Pod květy skořicovníku
Hle, čas, kdy na stvolech se chvíce v tichém vání
jak kadidelnice strou květy kol svůj pach;
parfumy se zvuky těkají v nočních mhách,
ten valčík zádumný a nyvé rozkochání!
Jak kadidelnice strou květy kol svůj pach;
viola naříká jak srdce, když se raní;
ten valčík zádumný a nyvé rozkochání!
Obloha klene se jak širý oltář v tmách.
Viola naříká jak srdce, když se raní,
to srdce citlivé, jež z věčné tmy má strach!
Obloha klene se jak širý oltář v tmách;
svou krví zalito, svou hlavu slunce sklání...
To srdce citlivé, jež z věčné tmy má strach,
na světlou minulost je plné vzpomínání!
Svou krví zalito, svou hlavu slunce sklání...
Jak zlatá monstrance se skvíš v mých vzpomínkách!
Charles Baudelaire: Harmonie večera (Květy zla)
Hledání
Oťukávala jsem zemi
bílou holí
slepce
a hledala člověka.
Drolil se pod ní
pořád jen písek.
Ale dnes,
dnes
jsem narazila na pevnou skálu
a hloubka
vyslala ke mně nahoru
ozvěnu:
Tvůj hlas.
O.Komendová-Soentgerathová:Co mi spí pod víčky
Text příspěvku byl upraven 12.05.17 v 15:35
SODOMA A GOMORA
Výkladní skříně drze volají.
Výkladní skříně provokují.
A ti, kdo skývy chleba nemají,
výkladní skříně pozorují.
Ovoce krásné, radost pohledět,
delikatesy, jemná vína.
A dveře krámů podává si svět,
jenž v kabaretech zapomíná.
A šperky rouhají se. Jak zlý sen
v nichž hoří safír, smaragd, rubín.
Pohledy chudých, jež urazil den,
je pohlcují z ulic hlubin.
Je masopust? Den masek? Hle, tu smrt
v špinavých hadrech ženy kráčí.
Slídivý čumák zvedá lidský chrt
a na zisk kupovat je ráčí.
Jde chlípnost, osmělená penězi,
jež dali slabí, chudí, nazí.
Jde, nad věrností lehce vítězí
a nevěstkám své zlato hází.
Jde spravedlnost, krví opilá,
a ironicky žehná davu.
Jde, ukrutná, a přec by spasila.
Jde pohřbít bídu, zisk i slávu.
Představy bláznů nad městem se dmou
tragický masopust zní všady.
Nad novou Sodomou a Gomorou
trpící oči svítí hlady.
Josef Hora, sb. Strom v květu (1920)
MRTVÍ MILENCI
Když nazí vyšli smrti vstříc
a odhodili do tmy těla,
paměť se v kruhu uzavřela.
Zbyla tu jména a nic víc.
Čeho jim asi přišlo líto,
když na zápraží nicoty
se mlčky ptali: Jsi to ty?
Jsi bezpečí? A nebolí to?
Zbyla jen jména a nic víc.
Paměť se v kruhu uzavřela,
když odhodili do tmy těla
a nazí vyšli smrti vstříc.
Jiří Žáček
MĚSTEM
Sem a tam,
křížem a krážem prošel jsem město, jak mě nes' dav.
Na tisíc hlav, muže a ženy
zachyt' pohled můj pohroužený, ale jsem sám.
Každá ta hlava má svou zář,
božskou a lidskou svatozář: mladosti jásot, staroby stín,
rozkoše nahost, závoj vin,
posvátný popel práce,
lenosti lesk,
revolty blesk,
korunu bolu a resignace.
A do každé, do každé zaťat byl spár
nějaké Víry a nějaké Naděje,
pod jejichž dotekem temně se zachvěje,
zahoří v žár,
zaúpí úšklebku palčivým mrazem.
Snad i ty, Lásko, sešla jsi na zem.
Snad i ty, drahá neznámá,
vyšla jsi v ten den za přeludem
s nesmlouvavýma rukama:
aby už Život nebral a dal,
abys ty vydala, proč jsi zrála.
Tebe však, drahá, jsem nepoznal;
ty jsi mne, drahá, nepoznala.
Jindřich Hořejší, sb. Básně
ROZNAŠEČKA NOVIN
Snášela trpně osud vdovy,
když muž jí pad',
památkou na svaly, lásku co dávaly,
památkou na svaly, chleba co dávaly,
po sobě zanechal jediné dědictví:
děti a hlad.
Po celou válku den co den
z tupého doupěte chvátávala
k nervosním prahům bohatých,
pokorně k nim se schylovala,
aby své ranní zoufalé poselství
za peníz bídy odevzdala:
noviny, černá smuteční parte
tisíců, tisíců zabitých.
Mrtvého muže v nesmírné šachtě
na konec ztratila,
památkou děti a ještě sen,
sen netrpělivý živila:
Až zavolá den, by radostí světa
groš dala vdovin,
naposled roznesla černá parte
smutečních novin:
- Dnes umřela světová válka!
Jindřich Hořejší, sb. Básně
Neony
zvoní klekání
v tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem
mezi stíny
na břeh jezera kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin
A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky
Je konec léta
Václav Hrabě - Ospalé něžnosti
JÁ V DUCHU STÁLE ZŘÍM
Já v duchu stále zřím tu vilku na předměstí,
náš milý, bílý dům, ač malý, plný štěstí,
sádrovou Venuši a starou Pomonu,
svou nahost halící do houště záhonu,
a slunce, které se tak oslnivě lesklo,
když večer, za oknem, se dívávalo přes sklo,
jak oko dokořán na nebi všetečném,
na naše večeře, za kterých mlčel jsem,
svou září svícovou nám zlatíc za západu
šerkové záclony a prostý stůl náš vzadu.
Charles Baudelaire, Květy zla
Překlad: Svatopluk Kadlec
DRUHÁ BÁSEŇ NA LUNU A ČLOVĚKA
Neboj se
a shrň ten malý smutek z klína,
že nejsme děti.
A přece, moje něho,
pod černým bezem chtěl bych
usínat,
až by mne zachytil
jeden den z dětství mého.
Neboj se
a shrň ten malý smutek z klína,
že jsme už dávno muž a žena.
Jsme noc i den a naší nocí padá
luna jak růže utržená.
Neboj se, až po tvém boku budu usínat,
pod černým bezem propadat se zpátky,
aby mne zadržel
jeden den z dětství mého,
abych se vrátil
a v ruce držel růži,
abys mne potkávala znova zasněného.
Neboj se, jsou takové noci
na lidský rozkaz, gesto z Beethovena,
za kterých vojáci přiloží housle k líci
a z nebe padá růže potrefená.
A z nebe padá čistý, jasný déšť
na lidská srdce trochu začouzená,
a ty se nermuť,
že už nejsme děti,
že já jsem muž a že ty jsi žena.
Jan Skácel, Noc s Věstonickou Venuší
Dnes celý den mi smutno bylo.
A marně dumám, co to bude asi.
Až přišel večer s tichou chvílí milou.
Byl to stesk po verši a po trošičce krásy.
I vzal jsem brk a zlehýnka
jsem roztančil ho v sobě.
Snad je v něm krásy trošinka.
A je-li, patří tobě...
Josef Topol, Jitřní flétna (výběr básní)
PŘEDMĚSTSKÉ KINO
Malinké kino na předměstí
malinké jako lidské štěstí
a před ním zaprášený akát
Tam služky chodívaly plakat
a slzy upřímné a jasné
v takovém kině když se zhasne
chutnají na rtech jako moře
Byla tam láska smrt i hoře
na bílém plátně koňská hříva
oheň jenž v krbu dohořívá
a vášeň která prudce plane
To všechno trochu potrhané
tak jako všechno lidské štěstí
(V malinkém kině na předměstí)
Jan Skácel, sb. Noc s Věstonickou Venuší
MODLITBA
Pane, ať jsi stéblo trávy,
nebo obyčejný list,
prosím dej, ať aspoň trochu umím
ve Tvých vzkazech číst.
Prosím dej, ať řeči stromu aspoň trochu rozumím,
ať vědí, že se učím a že nic neumím.
Dej, ať zlomím svoji pýchu, dej mi hledat pokoru,
když se trápím zbytečnostmi, ať pohlédnu nahoru,
ať mi stačí dohlédnout na obzor,
který jsi mi dal, ať se smířím se vším,
co jsi mi kdy vzal.
A dej mi sílu snášet pokorně,
co změnit nemám sil,
odvahu, abych to nač stačím,
na tomhle světě pozměnil.
A taky prostý rozum,
který vždycky správně rozezná,
co se změnit nedá a co se změnit dá.
Jan Skácel
Text příspěvku byl upraven 27.12.17 v 10:41
Konečně zármutek všechen
jak voda uplyne.
Věru, nějak se žije,
nějak se zahyne.
Hledím v ten krátký život:
žalu i radosti dost.
Pak smrt se očekává
jako příjemný host.
Za svou vášnivou touhou
nekráčím kupředu.
Život mne neopíjí
kouzlem svých pohledů.
Ani ty černé oči
mne teď už netrýzní.
Jenom bolestná píseň
ještě mi v duši zní.
František Gellner - Konečně zármutek všechen (sb. Radosti života)
Hm... Znáš dálku..?
https://www.youtube.com/watch?v=cUVHYs4dO9o
*
Ivan Blatný, z Melancholických procházek:
Znáš dálku? Já ji znám.
Na stropě plném much,
v ohyzdné světnici mám jazyk přilepený.
Je parno v ulicích, jak olej hustý vzduch,
kdosi se zasmál. Pes. Pomalá chůze ženy.
Jde, kolébá se, jde a svírá koleny,
bílými koleny a stehny naše mozky.
Znáš dálku? Já ji znám. Proměny, proměny,
déšť trhá plakáty a stírá barvy. Trosky.
Z okna mám vyhlídku na pivovarský dvůr.
Tajemné jeskyně a ve dne sudy. Sudy.
Je ráno, drhnou zem. Lucerna mrtvých můr.
Znáš dálku? Já ji znám. A znám ji ve všem všudy.
http://www.martinreiner.cz/58-melancholicke-prochazky
*
Vyletel vták hore nad oblaky
a ja pod ním stojím ako taký
ako taký úbožiak.
Malý vtáčik nad oblakmi krúži
a ja za ním poberať sa túžim
chcel by som byť ako vták.
Ako vták si nad oblakmi lietať
a uletieť do šíreho sveta
to by som chcel neviem jak.
Lietať neviem lebo nemám krídel
vták bez krídel kto to kedy videl
Bože či som úbožiak.
Márnu nádej stále chovám v duchu
raz sa možno udržím vo vzduchu
potom budem lietať.
Malý vtáčik nad oblakmi krúži
a ja za ním poberať sa túžim
chcel by som byť ako vták.
Ako vták si nad oblakmi lietať
a uletieť do šíreho sveta
to by som chcel neviem jak.
Lietať neviem lebo nemám krídel
vták bez krídel kto to kedy videl
Bože či som úbožiak.
Márnu nádej stále chovám v duchu
raz sa možno udržím vo vzduchu
potom budem lietať.
Potom budem lietať
potom budem lietať
ako vták.
(M. Lasica - album LASICA + SATINSKÝ - BOLO NÁS JEDENÁSŤ (1981) - hudba: Jaroslav Filip)
Text příspěvku byl upraven 23.07.17 v 09:00
Okno boudy svítí do jabloňového sadu. U stolu sedí
hlídač. Má tmavé sako, pod bradou motýlka. Na nose
brýle, před sebou knihu.
Muž uvázal na větev provaz, posadil se na zem a opí-
rá se zády o kmen. Dívá se do zářícího okna, vidí hlí-
dače, který se zvedl, odložil brýle, přistoupil ke kam-
nům a štrachá lopatkou v uhláku.
O něco dále, v poli, stojí činžovní dům. V jedné z jeho
místností, v růžovém světle červené stolní lampy, leží
žena. Její ruka visí z pohovky, prsty se dotýkají podla-
hy. Na koberci, kam ještě světlo dosahuje, je talíř a na
něm rozevřená břitva ukazuje blíže neurčený čas.
Ivan Wernisch - Blíže neurčený čas
Ptáci jsou doma v povětří
a ryby ve vodách
a mrtví v hrobě,
ty všude na světě
a já –
já v tobě.
Jiří Žáček - Kde domov můj
Kdopak je vlastně
šťastný na světě?
Pojď, zavřem okno,
shrnem záclony
a budeme si vyprávět,
co ty a já.
Když mi však dovolíš,
dám hlavu na tvůj klín
jak před léty.
Ty opět řekneš: spi,
vždy jsi to říkala.
Já dělával, že spím.
Což bylo možno spát,
když vlna klína
prudce odnášela
mé oči přivřené
daleko, bůh ví kam,
a blízko ke tvým rtům?
Tak vracejí se zas
v tom tichu bezděčném
výčitky, povzdech, vzlyk,
když osten vzpomínek
probudí na chvilku,
co ty a já.
Jaroslav Seifert - Píseň navečer
SBOHEM A ŠÁTEČEK
Sbohem a kdybychom se nikdy nesetkali
bylo to překrásné a bylo toho dost
Sbohem a kdybychom si spolu schůzku dali
možná že nepřijdem že přijde jiný host
Bylo to překrásné žel všecko má svůj konec
Mlč umíráčku mlč ten smutek já už znám
Polibek kapesník siréna lodní zvonec
tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám
Sbohem a kdybychom si neřekli už více
ať po nás zůstane maličká památka
vzdušná jak kapesník prostá jak pohlednice
a trochu marnivá jak vůně pozlátka
A jestli viděl jsem co neviděli jiní
tím lépe vlaštovko jež hledáš rodný chlév
Ukázalas mi jih kde máš své hnízdo v skříni
Tvým osudem je let mým osudem je zpěv
Sbohem a bylo-li to všechno naposledy
tím hůř mé naděje nic vám už nezbude
Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy
Sbohem a šáteček Vyplň se osude!
Vítězslav Nezval - Sb. Sbohem a šáteček
Text příspěvku byl upraven 27.12.17 v 10:38
ZA SMRTÍ TEČKA
Za smrtí tečka, dvojtečka, či otazník...
vznik, život, zánik... Konec nebo znova vznik?
odpověď neznám; nechci ji znát, zatím ne
zemřu-li, ztratím život! Ne, on ztratí mne...
Jiří H. Krchovský - Sb. Chci ještě chvíli
Text příspěvku byl upraven 27.12.17 v 10:38
Líbal jsi mne na čelo či ústa,
nevím,
– zaslechla jsem jenom sladký hlas
a tma hustá
obklopila úžas polekaných řas.
Na čelo jsem políbil tě v spěchu,
neboť omámila mne
vůně tvého proudícího dechu,
ale nevím,
– zaslechl jsem jenom sladký hlas
a tma hustá
obklopila úžas polekaných řas,
líbalas mne na čelo či ústa?
Jaroslav Seifert - Rozhovor (sb. Ty, lásko, pozdravena buď)
Splav lůny rozšuměl se v louce mraků
a mám tě milovat.
V sadařství těla svého studem ze zázraku
cítím tě tiše vát.
A někde uprostřed mne poznáváš jak okraj studně
a někde při okraji
obraz tvé krve tone ve mně vzestupně a bludně.
K tobě se vzdaluji.
Jediní nebo sami? Tmu jednu ležíme,
dvě noci šli jsme sem.
Není jich počet! Jsou jen mramory, zde ňadra, nohy mé;
nad nimi ty: křik ptáka nad městem.
Zvěř hledala se v našich pohybech a opony - - -
čím jsem ti přítomna,
že už mi jenom nasloucháš jako závěsu Dodony,
v který jsem složena?
Vladimír Holan - Píseň milenky
Marné čekání
Řekla mi:
přijdu-hned jak budu moci.
A pro ten slib
tak dobře dnes vím,
jak předlouhé srpen mívá noci.
Verše psané na vodu-přebásnil B.Mathesius
DÍVKA A STROM
Co brání dívce, aby utrhla si
zelená pláňata,
čím je to zajata,
co ji to ruší při trhání?
Je sama na veliké pláni.
Vítr ji tiskne ke štíhlému stromu,
vítr ji má.
A dým, jenž zadýmá
z dalekých komínů, ji zahaliti chce.
Ona však zdráhá se utrhnout ovoce.
Rukama větví se a v nekonečné touze
hruď plodům nabízí. Planina plná rzi.
A nakloněný strom ji k sobě přijímá.
I on, i on ji má.
Drsně ji stiská, do koruny vlasů
ji smyčku zaplétá.
Útlým hrdlem ji přitahuje.
Ach ne, má naděje, ach ne, to není túje!
Dívka a mladý strom. Podzimní paleta.
K tobě jsem přiběhla, strome, a čekala jsem,
že celou vezmeš si mě.
Viď, nejsem těžké břímě.
Jsem lehká jako dým, jak dým, jenž zadýmá
a potom zmizí zase. Planá planina.
Větev se sklonila. Cosi ji strašně tíží.
Cosi ji zlomit chce,
ale ne dozrání, ale ne ovoce.
Když zvolna přicházím, v očích mi jemně splývá
jakési kývání. A kývá, kývá, kývá.
Jiří Orten - sb. Cesta k mrazu
Vložit příspěvek