Pod květy skořicovníku
Nemám nic jistého,
jen pravidelnost deště
a ticho mé pulzující paměti.
(Jiří Valoch, Karlova Studánka 2006)
Jan Skácel
Hodně hrubá báseň o lovu (úryvek)
Kdesi jsem četl,
že oči ze skla
jsou jako sklenění ptáci.
Nemohou létat.
Jestliže nejste příliš pyšní,
zkuste to jako já.
Najděte dva kusy dřeva
a zkuste tlouci
polínkem o polínko.
Tak jsem to dělal doma,
když jsem vyklepával
hodinu mezi psem a vlkem.
Musíte klepat do rytmu.
Musíte vyšívat tím dřevem.
Snad se vám podaří
probudit v sobě hvozd.
(ze sbírky Básně I)
https://www.databazeknih.cz/knihy/basne-i-18740
(Slovenština není můj jazyk, takže se předem omlouvám za případné chyby při přepisu)
SOM VERTIKÁLNA
Ale radšej by som bola horizontálna.
Nie som strom, ktorý má korene v zemi,
saje z nej živiny a materinskú lásku,
každý rok v marci lístím sa nezaskviem
a nie som ani nádherou záhradnej hriadky,
čo zvláštne sfarbená vyvolá nadšené ách,
nevediac, že musím čoskoro odkvitať.
Strom, ten je nesmrteľný, ak ho so sebou porovnám,
a hlava kvetu menšia, ale desí viac.
Odvahu kvetu, dlhý život stromu chcem aj ja.
Dnes v noci, v sotva viditeľnom svite hviezd,
stromy a kvety sypú svoje chladné vône.
Prechádzam pomedzi ne, ale ma neberú na vedomie.
Rozmýšľam a niekedy sa mi zdá,
že keď spím, sa im vernejšie podobám,
myšlienky sa mi zatemnia.
Ležať je pre mňa oveľa prirodzenejšie,
vtedy sa s oblohou rozprávam otvorenejšie,
ak si raz ľahnem navždy, budem potrebná:
dotýkať sa ma budú stromy a kvety si nájdu čas pre mňa.
Sylvia Plathová - sb. Luna a tis
A kdybych už měl umřít
chci hvězdy na rakev
a trochu hnědé hlíny
hřejivé jako krev
Na hřbitově ať hrají
houslovou sonátu
v které zní mořské mušle
a slunce pasátů
Tomu kdo bude plakat
maličký kapesník
s mým monogramem dejte
Je to jak památník
Připijte na mé zdraví
nebožtík píval rád
a teď už nechuraví
už nebude mít hlad
Připijte na mé kosti
ať mohu dobře spát
Věřte mi je to k zlosti
teď v létě umírat
Václav Hrabě - A kdybych už měl umřít (sb. Blues pro bláznivou holku)
VYSVETLENIE
Raz zastavili spory Láska, Smrť
a v krčme Mužský život našli kút.
Víno si objednali, skutok bezhlavý
spravili, tresli svoje tulce do trávy.
Na konci pitky pohľad zmámený
upreli na spleť šípov na zemi.
Náhlivo potom pozbierala každá
šípy, čo nesú lásku i čo vraždia.
Jedna i druhá sotva čo len šípi,
že v rannom prítmí zmiešali si šípy!
Tak hrozná výzbroj Smrti väzí medzi
tou, ku ktorej jej odpor nemá medzí;
a ľahké šípy Lásky smutne stonú
pod ťarchou jedovatých hrotov skonu.
V tej dávnej krčme naše trápenie
skrslo, keď prišlo k hroznej zámene.
A vedia tie dve stvory splašené,
keď počas letu mieria bez slova,
že mladí mrú a ľúbia dedkovia?
(1890)
Rudyard Kipling - sb. AK JASNÚ HLAVU NESTRATÍŠ..., preložila Jana Kantorová-Báliková
Text příspěvku byl upraven 06.11.18 v 18:33
SRDCE ŽENY
Vychází srdce ženy se svítáním,
jak osamělý pták se vznáší bez ustání
a nad věžemi, nad údolím žití krouží,
ve bdění těchto ozvěn po domově touží.
Pak srdce ženy s nocí se zas vrací
a slib svůj někde v cizí kleci splácí,
že snilo o hvězdách, s tím se sotva smíří,
když puká, puká, puká za ochrannou mříží.
Georgia Douglas Johnsonová
UNAVENÉ BLUES
Černoch si broukal k vláčným synkopám,
dopředu i zpět rytmem rozhoupán,
když na piano hrál.
Včera večer kdesi v Lenox Avenue
pod plynovou lampou, zmáhající tmu,
se líně kolébal...
se líně kolébal
k unavené melodii blues.
Rukou ebenovou přejel slonovinu,
rozkvílel melodií klapky na pianu.
Ó blues!
Sem tam houpal se s židlí rozviklanou,
bláhový muzikant hrál píseň drsnou i mdlou.
Sladké blues!
Z duše černých vyrůstáš.
Ó blues!
Hlasem hlubokým, zádumčivou tóninou
černý muž zpíval, kvílelo piano:
"Na světě nemám já nikoho,
nikoho nemám a jsem sám.
Své chmury se starostmi
na poličku naskládám."
Dup, dup, dup, chodidlem tepal zem.
Pár akordů hrál, začal s nápěvem:
"Mám unavené blues,
ale to mi nestačí.
Unavené blues,
to mi nestačí -
už mě netěší nic,
já bych umřel nejradši."
A tma do daleka zní broukáním.
Už měsíc vstal a hvězdy jdou s ním.
Přestává hrát zpěvák, usíná už,
hlavou doznívá unavené blues.
Jako kámen spí, jako mrtvý muž.
Langston Hughes
oboje z antologie Černošská poesie
Hledají místo kde lidé žijí s bohy
ty stopy v prastarém čase
i vzácné knihy
..hledají otisk
pravdu proč vlastně žijí
a co je smrt
Touži po městě absolutní moci
po věčnosti jen ten pocit
obsáhnout vše jako Bůh
..vědět a dotknout se bájného místa
tam někde v horách i podzemí
být zasvěcení a naučit se ovládat sny
Tušit cestu k ztracenému údolí
najít archu úmluvy
Pochopit nepochopitelné
..najít klid a mír
..to je Šambala
nejvyšší pohoří světa
a brána Agarta
..o tom snil i šéf gestapa
-být ten vyvolený -
Nestárnout hnací motor okultistů
nástroj moci i fanatismu
( tudy cesta nevede)
vše špatné se vrací i mimo čas
nic není zapomenuto!
V Himalájích
střecha světa vstup jinam
jen vyvolení vstoupí
až nastane ta chvíle
Ztracený horizont
skrytá moudrost
osvícených lidí..
tam miznou stopy
ale Tibetské legendy a staré buddhistické texty
také vypráví
o jediném skutečném místě v hledání pravdy
..a to je hluboko v srdci
Dny vály jako vůně,
soumraky z růží byly.
Nechtělo se nám loučit
s pomíjející chvílí
vraceti času lesk očí
a rty, jež jsme políbili.
Nechtělo se nám ztrácet
šum slov, jež nevěděla,
slyšeti vyprchávat
tušení rozechvělá
vědět, jak hroutí se v nás
sladká vnuknutí těla.
Kéž bychom měli ruce,
jež si vás nedají vzíti,
kéž bychom měli něhu,
jež věčným světlem svítí
a byli jako peřej
jež bez času se řítí...
Josef Hora -Míjení
BLUES MRTVÉHO
V podzemní cele osamělé
černoch si píseň notuje,
tónina její molová je,
protože smutek struny rve.
Proč jen jsem nezemřel v kolébce,
proč jsem se vůbec narodil,
když zítra ráno pověsí mne,
proč já jsem vlastně žil?
Z tohoto údolí stínů
před smrtí spásy není;
já jsem byl nejbližší černoch,
když řvali - znásilnění.
V podzemní cele osamělé
černoch se na boty dívá;
smutek se v strunách probírá
a on si blues mrtvého zpívá.
Lucy Smithová - z antologie Černošská poesie
DĚTI KTERÉ SE MILUJÍ
Děti které se milují se objímají vstoje
opřeny o dveře noci
Prstem na ně ukazují míjející je chodci
ale děti které se milují
nikoho nevnímají
a jenom jejich stín
se chvěje nocí
a k zuřivosti dráždí chodce
Zuří opovrhují smějí se nenávidí
Děti které se milují nikoho nevnímají
dál a dál se vzdalují noci
a výš a výš nad úsvit denní
jasem své první lásky oslnění.
Jacques Prévert-Jsem jaký jsem
nakonec jsme
všichni sami –
někdo přijde
někdo odejde
někdo něco řekne
někdo něco slíbí – –
nakonec
jsme všichni sami –
šeptám
ležíme v posteli
jakoby
spolu
Jan Těsnohlídek ml. - Sami (sb. Hlavně zachraň sebe)
TOBĚ
až umřu pusťte holuby
oni mi ukážou cestu
chci být v parádní obuvi
a chci mít modrou vestu
i když jsme nikdy nebyli
milenci se vším všudy
i když jsme tváře měnili
v sladké hře na osudy
našel jsem v tobě sílu stát
bránit svou hvězdnou střílnu
to v tobě bude doznívat
můj výkřik do vesmíru
Josef Šimon - sb. Český den
Ačkoli báseň vzniká tehdy, když už nic jiného
nezbývá, ačkoli báseň je posledním pokusem
o řád, když neřádu jest už až po krk,
ačkoli básníků je nejvíc zapotřebí, když je nejvíc
zapotřebí také svobody, vitamínu C, komunikací,
zákonů a terapie hypertenze,
ačkoli „být umělcem je selhat a umění je věrností
selhání“, jak praví Samuel Beckett,
není báseň z posledních věcí, nýbrž z prvních
věcí člověka.
(Miroslav Holub, sbírka Ačkoli)
Nemám rád, když je láska na povel,
když se hledá,
musí k tobě přijít sama, jako hladová kočka ke dveřím.
Charles Bukowski O kočkách
Text příspěvku byl upraven 28.07.18 v 09:42
NOC POSLEDNÍ V ROCE
Jaké to dni. Lesk olovný padal oknem
na naši tvář, na naše ruce očistcové,
jak jsme sedali na podlahách a jedli,
na smutnou zem trousíce smutné drobty.
A zatím tam venku
tráva a sníh, tráva a sníh, ubrus, jenž střídá se.
A bláto zde zlata vzácnější, jež vlaštovky k nebi nosí.
Bláto a kalužiny ta zrcadla závrati.
A zatím tam venku
jak stáda krav strakaté mraky nebem šly.
Šly bouře a závratně voněl prach lesních cest
pod prsty prvních kapek...
Tak končí se rok kruté výslužby v šeru.
Sbohem, občané prázdna, mé smysly tmám dokořán.
Konec těch chval v pěti podřečích ráje.
Konec. Mé smysly teď přezimují. Já bdím.
Ležím a bdím noc poslední v roce. Čas od času
vápno světla nás polévá tmu milostnou zahánějíc.
A já ztrátu a zisk, ztrátu a zisk přehořce srovnávám si,
jak bez rukou hladím děti své.
část básně Jana Zahradníčka ze sbírky Dům Strach
Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje v rose, jak k ránu květiny,
tisíce umřely, tisíce umrou, tisíce na smrt jsou znaveni,
neboť v smrti a zrození nikdo nezůstal jediný.
Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého,
co strašné je, co zlé je, to umírání je,
kdy smysly střelené v letu padají se všeho, se všeho,
a v rezavém potrubí těla čas hnije jak pomyje,
by rozložil ruce, oči, nervy a každý sval,
kterým svět v náruč jsi chytal a miloval,
smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti nejsem sám,
umírání se bojím, kde každý je opuštěn, - a já umírám.
Sbohem, děvčátko, sbohem, má milá, sbohem, obraze spanilý,
od tvých ňader mi uťali ruce a srdce rozbili,
myšlenka na tebe jak zlatý šíp půl roku mě protínala,
když bylo mi hůř, bolela víc, když bylo lépe, pomáhala.
Ale dnes sbohem, dnes už vše marné je, dnes napsal jsem list,
aby jsi zapomněla a hledala jinde, kde srdci dávají jíst,
ten dopis byla největší bolest a největší sten,
ale v umírání musí být každý sám, sám a samoten.
Až umřu, na světě nic se nestane a nezmění,
jenom já ztratím svou bídu a změním se ze všeho,
snad stanu se stromem, snad děckem, snad hromadou kamení,
smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého.
Jiří Wolker, Umírající
Zapomenout se,
být ptákem, který letí
proti zapadajícímu slunci
bez jediné vzpomínky, ale svobodně,
s křídly vzepjatými k tichu
hledat třpyt
květů a vody.
Zapomenout
na oheň a neštěstí,
na neodvratnost propasti
a vejít do království večera
tak jako řeka do průzračných moří
a nehledat nic,
jen odevzdanost, jen světlo.
Justo Jorge Padrón
přeložil Antonín Přidal
Příteli melancholiku,
druhu mé duše tulácké,
pod kterým nebem zhasnou kdysi
životy naše žebrácké ?
Pohádek našich stříbro, šeď
kdy rozstříkne se, v kterou zem ?
Kdy hudby, jež jsme milovali
posledním vzdychnou akordem ?
Oh, dávná láska procitá
zas echy v strunách srdce. Dost !
Na zdraví sobě ! Snům a světu !
Ať rekviem má minulost.
Ve zlatém víně stopíme
tyranský rozmar paměti.
A zpívat budem, zapomenem
lásku i vztek i prokletí.
Sentimentální pijáci - Karel Toman
MILENCI
Až umřem, staneme se květinami
Ve dne budem lidem pro radost
a v noci budem sami
NA SKLE DVEŘÍ
Na skle dveří od verandy
Odlesk ranních červánků
Jsou to tuším oleandry
Nebo víno ze džbánku
Nebo někdo čínskou tuší
Vepsal svoje prokletí
Jen tak zlehka do ovzduší
Všechno v jednom poupěti
Měla dlouhé mořské řasy
Byla nejspíš z Kotoru
Její víčka vzpomínám si
Když je zvedla nahoru
Její víčka pokyv bárek
Její víčka číše vína
Pocházela z čirých dálek
Kde se snadno zapomíná
Z výboru básní Konstantina Biebla - Zrcadlo času
Text příspěvku byl upraven 16.08.18 v 15:33
Ty, kdo mě chceš soudit, nesuď mě sám.
Ta kniha, či ona, sem do svatyně vstup k nám,
kde podobizny přátel mých na stěnách visí :
pohleď : dějiny Irska se vryly v jejich rysy,
a přemýšlej o tom, proč se rodí pýcha v těle :
já pyšný jsem, že tyto muže měl jsem za přátele.
W. B. Yeats - Sebrané básně
z fejetonu Partina C. Putny Jabkorýmy, švestkorýmy (LN 14.8.2018)
Křížaly se suší v troubě,
by unikla jabka zhoubě.
Kompot už je na plotně,
rozvařil se ochotně.
Nápad taky není špatný
Kateřinin: Zkusím čatní.
Jak se dělá jabkočatní,
měl jsem pojem jenom matný.
Je to ale velmi prosté:
Klidně podle mě to zkuste!
Jablka se nastrouhají,
s vším, co pálí, promíchají:
česnek, cibul, chilli, zázvor,
fantazii neklaď závor,
spolu se to rozvaří,
sláva vlasti, kuchaři!
POCTA PŔÍTOMNOSTI
Hleď si toho dne,
neboť tento den je život,
život všeho života.
V jeho nedlouhém dění
je všechna skutečnost a pravdivost bytí,
radostná láska růstu,
záře skutků,
vznešenost síly.
Vždyť včerejšek není než sen,
a zítřek? Pouhá vidina.
Avšak dnešek, opravdově prožívaný, činí z každého včerejšku
šťastný sen
a ze zítřka vizi plnou naděje.
Proto cti tento den.
(Ze sanskrtu.)
K své ranní kávě zakousněte
krvavý biftek čerstvých zpráv.
Jak se dnes cítíš, milý světe?
Jsi vůbec ještě živ a zdráv?
Jiří Žáček - Čtení novin
Nic nechci víc
Nic nechci víc, než v duši klid
a žádného víc štěstí,
než co ho ptáče může mít
na květné ratolesti.
Když slunce hřeje z vysoka
a zem je pestrá květem
a vítr duje zhluboka
a mír jde celým světem.
A pochybnosti neznat hles,
jež v duši nesvár nítí,
- jen cítit, jak je krásno dnes,
a dýchat jen a žíti!
J.V. Sládek, Světlou stopou - výbor z díla (1950)
Text příspěvku byl upraven 08.09.18 v 12:04
Vložit příspěvek