Čičičí, kočky kočičí
To bamba: My nemáme žádné určité plemeno. Až zpětně jsem zjistila, že Isisek byl vysoce pravděpodně kříženec Norské lesní kočky a Domácí kočky. Norská buť byla jeho prabába anebo ještě hloub. Podle čeho? Isisek mýval vždy mohutnou oháňku a osrstěn býval více. Akorát na hlavě a krku měl běžnou délku chlupu. Ocásek měl chlupy délky až 6 cm. Byla to vždy jeho chlouba. Navíc se mu vždy hodně mastila srst, i když jsme mu dávali vitamíny a tak. A mastná srst je u Norských koček běžná, též jsem si vzpoměnala na barvu očí jeho mámy. Nebyly oranžové jako to bývá u Angor ani nebyly zlaté jako mají Main Coon, ale měly barvu citronu. Jeho máma byla krásná kříženka černá jak uhel, chovaná venku bohužel, takže si dokážete představit tu spoustu nevýhod. V létě se jí srst na slunci kazila hnědým nádechem. Ale dala nám Isiska, zlatíčko a věřím, že kdyby byla v lepších rukou, tak její krásná koťátka mohla rozdávat spoustu radosti. Ta co přežila bývala opravdu nádherná. Prý i bílá se stříbrnými znaky. Většinou se jim sousedi pokoušeli najít domov, někdy uspěli. Bohužel mnohdy byl dědeček rychlejší. Jeho činy nebyly řízeny hlasem rozumu ale strachu, že se mu to pomnoží a nevejde se do baráku. Přitom sousedi měli mnohdy už i zájemce. Smutné. Ale na venkově stále časté. A nejen tam.
Nu a Sirael je přikřížená taky. Z té Norské větve moc nemá, ale vypadá spíše jako Evropská kočka s trochu delším chlupem ale jen kapánek. Má krásná zlatá očka. její sestra Muriel byla moc malá, když umřela, ale uši a oči měla jako prabába - zakulacené a citronové. Bohužel ani já nejsem garant, že se koťata vždy udají, i když se opravdu snažím, mnohdy je nepřízeň osudu rychlejší. Mne pak zůstávají v počítačí jen vzpomínky a fotky, -(
Marthas, o tom, že ji milujete, nepochybuji, však to tam píšu. Charakterní nedostatky jsem žádné nezaznamenala.
Medunko, noc je báječné místo pro sovy i kočky. Úplně vás obě vidím. V záři monitoru, i v záři Luny.
To je, bambo, neobvyklý důvod pro návštěvu skříně, to by mě nenapadlo. Skříně ovšem poskytují bezpečí i prostor různým živým tvorům, včetně lidí. A co teprve půdy!
Měli jsme koček několik, naše první, která chodila ven i dovnitř a byla na nás nejvíce zvyklá, tak kolikrát ťafla. Nikdy teda nekousala ani neškrábla tolik, aby to bylo hodně, jen prostě ťafla, což dělala i psům, jednou se s nimi mazlila a jindy, když neměla náladu, tak se po nich ohnala.
Jedna kočka, kterou kočka jako kotě schovala na půdu a která na nás nebyla zvyklá, tak ta se nenechala ani chytit a když už jsme ji chytili kvůli odblešení a dalším věcem, tak ta škrábala.
Ostatní kočky a kocouři se nikdy neohnali, neškrábali. A poslední kocour byl takový trdlo a když se mu něco stalo jen mňoukal a nikdy se neohnal.
To keri.H: Máte pravdu záleží na kočičím charakteru, povaha dělá hodně, ale i jejich zkušenostech, co mají s lidmi.
Naše siamky sa dali chytiť, ale odporúčalo sa napríklad, ak vám padlo niečo pod posteľ, najprv sa pozrieť, či je pod posteľou ešte niekto iný, a až potom sa zohnúť po predmet . Inak zaútočil niekto po zuby ozbrojený pazúrmi. Otcov našich budúcich mačiatok sme nosili v cestovnej taške. Zásnuby sa odohrávali na pingpongovom stole - niečo ako Rómeo a Júlia - ona na stole a kocúr pod stolom a medzitým odznievali jednotlivé árie. Problém nastal iba raz, keď sme chceli vrátiť milého kocúra do tašky a on mal pocit, že mu udrela posledná hodina. Otec si to odskákal so škaredými škrabancami na ruke.
bamba: Teď tu čtu, jak píšete, že není dobré strkat ruku pod postel, pokud se nepodíváme, jestli tam někdo není.
Připomíná mi to jeden zážitek, který mi vyprávěla jedna kamarádka: koupila si dvě rajčata. Dostala je v papírovém pytlíku. Přinesla domů, položila je na linku a začala dělat jídlo. Co.. to už nevím, ale už potřebovala ty rajčata a pytlík nikde. Byla si jistá, že ten pytlík ležel na kraji linky. Ale stejně chodila bytem a pytlík s rajčaty hledala. Už opravdu nevěděla, kam se podívat a tak úúplně nesmyslně poklekla a podívala se pod postel.. Respektive pod manželské postele. Tam.. uprostřed, seděla její kočička Anne a hlídala pytlík. Ale běda! Běda, když tam strčila ruku a chtěla si ho vzít. Anne byla tak příšerně zlá, že neměla odvahu si ho vzít. A to bylo poprvé, kdy na ní její kočička byla taková zlá. Vůbec to nechápala a kočičce vysvětlovala, že v tom pytlíku není masíčko, ale rajčata, která by jí nechutnala. Ne. Anne si pytlík přivlastnila jako svůj majetek a že ho nedá a nedá. Prostě ho bránila zuby drápy.
A tak kamarádce nezbývalo nic jiného, než Anne ten pytlík nechat a večeře byla bez rajčat.
Text příspěvku byl upraven 28.11.20 v 06:24
To Medunkavera: Už jsem četla leccos, ale kočka co ujíždí na rajčatech je pro mne novum. Jedno z koťat, o která jsem se o prázdninách starala, mělo rádo jogurt s rybízem a houby. Teď už samozřejmě vím, že to vůbec nemělo dostávat, ale v 90 letech se toho o kočkách a jejich stravě ještě tolik nevědělo. Isisek zas rád očuchával panthenol a i jiné věci a Sirael by si ráda dala hrozno, ale já už vím, že ho nesmí bo by jí ublížilo. Stejně jako ublížil její sestřičce tenkrát ten česnek, co byl v té omáčce, co si uzmula. Otrávila se jím a my ještě narazili na nepříliš zkušeného veta, který výpadek paměti z nervů považoval za něco hodného zapomenutí.
Marthas: Anne se těch rajčat ani nedotkla. Dokonce ani pytlík nebyl rozdrásaný a ráno si tam ležel pod postelí v pohodě a neporušený. To jen kočička si prostě usmyslela, že to je její majetek a odmítala ho vydat. Byla to strašně milá kočička. Když jsem přišla ke kamarádce poprvé a ona mě poprvé uviděla, pleskla sebou v předsíni na bok a hověla si. Musela jsem ji překročit a s ní to ani nehlo. V tu chvíli jsem si tak přála mít takovouhle kočičku.. Protože naše šelma, když někdo přijde, tak syčí a pouští hrůzu.
Posledně jsem jí říkala: "No, ty ses zase ukázala! Za chvíli k nám nebude nikdo chodit."
Ale tak.. omlouvám ji, za prvé má v genech toho divokýho taťku a pak.. je už stará a má rada svůj klid.. A když někdo přijde, tak jí ten klid naruší a je z toho nevrlá.
Prostě ji tak musíme brát.
A ještě se vrátím k té Anne: seděly jsme s kamarádkou v pokoji u takového menšího, delšího konferenčního stolku, každá z jedné strany a povídaly jsme si a kočička si na ten stolek vykočila a lehla si jak dlouhá, tak široká mezi nás a spokojeně poslouchala, co si povídáme. Já jsem z ní byla úplně paf. Také se mi líbilo, že ač byla dospělá, byla maličká a drobounká. Taková křehká. A byla krásně bílá.
elfos: Tak jablíčka jí chutnaly.. Jeden můj kamarád měl fenku a ta jedla všechno. Ale fakt všechno. Brambory, tatarku, vejce, kyselou okurku, salátovou okurku, cibuli, bonbony, ovoce.. Prostě všechno.
Nelíbilo se mi to a říkala jsem, že by jí neměl všechno dávat. Že je to pes a měl by mít psí stravu. A on na to, že když jí to chutná.. Tak co?
No, já nevím. Nevyznám se v tom, tak jsem mlčela.
A naší kočce už od malička zkoušíme dát sem, tam to, co jíme my, ale nejí to.
V tomhle mám výhodu, že mohu mít na lince cokoli. Ona se toho nevšimne. Prostě lidské jídlo nejí. Jenom ty svoje kočičí kapsičky a ještě jenom svojí oblíbenou značku.
Nesčíslněkrát jsem jí zkoušela dát jinou značku - stejně kvalitní krmivo. Ne. Čuchne, třepne packou: "Tak tohle jíst nebudu." A raději nejí.
To Medunkavera: My teď máme taky šelmu, jak tomu říkáte ale naše šelma na návštěvníky nesyčí, ona se schová do nejbližší skrýše a čeká až milý návštěvník odejde.
To samé dělal Isis, a že to na sklonku života už nedělal, byl takový poslední varovný signál.. Naše šelma obvykle syčí na nás, když si na ni troufneme sáhnout jindy než ráno, když jdeme na záchod. Resp na mámu a na mne, brácha na ni může beztrestně šahat kdykoliv, toho miluje. My jsme pro ni něco jako nábytek spletitelné a snadno vyměnitelné. I když ji celkově zajišťujeme, aby měla dost vody a žrádla přes celý den, pamlsků, hraček, co si od nás nakradla, protože, co se ukradne, s tím je největší zábava atd.
Drobná a křehká mohla být díky příliš brzké kastraci nebo genům, dělá to i nedostatek žrádla, ale to si v případě vaší kamarádky nemyslím. Jo a pozor, bílé kočky často bývají od přírody hluché, hlavně ty co mají modré oči. Může za to takový zvláštní gen, díky kterým jim vysychá bubínek či co.
ps: Tak kamarád svou fenku asi nemá dost rád. Takto krmení psi většinou zemřou mnohem dříve, než by udávalo jejich plemeno. Maximum menších plemen je 10-13 let větší plemena některá se mohou dožít i více. Mám známého jehož velcí psi se dožili 15 a 18 let, ale ten by si radši nechal vrtat zub, aby jim dal něco lidského, to se nesmí. Stejně jako dávat psovi kočičí žrádlo, jasná jízdenka na onen svět.
To je dobře, vydrží u vás ještě dlouho. Isis sem ta dostal zbytky z masa, ale to jsem o výživě věděla prd. A Muriel krmil strýc s jejími nevlastními sourozenci taky šíleně, takže kradla párky a tak. Takže Sirael vždy hledá, zda nám neupadlo něco dobrého ze stolu, takhle moc dlouho žít nebude. My jí dáváme jednu značku, která je česká, kvalitní a cenově přijatelná. Jinou se ji úplně bojíme dát, co kdyby už nechtěla původní žrádlo anebo by to nežrala.
Jestli mohu ukročit v tomto kočičím vlákně, ale když už je řeč i o psíkách... Nerada bych to zakřikla, ani nejsem nijakým velkým znalcem. Součástí naší domácnosti je zatím teprve druhý psík. Já bych ale nezatracovala "lidské" jídlo. Ono je to jako se vším, vždy hledej nějakou míru. Asi v deseti letech nám náš přestal žrát granule, takže jsme přešli na konzervy, které kombinujeme s kuřecím/krůtím masem v rýži a těstovinách. A nechci to zakřiknout, děda se má čile k světu:) Jinak pochoutkou, pro oba, je sýr(?!?) Náš první si chodil na zahrádku pro okurky/nakládačky a louskal si lískové oříšky, druhý miluje papriky...
Text příspěvku byl upraven 28.11.20 v 16:07
K tomuto tématu řeknu pouze toto: https://www.mujchlupac.cz/krmeni/potraviny-ktere-ohrozuji-zivot-psu-a-kocek/219?utm_source=www.seznam.cz&;utm_medium=sekce-z-internetu
Podotýkám, že též nejsem znalkyně a to, že se můj první kocour dožil 17 let, považuji za čirý genetický zázrak. A vím, že kdyby žil u někoho, kdo tomu lépe rozumí než já, tak by tu třeba ještě byl. Jinak kombinace masa a rýže se doporučuje i pro kočky v některých knihách. Ta naše to už nepapá. Má radši granulky a kapsičky. Jinak je pro mne záhadou, jak mohl náš kocour přežít první dva roky - mimo jiné i kotěcí věk, protože jsme mu tehdá nedávali žádné maso, což zpětně opravdu nedoporučuju.
Kočky jsou totiž masožravé a tohle čistě teoreticky neměl opravdu přežít. To jen dokazuje, jak jsou kočky houževnaté.
Ano, to jsem četla, že kočičky s bílou srstí a modrýma očima mohou být hluché. To je hrůza. Ale to naše kočka není. Ta třeba leží, spokojeně si spinká, ale najednou sebou trhne, napřímí se, zpozorní a dívá se směrem k bytovým dveřím.
"Co je Oggy? Vždyť tam nikdo není."
A není. Protože to bych slyšela, že jdou sousedi domú, nebo naopak z bytu ven. Neslyším děti.. Nic.
Přesto zůstává celá napnutá, svaly napnuté, je ve střehu, jen zaštěkat..
"No.. co je? Ty myslíš, že tam někdo je? Tak, já se podívám, jo?" šeptám.
Potichoučku se podívám kukátkem a opravdu tam někdo stojí.
Chviličku čekám, že zazvoní, nebo zaklepe.. Nic. Tak si jdu po svých.
Oggy za chvíli zvadne, což značí čistý vzduch na chodbě.
A co se týká těch pejsků, tak.. je to asi tak, že když to pejskovi chutná, nic mu potom není, nemá žádné potíže, tak je to asi v pořádku. Ať si dá, co mu chutná. Však .. kdyby by mu to nechutnalo, tak by to nežral. To už si asi musí vypozorovat pán, nebo paní, že co jemu psovi neudělá dobře, tak mu to zakázat.
Nevím. Nevyznám se v tom, je to jen můj názor.
Možná v tom hraje roli to, jak je ten pes velký a jaké má zažívání.
Fenka mého kamaráda byla jako zlatý retrívr, (miluju tohle plemeno pro jeho klidnou povahu a schopnost pomáhat) ale byla o polovinu menší.
Byla kříženec. Ten retrívr tam byl, co bylo to druhý, nevím. Ani její pán.
Ale byla úúžasná. Milá.
A pozóór! Byla to turistka. Velká turistka! Každý týden se vydávala se svým pánem a partou lidí na tůru. Stalo se, že třeba už někdo nemohl, ale ona si vesele poskakovala a vypadala, že by si to dala ještě jednou..
Strašně se mi líbilo, jak chodila: Ona šla, šla a najednou si poskočila a pak zase šla a zase si poskočila. Vypadalo to, že si poskočila radostí. A ono to tak bylo. Byla šťastná a veselá. Z ní ta radost a štěstí bylo cítit. A to bylo tím, že milovala svého pána a on miloval ji.
Jednou mi můj kamarád povídal:
"..se máš.. ty máš kočku.."
"No a co?"
"No.. můžeš odejít a nechat jí tam samotnou."
"A ty ne?"
"Ne. Víš, co ona vyvádí, když jí řeknu, že se mnou nemůže jít? Hrůza. A to jí to vysvětluju, že se mnou nemůže jít. A že se za chviličku vrátím. Ne. Sedne si ke dveřím a že se mnou půjde a hotovo."
"Já ji musím uplácet. A zatím, co ona se zabývá nějakou dobrotou, co jí dám, zmizím. Ale dobře mi z toho není."
Měla jsem ji moc ráda. Byla moc milá a dožila se vysokého věku.
Ráda na ní vzpomínám.
A měla krásné jméno: Jmenovala se Agátka.
Marthas: Ještě mi tam chybí brambory, které prý nejsou pro psa vhodné.
Ale mléko kočkám se dávalo často, všechny kočky byly v pohodě a žily dlouho.
siena: Jedna moje kolegyně dávala svým kočičkám jedině rýži a kuřecí maso, nebo maso, které zrovna měla. To se mi líbilo. Ta rýže se mi zdála vhodná a řekla jsem si, že to své kočce také dám. A tak, když jsem to dělala pro nás, tak ještě dřív, než jsem to osolila a opepřila, tak jsem jí odebrala do její mističky, ale.. kdepak. Nejedla to. A jak říkáte ten sýr.. Tvrdý vůbec, ale tavený, ten líže ráda. Ale dostane ho velice vzácně. Opravdu jednou za čas. Je v něm hodně soli a já mám strach, abych jí nezničila ledviny. Pak si dá ráda tekutou šlehačku.
A u té šlehačky si to zase dávkuje ona sama. Když jí nabídnu třeba za týden, nebo za deset dní, tak to nechce. Ona si ji vezme, až když má na ni chuť. Přijde mi, že si to dávkuje tak, jak to její tělíčko vyžaduje.
Medunkavera, samozřejmě, bez sole, bez jakéhokoliv koření. U nás se dá vařit kuře/krůta... my máme základ, vývar, polívky, a náš "děda" obrané maso:) Oba psíci si na to celkem lehce navykli, neb sídlištní psí společenství je podobné tomu dětskému/školkovému... byla/je to dieta, ordinovaná v prvních dnech "psí virózy". Nezapomenu nikdy, jak jsem jednou hledala našeho prvního, až ho našla v kuchyni, jak sedí před troubou a kouká okýnkem, jak se peče kuře!
U nás to byl/je hlavně tvrdý sýr a hermelín. I Lučinu si dávají s mamkou k svačině:) S přibývajícím věkem ale omezujeme. Ač jsou, samozřejmě, naši psí/kočičí členové domácnosti inteligentní, rozhodně bych se nespoléhala na to, že když je něco pro ně škodlivé, tak to prostě nebudou žrát. To je zkrátka na nás.
To Keri.H: Brambory myslím, nejsou vhodné ani pro kočku, když k nim navíc nemá žádné maso, ale to vysvětlujte mému strýci. Dožili se dlouho? U nás se venkovní kočka dožila max 10 let, ale to dostávala pouze mléko a nic víc. Maso si musela ulovit jako třeba hraboše, ti jsou ale teď plní kdejakého sajrajtu. Pominu-li zárodky škrkavek, tasemnic a hlístic, které jsou hlavně vraždící pro koťata. Tak tam můžou bejt pesticidy atd. Nebo dostala granule u sousedů, ale ne vždy.
To medunkavera: Naše rýži taky už nejí a pozor, taveňákem jsem krmila Isise jako kotě a později cca do dvou let věku, kdy jsme přešli na granule, ale jak říkám nedoporučuju, protože i to mu mohlo poškodit ledviny. Jinak šlehačka to samé, tu taky měl rád. Nejvíc mu myslím, ale ublížila bratrova "péče", když jsem byla 14 dní v nemocnici - Isisovi bylo 7 let - tak tu byl akorát s bratrem a dědou a prý nevěděl, kde má žrádlo a nedával mu ani pít. Bratrovi bylo tenkrát 14 let a dodnes to má u mě na talíři, protože když jsem se vrátila, byl Isis kost a kůže. Tehdá tvrdil, že nevěděl, kde má jídlo ale že by se pochlubil, že mu nedával ani pití to ne.
To siena: Náš Isis zase ujížděl na lité bublanině. Nezapomenu na to, jak jsme jednou neprozřetelně nechali bublaninu na stoličce a když jsme ji šli zkontrolovat byla do ní vyžraná díra a hle vedle seděl Isis a olizoval se, to samozřejmě taky jíst neměl. Sirael se zase jednou pustila do těsta na karbenátky, co syrové spadlo dolů a když jsem jí ho brali tak na nás prskala. Sirael má taky ráda lučinu vždycky, když spadne dolů, tak soutěží, kdo bude ryhchlejší, jestli já nebo ona. To by neměla.
"Ač jsou, samozřejmě, naši psí/kočičí členové domácnosti inteligentní, rozhodně bych se nespoléhala na to, že když je něco pro ně škodlivé, tak to prostě nebudou žrát. To je zkrátka na nás." Tohle bych dala tesat do kamene. Znám paní, co dává svému kocourovi olomoucké tvarůžky a přestože, ví , že mu tím škodí, tak jí přijde vtipné, že má větry, Chudák.
Marthas, první psík, byl pro nás všechny premiéra, který ještě přišel zcela neplánovaně... byl konec prázdnin a naši vezli strýčka na vlak o ves dále... A bílá koule se ocitla u nás na zahradě! Naštěstí to byl čistokrevný oříšek, takže samorost a přirozený talent od přírody. Jeho smysl pro orientaci byl obdivuhodný. A naštěstí ani nijak choulostivý na stravu. S granulemi si lehce poradil i jako štěně.
To náš děda přišel z chovné stanice vybaven instrukcemi, včetně jeho denního menu... Ráno začínal jogurtem. Jo, když se náhodou zapomnělo, to se začalo hned štěkat na ledničku!!! Dnes, je mu 13 let, už je to hlavně kousek hermelínu s práškem na srdce a na ostropestřec na játra. No, věk si žádá své... jinak se má ale čile k světu, místní fenky prohání jako jura a se sousedovic bišonkem stále bojuje o to, kdo je pánem na patře!
Vložit příspěvek