Pod květy skořicovníku

Obraz ve vodě

Studánko,tvá voda
voní do kraje!
Vzácná,čistá-škoda,
že tak drahá je.
Večer letním časem
dala jsi mi pít,
vrať,co musela jsem
tehda zaplatit!

Studánko,v tvé tůni
zrcadlí se svět!-
Když ti srpek luny
přišel vyprávět,
tu v tvé jasné vodě
uviděla jsem
obraz,jenž k mé škodě
byl jen krásný sen.

Studánko má milá
v kvítí,kapradí,
proč tvá bájná síla
jiné nesvádí?
Hledí z tebe ke mně
tvář,jíž ráda mám?
Rmoutí ji,že denně
pro ni plakávám?

Studánky,jež chcete
lidem cesty plést,
proč si neřeknete
tiše v záři hvězd:
"Měsíc,který zdraví
milence tak rád,
ozáří dvě hlavy
jenom jedenkrát."

(Marceline Desbordes-Valmorová:Žár lásky,lásky žal)

Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.

Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů,
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.

Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.

Jaroslav Seifert - Píseň (sb. Poštovní holub)

ROSA COELI

Na celém světě není tolik ticha
jako když sněží v Dolních Kounicích
a probořenou střechou katedrály
snáší se k zemi bílý sníh

Slavík tam zpívá v létě celou noc
a němá luna na cimbálek hrá
stříbrný nástroj který nemá strun
pod volným nebem v troskách kláštera

Ty holé zdi tu stojí po staletí
kde byla dlažba dávno roste pýr
z přadena touhy panna odmotává
a nad hlavou jí létá netopýr

Když odmotala všechnu hebkou přízi
složila ruce v klín a zatajila dech
na nebi zvolna zhasínají hvězdy
a netopýr ji usnul ve vlasech

A co jsou staletí a co je vlastně věčnost
než ve vesmíru opuštěný kout
Ve studni času utopil se okov
na dno té studny nelze dohlédnout

Jan Skácel - Noc s Věstonickou venuší

Z té země nejsme kde zrají pomoranče
kde kolem ionských sloupů pne se réva
jež je sladší
nad ústa římských žen
u nás jen jabloň prudce pokřivená
věky a plody.

A pod ní sedávaje ten
jenž viděl snad
pařížské noci italská poledne
i měsíc nad Kremlem
vrátil se domůna vše vzpomínat.

Ve verších
tichou a klidnou píseň jež dala by se hrát
v těch strunách pavoučích
já zaslechl jsem

Jabloň se strunami pavučin - J. Seifert

HROZEN

Den po dni ubíhal a chudák více chřadnul,
a v šťastný před tím byt hlad s nedostatkem vpadnul,
tam sála chudoba, a každý pokus marný!
A denně rostly jen papírky zastavárny
a hromadily se za zrcadlem a rámy;
a denně - neštěstí vždy nadějí nás mámí -
v té víře rodina, co měla prodávala.
Tak pohár, hodinky, šest příborů, vše slala
k zlatníku po kusech a k vůli nemocnému,
jenž chvěl se v zimnici a kašlal, výhost všemu
dán ochotně a rád, vždy čákou byli jisti.
Kdys lékař prohodil: "Jen kdyby mohl jísti!"

Leč běda, ubožák den po dni zvolna mřel,
se starým madérským i piškot odepřel,
pak též tři ústřice, vajíčko v bouillonu.
Byl březen, slunce tvář se kryla v mračen clonu,
řeč byla o hroznech, co mluvit nevěděli.
V tom slabým úsměvem se chudáka rty chvěly.
I dali poslední a k chudičkému loži
ve skříňce ze známkou Cheveta, vzácné zboží,
mu hrozen přinesli; hle, zrna tvrdá, malá
se v krajkách z papíru tak svůdně usmívala,
jak vína před znalcem ku zákusce po kvase
by vzácná novinka na stole zjevila se.
A mroucí hrozen zřel, však netknul se ho ani
a hlavu odvrátil v nejvyšším pohrdání,
a za tři hodiny po dlouhém utrpení
v svět lepší odešel, kde jistě hladu není.

A matka s dítkami teď zůstaveny v bídě!
Po pohřbu druhý den sirotci v první třídě
u spolužaček svých však závist rozňaly,
když ze svých mošniček ten hrozen vyňaly.

FRANÇOIS COPPÉE
překlad Jaroslav Vrchlický - sb. Moderní básníci francouzští

Ó kdybych měl nebes třpytný háv
v nějž vetkán je zlata a stříbra svit
ten modrý šerý a černý háv
jejž den má noc a polosvit
svůj háv bych rozestřel pod nohy tvé
Leč chudý jsem - co mám je jen v mých snech
své sny jsem rozestřel pod nohy tvé
jdi zlehounka - kráčíš po mých snech

W.B. Yeats - Básně

Text příspěvku byl upraven 19.02.18 v 10:50

Knížka životů-Fr.Novotný

Kolik má kniha stran
na tom moc nezáleží
Spíš co se na nich říká
to smysl dává čtení
Zda být anebo nebýt
o tom jen ve hrách běží
Poslední kapitola
dopsané nikdy není

Šel život byl to samý chvat
už přešlo jaro kolikáté
chce se mi mlčet častokrát
chce se mi mlčet tentokráte

co krásných věcí měl jsem rád
i vás jež se mi posmíváte
už přešlo jaro kolikáté
šel život byl to samý chvat

Neměla žádná ústa svaté
musila každá trochu lhát
proto ten jejich úsměv mate
já mlčet chtěl však vy se ptáte
šel život byl to samý chvat.

Jaroslav Seifert - Ruce Venušiny

Z cest

Takového bohatství
co přehlížíme
takové krásy
k níž jsme slepí
v honbě za pozlátky

(Věra Kopecká-sb.Kámen a světlo)

Síla lásky

Jen jemně jen tak potichu
Jak když se vločka sněhu vznáší
Sníme si svůj sen o hříchu
Co hříchem není a smutky plaší

Jen zlehounka jen jako stínek
co skryje všechno v čem se pletem
jak vůní již skrývá v rozmarýnek
tak lehce láska hýbe světem

František Novotný(sb.Tichá vůně slov)

Každému z nás co jeho jest
a také to
co dávno není
co neprodá a nepromění
za lásku ani za bolest

Jsi cestář sametových cest
a svědek promeškané viny
podivný hejkal z úžlabiny
a musíš bez únavy nést
touhu jak nebe propast hvězd

nad palouky tvé domoviny

Odměna - Jan Skácel

Kočky mňoukaly na střeše,
následkem čehož jsem procit.
Kočky mňoukaly na střeše:
Láska je podivný pocit.

– Lásko, ty hvězdo zářící
nad mořem bídy a vzdechů,
proč jsi se snesla na tento svět
a právě na tuhle střechu?

– Proč rušíš sen můj vzpomínkou
na něhu milostných oček?
To byly moje úvahy
v noci při mňoukání koček.

František Gellner - Kočky mňoukaly na střeše
sb. Vášeň, co do rána zchladne

Až sejde na poslední penízek
schová jej pod jazyk a oněmí

A vůbec nebude to hrozné

Tou mincí platívá se za ticho
a za převozné
Denárek je to ze všech nejtenčí
marný jako přetržená nit

A nikdo na tu minci nevrátí
a nikdo nemůže ji rozměnit

Obolus - Jan Skácel

Text příspěvku byl upraven 10.03.18 v 10:04

Přebývá tu člověk, jitřními červánky je živ
Kam všední lidé nepřijdou, v skrytu žije
Roční doby tu míjejí, nezvykle jiné
Nastane plné léto, působí podzimně
Skryté bystřiny věčně tu všude zurčí
V mohutných sosnách vítr šumí a hučí tajemně
Uprostřed toho do sebe ponořen sedává
Na smutek a strastí lidského bytí zapomněl.

Oproštění, sb. Nad nefritovou tůní jasný svit, Chan Šan

Provždy jen přes moře
zírajíc v dál
ať vítr zuřil
či lehce vál
tak stávala tam

jako by jinak nic nemělo být
pak by ten pohled jí přinášel klid
jediný, sám.

Thomas Hardy - Hádanka

NOC LÁSKY

Po písku promenád
noc lásky kreslí stíny.
Šat z těla na zem pad
a dozněl do tišiny.

Nad rukou zdráhavou
plá žádostivá zář
a plachty krve jdou
přes ozářenou tvář.

- Mlč, mlč jen, proboha,
a nesvlékej mi šat,
jsem horká, ubohá
a musím se ti vzdát.

Na bílá kolena
mi spadl dech tvých úst.
Ó, cesto šílená,
kam, kam chceš ještě růst?

Kam ještě jíti chceš
po mapě mého těla?
A co v ní nalezneš,
o čem bych nevěděla?

- Jez hučí do noci
tvé pleti a tvých úst
a není pomoci,
vše růst chce, růst a růst

jak rozčísnutý strom,
jenž hoří v nebes tvář,
jak požár v domě tom,
kol něhož chodí žhář,

jak poděšený zvon,
když bije v divý sluch
a drtí mnichův ston
jejž neukojí bůh,

jak bílých koní cval,
jak smrt, jež v lůžku skučí,
jak vše, co miloval
kdy člověk a co mučí.

Josef Hora - sb. Tvůj hlas

PODJAŘÍ

Vysoko na horách
průsvitný vítr vane.
Nevidíš, tušíš jen,
nevíme, co se stane.

Hledíme z příšeří
do mlčícího času.
Chvějem se daleko
od velikého hlasu.

Josef Hora - sb. Tvůj hlas

Tak on ten cit co přetrvat má v čase
nevzkvete nikdy s prvním povzdechem
on je tak tichý že až podobá se
čistému hříbku v mlází pod mechem

Jen ať neruší ho kdo jde kolem mlází
a třeba o něm tuze dobře ví

Nerušte lásku která s jitrem vchází
máme jí tolik tolik potřebí.

Josef Kainar -Nevědomí

LÁSKA-Peter Gregor

Láska je rozpoložení,
ve kterém se domníváš,
že jsi našel toho druhého,
a přitom ti uniklo,že jsi ztratil
sám sebe.

(sb.Oheň z hořícího domu-př.Jiří Žáček)

DVOJZPĚV V NEPŘÍTOMNOSTI

Hrabu v tvé skříni
Hrabeš v mém stole
Vše nás tu viní
Což to je sto let

Všechno jsem zpřeházel
Všechno jsi zpřeházela
A z našich schválných zel
bezmocná lítost zela

Antonín Brousek - sb. Netrpělivost

Za tvou sladkost, za tvou něhu
nesu ti kytici sněhu.
Jak vločka vzdušná je…
Když na ni dýchneš, roztaje.

Vítězslav Nezval - Vločka (sb. Moře láska má)

...všechny naše dny jsou poznamenané
nečekanými
potupami - některé mají katastrofální
následky, jiné méně
ale proces je
únavný a
nekonečný.
vládne únava
....většina to
vzdá
a zbude po nich místo
kde měli být
lidé.

Štěstí nebo
jak tomu chcete sakra
ještě
říkat
musí mít
své oběti.

Charles Bukowski - Někdy jste tak sami, až to prostě dává smysl

PÍSEŇ O NEJBLIŽŠÍ VINĚ

Je studánka a plná krve
a každý z ní už jednou pil
a někdo zabil moudivláčka
a kdosi strašně ublížil

A potom mu to bylo líto
a do dlaní tu vodu bral
a prohlížel ji proti světlu
a moc se bál a neubál

A držel ale neudržel
tu vodu v prstech bože můj
a v prázdném lomu kámen lámal
a marně prosil: kamenuj

A držel ale neudržel
a bál se ale neubál
a studánka je plná krve
a každý u ní jednou stál

Jan Skácel - sb. Dávné proso

TAM

V korunách stromů neustává vítr
a listí promlouvá
jako by lidem tekl nad hlavami potok

Navečer utichne ta voda
a na okamžik zastaví se čas

Znovu si země s nebem rozumí

Na břehu jetelové řeky
veliký němý králík rozhoduje
co ze tmy je
a co se navíc tmí

Jan Skácel - sb. Dávné proso

Hra nekončí, hra započíná.
Ta ruka, která duše stíná
umdlévá, slábne jako jiná.
Hra nekončí, hra započíná
a hraji já, já, EXODUS.
Jsem synem konce. Z jeho klína
narozen jako prapříčina.
Pro mne se zmírá, pro mne vzpíná
naděje znovu křídla svá,
pro mne, ach pro mne zapomíná
na vinu vina, ona vina
jež tím, že trvá, netrvá.

Jiří Orten - Exodus dramatu