My cvoci, opravdu nás zavřít a zahodit klíč?

Ikkju06.11.2014 v 15:53

Teď za mnou přišla do kuřárny kolegyně, a zničeho nic mi začala vyprávět, že má podzimní deprese (kdo ne, jen silnější) a že je, jako obvykle řeší prášky, jenže to minule nějak přepískla, a skončila na odvykačce. Přišlo mi to v pohodě, poprosil jsem jí jenom aby mi to pověděla včetně detailů (podobně jako když mi jiná kolegyně začala líčit, že si s přítelkyní pořídí miminko, když mi chce povídat, tak se vším všudy x), a pak jí poděkoval za rozšíření obzorů. Tyhle věci se prostě můžou stát ledaskomu, a je špatně o nich nevědět, stydět se za ně, neřešit.

Snad nedokážu posoudit, ale typl bych si, že lidé, kteří jsou nad tyhle věci povznesení nebo je vidí dokonce s despektem, si sami akorát zadělávají na to, že až se jim něco podobného přihodí, budou muset kromě téhle zátěže vláčet ještě svoje vlastní předsudky... :o

Marthas06.11.2014 v 17:12

To Ikkju: Ano, máte pravdu, lidé si většinou nepřipouštějí, že by se to mohlo stát i jim, a jsou nad to povznesení anebo si o tom myslí, že deprese jakákoliv se dá vyléčit pobytem na sluníčku v dostatečném množství, já osobně jsem si to jednou testla, měla jsem depku a šla jsem se nadýchat čerstvého větru do lesa ale i na slunce, co myslíte, jak to vypadalo, ze slunce mě pálilo v očích (při depresích je člověk většinou světločivný, citlivý na světlo) a v lese mi byla děsná zima (při depce není nenormální, že se člověk doslova třese zimou anebo má naopak návaly horka) a chmurných myšlenek mne to nezbavilo ani náhodou.:( Ano, a bohužel předsudky má ve společnosti většina lidí, jsou pak na obtíž jako všechno, vzpomínky a tak (při depce se stává, že se člověk doslova utápí ve vzpomínkách a ne a ne z nich vybřednout).

Aiwa06.11.2014 v 19:06

Doufám, že to tady ještě nezaznělo. Chvíli trvalo, než jsem se dokopala k sepsání. Filozof M. Foucault se zabýval tím, jak bylo v různých údobích obecně nahlíženo na duševní choroby. Na základě toho sepsal Dějiny šílenství, vydáno na poč. 60. let http://www.databazeknih.cz/knihy/dejiny-silenstvi-59763
Nečetla jsem, ale dostalo se mi několika doporučení, jen upozorňuji, že Foucault nepsal úplně „oddychově“ (jestli něco takového existuje), ale nenechte se odradit. Mimochodem, jeho dílo (poměrně široké) patří v současnosti k hojně citovaným v oblasti sociálních věd.

Reportáž z terapeutické komunity pro schizofreniky ve včerejším Magazínu Práva (8. listopad 2014)

Text příspěvku byl upraven 09.11.2014 v 11:12

Lector10.11.2014 v 07:39

Uživatel svůj příspěvek odstranil.

Richie110.11.2014 v 10:47

Lectore, ten tvůj popis člověka s HP je výborný. Úplně jsem si při čtení promítal svůj život, zda jsem někoho takového potkal. Mám asi štěstí - na nikoho takového jsem zatím nenarazil, i když někteří jedinci se tomu profilu trochu blížili.
Měli bychom takové lidi litovat, ale je fakt, že peklo dělají spíše oni svému okolí (aniž si to uvědomují).
Teď si ale vzpomínám, že jsem jeden čas pracoval s kolegyní, která vykazovala znaky HP. Dokázala velmi účinně rozložit celý kolektiv našeho týmu. Ale navenek mezi ostatními týmy měla pověst kamarádské a veselé spolupracovnice. My, co jsme s ní byli v týmu, jsme byli chápáni jako ti "špatní", co jí ubližují. Byl to děs a trvalo to 7 let, než se ji podařilo vyhodit (njn, státní sféra).

Ta tvá perlička na konec je hodně smutná, ale bohužel se děje. Je jasné, že na dětskou psychiku to nemá zrovna dobrý vliv.

RADOST10.11.2014 v 10:52

Lectore, moc děkuji za výstižný popis hysterie. Smutnou zkušenost s takovou ženou učinil můj syn. Oba měli přes třicet, zamilovali se (byl pozorován a lapen), nastěhoval se do jejího domku (nabytého ze zdrojů jeho předchůdců), společně připravovali rekonstrukci a starali se o jejího tříletého syna. Po půl roce společného bydlení syn už nezvládal projevy její hysterie, byl psychicky naprosto vyčerpaný, z citlivého pracovitého technicky nadaného vysokoškoláka se stal vystrašený chlapeček, pytlíček nervů, zbavený svého konta, času i práv. Každý svůj budoucí čin, každý rozhovor si začal v hlavě promítat s alternativními možnostmi její reakce. Ale jeho fantazie na to nestačila, její reakce byly rychlé, překvapivé,mnohdy nepochopitelné, ale často brilantní, neprůstřelné. Partnerka byla a je hysterka, přesně podle toho vašeho popisu. Pro syna i naši rodinu to byl první střet s nesčetnými projevy hysterie, její jednání bylo velmi nepředvídavé a vypočítavé, manipulativní. Po seznámení s historií jejího života a dnes i s dalším vývojem jsme se jen utvrdili, že s takovou osobou nelze mít plnohodnotný partnerský vztah a je velmi těžké i chránit její děti před jednáním, které je prospěšné jen matce na úkor dětí. Tehdy se s ní syn rozešel, i přes skutečnost, že byla těhotná. Stejně tak kdysi učinil otec jejího syna. I přes všechny nástrahy a projevy hysterie si syn "vybojoval" styk s dcerou, celých pět let je jí už dobrým otcem; ovšem jen některé dny v týdnu. Dcera ho oslovuje křestním jménem, táta musí být vždycky ten, který zrovna s nimi bydlí a poslouchá a sponzoruje maminku. Myslela jsem si, že je to jen zlatokopka. S takovou by se dalo žít. Ale kombinace inteligentní zlatokopky a hysterky je neúnosná. Tuto nemoc skutečně okolí nevidí, zažívají ji jen nejbližší, ale má na ně destruktivní dopad. V podstatě je neléčitelná, protože nemocný, okolí ani lékaři ji neodhalí nebo nepřiznají. S tím se nedá nic dělat - jen být obezřetný a dát si více času na poznání partnera či zaměstnance, znát příznaky a couvnout dříve, než jsou učiněna závažná rozhodnutí.

Text příspěvku byl upraven 10.11.2014 v 11:01


Koka10.11.2014 v 13:37

Když už se na Databázi KNIH objevilo takovéto poněkud neliterární téma, tak zkusím trochu obrátit pozornost i na literární zpracování obdobých situací a doporučuji:
http://www.databazeknih.cz/knihy/sialenstvo-127718
Ovšem pozor! Kniha je neuvěřitelně tlustá a rozhodně jí nelze číst "jedním dechem" - jak tady praktikuje hodně uživatelů.

A ještě postřeh k epizodě, kterou Lector uvádí jako "perličku na závěr". Daná situace je naprosto běžná, častá a ani kvalifikace dětské psycholožky žádnou rozzuřenou
matku od podobných scén nebo alespoň myšlenek na ně, neuchrání. Z rodinných důvodů velmi často čtu diskuse na maminkovském webu e-mimino, a tam je na téma "sprchování vzpouzejícího se děcka v ledové vodě" několik diskusních vláken.
Kromě toho - dnešní matky jsou opravdu, opravdu hodně jiné, než byly ty naše. Mám okna na pěší zónu na běžném pražském panelákovém sídlišti. Denně jsem svědkem, jak telefonující, blogující či diskutující maminky mlátí a ječí, neuvěřitelně arogantně a urážlivé ječí na své děti, které nedělají nic jiného, než co je dětem vlastní, a mlátí je před očima kolemjdoucích. Kdyby to bylo jednou, tak si řeknu - ujely jí nervy, nemá svůj den, resp. naopak - právě má své dny. Ale tyto situace se opakují několikrát denně a rozhodně nejsou jeich aktérky ze "sociálně slabých skupin". Dnes ty ženy snad ani nedovedou být těmi maminami - ochranitelkami, ale velikou část péče vyčerpají na výběr správného odrážedla a tabletu pro 2 - 3 leté dítě. Žeby jste nějakou viděli s brečícím děckem v náručí, jak ho konější - to je ojedinělé. Děcko s rozbitým kolenem může být rádo, pokud mu máma nevynadá a neřekne "dobře ti tak!! Je to tak časté a zjevné, že to nejde nevidět. Jsem z toho velmi překvapena a znechucena.

Koka10.11.2014 v 13:56

binysek:
Ano, být matkou nikdy nebylo a není snadné. Jenomže mě bývá z těch mlátících scén opravdu blbě.
Hledanou knížku neznám, taková témata nevyhledávám.
Právě čtu knihu Fešák kněz o neuvěřitelně hladovém, chudém dětství na špinavém italském dvorku v době, kdy fašisté a Duce začínali vládnout a vystupovali jako dobrodinci chudých. Velmi, velmi zajímavé! Ty děti se nikdy do syta nenajedly, boty měly jenom když místní organizace Fascia jim ty dřeváky přidělila, ale přesto to (z toho literárního příběhu) vypadá na krásné dětství, plné her, objevů, tříbení hodnot.

Marthas11.11.2014 v 13:22

Ke všem: Ano, histrionská porucha existuje, a jako všechny poruchy osobnosti se nedá léčit léky a psychoterapie, osobně nevím, k čemu by byla.
Je tu vylíčena opravdu barvitě a v celku s projevy souhlasím, i když si osobně nedokážu představit, že osoba, která jí trpí, je svými výlevy tak nadšená, jak popisujete, kdyby si nebyla vědoma, že je něco špatně, nebyla by se snažila si lidi udobřit, a dělala by to jako můj příbuzný, což se rovná x- hodinový řev, za x si prosím dosaďte přibližně 4- 8 hodin, a následné výčitky, že si za to žena vlastně může sama, jelikož.... Ano, vždy se důvod našel. Tady jednoznačně nebyl problém pouze v hysterii, ale jednalo se kombinovanou poruchu osobnosti, narcismus, paranoa atd.
Souhlasím, i s tím že tyto všechny poruchy osobnosti, snad až na tu paraonidní, jsou pro lékaře neviditelné, a to i při pobytu na psychiatrii, což nechápu, pokud tam pacient často vyrábí takové scény jakto, že si to doktoři neuvědomují, možná přeci jen nejsem tak znalá, ale je smutné, že lékaři nejsou vševědoucí a že se to nedá léčit, protože život s takovými lidmi, i když i pro ně to nemusí být med, je pro ostatní peklo...

Aiwa11.11.2014 v 18:34

Histrionskou poruchu osobnosti dobře vyjadřuje citace uvedená ve wikipedii: "Druzí si mě nebudou vážit pro mě samotného. Když nebudu zábavný, nebudu pro druhé přitažlivý. Když se budu chovat dramaticky, získám pozornost druhých a jejich přijetí. Jsem velkolepý. Lidé jsou tady proto, aby mi sloužili nebo aby mě obdivovali."
Žijí v představě, že pokud na sebe nebudou upozorňovat, nikdo je nebude mít rád. Problém spočívá ve faktu, že ostatní je nemají rádi právě pro jejich způsob prezentace. Histrionská porucha osobnosti byla připisována manželovi nejmenované, nedávno zesnulé české zpěvačky (jestli je to pravda?)
Stručná charakteristika histr. poruchy např. zde: http://www.stopstigma.cz/index.php?obsah=poruchy18

Odbočka k literatuře na téma duševní choroby:o životě se schizofrenií pojednává autobiografická kniha Elyn Saks - http://www.databazeknih.cz/knihy/stred-se-hrouti-zevnitr-100056

HTO12.11.2014 v 17:02

Koho by zajímaly informace k depresi, moc doporučuji blog svého milého přítele Jaroslava A. Poláka (najdete ho i zde na DK coby autora, mimochodem pozoruhodného), který tam má tomuto tématu věnovanou celou rubriku. Odpíchnout se můžete třeba tady: http://kojot.name/2013/05/20/podoby-deprese/

Zazněla tu už klasická kniha Viditelná temnota od W. Styrona?

A konečně, minulý týden jsem věnoval většinu nocí (neboť jsem v invalidním důchodu s BAP a nemusím tedy vstávat) dalšímu studiu P. K. Dicka, jednak knižnímu a filmovému, jednak v podobě vynikajících dokumentů na YouTube; to je ale věc, na kterou se musí opatrně.

Raksa.A26.11.2014 v 13:12

Ta chyba je podle mně v nedbalém nebo minimálním dohledu.
Většina lidí má tendenci se chovat podle hesla - už je mi líp, omezím ty hnusné prášky. Chovají se tak když berou antibiotika a to má ve větší míře horší následky než jedna vražda spáchaná schizofrenikem, což může být následek toho, že se choval stejně, jako ti, co berou antibiotika. Jen ta vražda je víc vidět. A ti, co pěstovali odolné kmeny bakterií tím, že nedobírali antibiotika, ti nikdy nevidí mrtvé, co zemřeli na ty odolné kmeny.
Lidi jsou holt čím dál tím víc stejnější, jen podle toho, co říkali psychiatři v televizi, ten dohled se rozpadl - nejsou peníze!

Marthas26.11.2014 v 14:17

To binysek: V čem je chyba? Já bych řekla, že to je tím, že se tak bezvýhradně věří pacientovi. Ano jsou pacienti, co říkají lékařům pravdu, beru prášky a je to pravda, ale jsou lidi a i těch je dost, co to tvrdí ale neberou je anebo nesprávně. Podle mne by se více mělo dát na slovo rodiny, když rodina zdělí lékaři, že je pacient nebere, aby místo toho, že je lékař vyslechne a někdy ani to, doktoři totiž někdy neberou příbuzným ani telefon, a pomyslí si, jak se rodina chce pacienta zbavit, tak místo toho by je měl vyslechnout a třeba udělat rozbor krve pacienta, zda tam ty prášky jsou opravdu fyzicky přítomny, vím, že ani to není všelék, ale ty nejhorší případy a nejtvrdohlavější pacienty neberoucí léky, by to mohlo alespoň odradit, i když nebyli bychom to my češi, abychom i toto nějak nepře....

Marthas26.11.2014 v 16:42

To binysek: Při přijetí do léčby se rodina zve, pak už je to na daném psychiatrovi či psychologovi a na tom, co si zvolí pacient, dále ještě samozřejmě u nezletilých to je trochu jinak, to "dítě" či "mladistvého" doprovodí rodič, je vyslechnut, a pak jde na řadu pacient, a podle věku buď sám anebo s rodičem ale lékaři většinou dávají přednost, tomu pokud je pacient sám, proč tomu tak je, to už by byli pouze dohady a ne fakta...
Nemluvím už vůbec o tom, že pokud si to pacient nepřeje, tak se nikdo z rodiny jeho diagnózu nedozví a i když si to přeje, je někdy problém z nich "vytřískat" nějaké to info, nechtějí se bavit, tak ať se nediví....

Koka26.11.2014 v 17:10

".... po století rozumu a páry přišlo století vývoje a vědy a nastupuje století pověr a šarlatánství" - binysek, děkuji, už dlouho jsem nejen na DK nic tak výstižného a lapidárního nečetla! Opravdu pár slovy popsaný (nedobrý) stav světa! Promiňte, třeba toto poděkování to kontextu tématu vlákna nepatří, ale musela jsem reagovat.

Adria Orici28.11.2014 v 10:47

Děkuji všem za příspěvky. Deprese (BAP) udeřila tak jak to umí. Tedy nezvládám ani číst. Velmi mě pomáhají audio knihy. Snad to trochu "povolí", rád bych šel na Brněnský sraz. Pěkný pátek.

Adria Orici28.11.2014 v 17:19

Binysek - děkuji velmi si toho vážím. Dobrý večer.

R.E.M.28.11.2014 v 20:18

Otázka projevů schizofrenie mě zaujala už před mnoha lety, když jsem poprvé viděla film o schizofreničce Tři tváře Evy. Informace o této nemoci jsou povšechné a mlhavé, občas si i odporují. Kdo máte s tímto osobní zkušenost (myslím třeba s osobou ve Vašem okolí) - ráda si rozšířím obzory.
Mnohem více jsem viděla dokumentů nebo četla knih o autistech. Jeden výborný zahraniční dokument dokonce provázela lékařka, která sama trpěla určitou formou autismu.
A co se týká přístupu psychiatrů. Vcelku dost velké zklamání.
Překvapila mě malá efektivnost léčby - víceméně naordinování prášků, nějaká terapie - psychologická sezení jsou možná jen se souhlasem nemocného. Co nejrychlejší snaha "zbavit" se nemocného a předat ho péči rodiny. A na cestu výborné rady typu: "musíte hlídat nemocného, aby bral pravidelně léky, když nevezme dobrovolně, vlídně přesvěčte, donuťte". (Až jsem měla chuť napsat - mnohé rady psychiatrů a lékařů = nereálné populistické kecy. Ale, no, ... nenapíšu to tak tvrdě.)

Text příspěvku byl upraven 18.09.2019 v 21:27

Adria Orici29.11.2014 v 07:12

R.E.M. - Bohužel jste to popsala naprosto přesně. Samozřejmě nehažme cvokaře do jednoho pytle. Těch dobrých lékařů je opravdu nedostatek. Jsou to také lidé se svými starostmi a podobně. Naštěstí moje cvokařka je velmi příjemná dáma ve středních letech. Velmi mně pomohla.... . Terapie moc pomohla a pomáhá. V obou směrech. Jsem rád že Vám není náš osud lhostejní. Jen prosím opatrně, vím že to zajisté tak neděláte. Ale někteří by to tak mohly vzít.... . Nemají rádi " pozorování ". Pokud je ve Vašem městě tréninková kavárna. Rozhodně doporučím. Ty pražské moc neznám. V Brně máme cafe práh. Chodíme tam velmi rádi. V brněnské jsou i schizofrenici, tedy personál. Jen doplním, občas veřejnost posuzuje. Například BAP kterou trpím osobně a schizofrenii. Takto to opravdu nejde. Ale "zdravém člověku" to nevysvětlíte.

Text příspěvku byl upraven 29.11.2014 v 07:16

R.E.M.29.11.2014 v 11:32

Adria Orici: Zajímá mě, zda máte informace, jak je to s tou schizofrenií? Viděl jste film Tři tváře Evy? Jaký na něj máte názor vzhledem k popisu schizofrenie?

Text příspěvku byl upraven 18.09.2019 v 21:28

knedlik29.11.2014 v 11:39

R.E.M.: Co se schizofrenie a filmů týče, tak relativně dobře je to zachyceno ve filmu Beautiful Mind - Čistá mysl. Je to natočeno na motivy života nositele NC za ekonomii Johna Nashe, který schizofrenií trpí. Některé scény tam jsou trochu nereálné kvůli zpopularizování tématu, ale v zásadě to v některých bodech velice dobře odráží realitu.

Pokud chcete poznat schizofrenii z pohledu nemocného, což je vůbec nejlepší, tak mohu doporučit kanál Elyn Saks http://www.ted.com/talks/elyn_saks_seeing_mental_illness

Text příspěvku byl upraven 29.11.2014 v 11:47

Adria Orici29.11.2014 v 12:22

R.E.M. - tuto stránku jste nejspíše už objevila http://www.greendoors.cz/kdo-jsme . Ten film jsem dlouho neviděl. Děkuji za připomenutí. Mrknu na to, jak to půjde.

Marthas01.12.2014 v 17:18

To R.E.M: Nemyslím, že se vám vaše přání splní, slyšela jsem totiž, že sami někteří schizofrenici se nedokáží dost dobře vyjádřit či popsat svou chorobu, prý se to tím vyznačuje a jiní si to nepřipouštějí a tvrdí, že jsou zdraví.
Také je choroba dosti stigmatizovaná, takže předpokládám, že se vám žádní příbuzní neozvou, také tu máme přenos a protipřenos choroby, takže se často stává, že sami příbuzní onemocní a to v tom případě platí to samé, co u schizofreniků jako takových...



Vložit příspěvek
2