stále, stále deštík padá – –
Už voda žene ulicí,
a do srdce se němě vkrádá
nálada jakás tísnící.

To bude venku zase bláta!
Déšť drobný crčí do oken,
tma roste pustá, mlhovatá – –
A dnes je přece Štědrý den!

Útulný salón teplem dýše
pln jasu jako v zázraku,
a na římse se krčí tiše
houf zkřehlých, zmoklých vrabčáků.
Ti teskně hledí ve úžasu
na strom, jenž dary ověšen,
na všecku onu třpytnou krásu –
vždyť dnes je štědrý, svatý den!

Strom plane jasem obetkaný,
jak by v něm rozset drahokam,
cukroví, hračky, koně, panny –
vše samý jas a samý plam.

Ty svíce zlatí šero snětí
a snivý strom se v záři skví,
a pokojem zní jásot dětí,
těch šťastných dětí bohatství.

A zvolna hodiny dál pluly
a půlnoc z věže zalkala
a svíce dávno uhasnuly,
jen jedna ještě zaplála.
Plamének zářil nočním klidem,
z papíru osvít andílka,
jenž hlásal lživé – “pokoj lidem”,
a deštík tiše naříká – –

Karel Čapek, Spisy - Básnické počátky-překlady

Text příspěvku byl upraven 24.12.20 v 13:29

PŘED ŠTĚDRÝM DNEM

Kdepak jsi? Pojď sem na chvilku!
Hrál jsem si někde v koutku.
Utluč mi s cukrem vanilku,
ne celou, půlku proutku.

Rozkrájej mandle na válu
a nastrouhej pak kůru.
Těsto mi kyne pomalu,
budu dnes dlouho vzhůru.

Jablíčka přines, mám už spěch,
hned se dám do závinu.
Do sklepa jdu a na prstech
mám kapky stearinu.

Tak tomu bylo rok co rok,
znám všechnu tuhle práci.
Vtom přišel otec, slyším krok,
se stromkem už se vrací.

Přebral jsem i pár rozinek,
kapra jsem vylovil z vany.
Dotýkám se těch vzpomínek
jen něžně, lehce jak rány.

Hřbitov je zavřen a já stál
jen chvilku před mřížemi.
Byl měsíc? Já se nedíval,
já šel jsem s hlavou k zemi.

(Jaroslav Seifert, sb. Chlapec a hvězdy)

Text příspěvku byl upraven 24.12.20 v 13:21

Po celou noc padala na sadě jablka,
zatímco sousedův chlapec umíral...
Byl to on, který ti druhdy řekl:
"Pane, jste cizinec?" Řekl jsi:
"Proč se ptáš?" Řekl: "Máte
moc času ve svých očích ..."
Řekl jsi: "Ty jsi já, když jsem
byl mlád!" Řekl: "Já budu vy,
teprve až zestárnu ... Ale víte co,
pojďme na poštu a odtamtud
si zatelefonujeme, kdy vlastně jsme ..."


Vladimír Holan - Chlapec

XL.
Karikaturou jižní zimy
severní naše léto je.
Jen mihne se a už mlh dýmy
nám zastřou okna pokoje.
Nač jeho zdáním klamat sebe?
Podzimem dýchalo již nebe,
bez slunce den se krátil již
a lesů tajuplná tiš
se v teskném větru obnažila.
Kraj mizel v šedi, mlhou stlán,
a pokřik husích karavan
již táhl k jihu; přiblížila
se doba nudy, tma a chlad.
U dvora stál již listopad.

úryvek z Evžena Oněgina, románu ve verších, Hlava čtvrtá, přeložil Josef Hora


Stejný úryvek z románu Evžen Oněgin - Hlava čtvrtá - v překladu Olgy Maškové z roku 1966:

/XL/
Jenomže léto na severu
je parodie jižních zim,
mihne se, zmizí — svému peru
tu holou pravdu nesmícím.
Podzim už táhl pod oblohou,
sluneční svit jen nanedlouho
zjasňoval čím dál kratší dny,
šum lesů, teskný, neklidný,
odkrýval baldachýny korun,
mlhavěl pohled k dálavám,
táhlý křik husích karavan
putoval k jihu ... živým tvorům
vnikala nuda do doupat:

za humny číhal listopad.

Text příspěvku byl upraven 24.02.19 v 10:18

Ať se stanu v každé době - nyní a navždy ochráncem těch bez ochrany,
vůdcem pro ty, co ztratili cestu,
lodí pro ty, co plují přes oceány,
mostem pro ty, kteří přecházejí řeky,
úkrytem pro ty, co jsou v nebezpečí,
svítilnou pro ty, co nemají světlo,
útočištěm pro ty, co nemají kde hlavu složit
a sluhou pro všechny potřebné."

...v upomínku na Květu Fialovou...

Text příspěvku byl upraven 28.12.17 v 15:36

JARNÍ NOC PŮSOBÍ SIC BLAHODÁRNĚ...

Jarní noc působí sic blahodárně,
těžko však radovat se o vodě.
Má garderoba visí v zastavárně,
jako já visím v každé hospodě.

Je v světě velmi málo dobrých lidí
a ještě méně je tu kreditu;
za svoji zbytečnost v mé kapse stydí
se domovní klíč a klíč od bytu.

Rodičům lezou za nehty mé dloužky
a nešetřím jich, synek nevděčný,
a dělám všecko, jenom ne své zkoušky.
Však dobře vím: jsem člověk zbytečný.

Mne těší jen, že každý zbytečný je,
poslední trhan jak muž výtečný,
že zbytečné je všechno, co tu žije
i nežije. - Jsem člověk zbytečný. -

František Gellner, sbírka Vášeň, co do rána zchladne
(mj. sbírka obsahuje i Gellnerovy kresby)

Před usnutím

Nejlepší básně přicházejí samy
chviličku před usnutím
v mezerách mezi vteřinami

a ztrácejí se za úsvitu
jak žena s níž jsem probděl noc
a která ráno mlčky zmizí z bytu

bez rozloučení
bez hlesu
a nenechá ani adresu

Jiří Žáček-Obejmi mě

DO NOVÉHO ROKU

Republiko co ti přát?
Co bys sama chtěla?
Duši rač ti Osud dát
do chorého těla –

potom cestu upravit
s milníky a směrem
abys znala, kam dojít
vždycky před večerem –

po pravé i levé straně
stromů řad, kam na větve
věšela bys odhodlaně
žravé výtečníky své.

Josef Svatopluk Machar, Na okraj dnů, 1935

TULIKRÁSKA
Směju se,
pláču.
Nadávám,
skáču.
Proklínám,
prosím.
Jsem poupě.
Zlosyn.
Zlodcera.
Láska.
Otcova vráska.
Co ze mě bude?
Nevím.
Jsem pyšná s sprostá.
Jsem tichá a prostá.
Jsem tulipán.
Jsem sedmikráska.
Jsem TULIKRÁSKA ...

(J. Kašpar, Tulikráska, 1987, Albatros)

Jsem básník skryté bolesti
a mládí ztraceného,
jsem strom, jenž nemoh' unésti
plod léta zpožděného . . .
Jsem malíř, jehož paleta
má barvy šedé, chladné,
jsem zahrada, kde rozkvétá
keř, který záhy vadne,
jsem ve tmách skrytý sarkofág,
kde světlo dohořelo,
a jako oslepený zrak
mé srdce odumřelo.
Však odlesk slunečního dne
v něm plane neustále,
a cesty jiným neschůdné
mne vedou dál a dále,
kde hvězdy k ránu neblednou,
a radost hostem není,
kde oči klidně prohlédnou
po těžkém probuzení.

Jaromír Uhlíř, sb. Písně samoty

PROSTOPRAVDY

Kde jsou Robinsoni, objevíš i Pátky.
Člověk stojí za víc, nežli vydělá.
Kdo se bojí zítřka, obrací se zpátky.
Živá růže zvadne dřív než umělá.
Nikdo neví, kde se protnou mimoběžky.
Opera je božská, ale blues je blues.
Na nejvyšší hory musíš šlapat pěšky.
Lež má krátké nohy, ale rychlý vůz.
Svět je ring, kde schytáš svoje vlastní rány.
Chybovat je lidské – díky za chyby.
Díky za náhody – maří hloupé plány.
Gauner mívá vždycky dobré alibi.
Vidíš-li svět černý, zbav se tmavých brýlí.
Zítra minus včera nerovná se dnes.
Básník nikdy nelže, ani když se mýlí.
Nejvěrnější přítel člověka je stres.

Jiří Žáček, sb. České moře