Václav Havel
Po 78 dnech „humanitárního bombardování“ se Havel jako první hlava státu vznášel v obrněné helikoptéře americké armády nad „osvobozeným“ Kosovem, kde „bojovníci za svobodu a demokracii“ z řad UÇK právě vypalovali 58 000 domů Srbů, Židů, Cikánů, Goranců a dalších Nealbánců. Zničili při tom mimo jiné i 116 křesťanských svatyň, často velmi starých. Při pohledu shůry si Největší Čech a humanista nevšiml, že dole pod ním dochází k jedné z největších etnických čistek, kterou Evropa zažila od dob Stalina a Hitlera.
Richie1, pravda a láska v praxi. Vy to nechápete,ale kní vám to jistě fundovaně objasní.
Krrrásná frrrancouzština ve filmu Ztraceni v Mnichově mi včera připomněla, že sem chci ještě napsat dojmy očité svědkyně reprízy "Rr" ze 30.6.2016 Jany Machalické (pozor! - mnoho spoilerů... všechny..):
(I marxistu může zachránit modlitba)
Děj je prostý. Chroust coby dramatický umělec trpí tím, že si na stará kolena nemůže zahrát krále Leara. Hrozně ráčkuje a v inkriminovaném dramatu je jedno er na druhé. Přichází k proslulému logopedovi - pokud ten mu nepomůže, zastřelí se. Ivan M. Havel trůní od počátku ve velkém fotelu za stolem a se stoickým klidem naslouchá hercově vysvětlování, steskům a hysterickému žadonění, aby jej vadu odnaučil. Nehne brvou, ani když mu Chroust oznámí, že mu rovnou před ordinaci přivezl auto značky Mercedes, které mu hodlá za vyléčení poskytnout. Lékař ho nejprve zkouší přemluvit, aby hrál jinou roli, pak to zkouší s francouzštinou, která ráčkování vyžaduje a na kterou by herec mohl přejít, a nakonec zvolí jednu zvlášť drastickou metodu spočívající v urážení pacienta. Herec se po vědci sápe, dojde i na revolver, výhrůžky, všelijaké obraty a následná šokující přiznání. Je to všechno velmi zábavně sešroubované, absurdně vyhrocené a oba pánové se výborně doplňují. Ivan M. Havel pak předvede, že vhodně zvolený text může ráčkující osoba pronést bez jediného zachrčení, s čímž souvisí i závěrečná pointa dokládající, že i marxistu může nakonec zachránit pěkně pronesená modlitba.
Motto z úvodu knihy Václav Havel od Edy Kriseové:
Jednou navštívil Havlov jeden pán, a když odjel, malý Václav poznamenal, že je to zvláštní, že ten pán nemá hrb.
"Jak to, Venoušku?" tázala se maminka.
"Poněvadž má takový obličej, že by měl mít hrb."
Maminka využila té příležitosti k menšímu kárání. Vyprávěla dětem, jak krutý osud příroda uštědřuje hrbáčkům a jak je smutná ta maminka, které se narodí hrbaté děťátko.
Václav na to podotkl:
"No jo, ale jak zas je nešťastná velbloudí maminka, když se jí narodí děťátko bez hrbu."
Havlovy výroky:
"Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte."
- 1989, Letenská pláň
„Za svou osobu odsuzuji – stejně jako řada mých přátel – poválečný odsun Němců. Vždycky
jsem ho považoval za hluboce nemorální čin, který přivodil nejen Němcům, ale snad ještě ve
větším měřítku Čechům samotným, jak morální, tak i materiální škody.“
- 1989, v soukromém dopise německému prezidentovi Richardu von Weizsäckerovi, kde se (na doporučení Karla Schwarzenberga) omlouval Sudetským Němcům.
"Nikdy jsem po žádné politické funkci netoužil."
- 1989, před svou první volbou prezidentem (zvolen byl celkem 4x po sobě)
"Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoliv jiného. Musíme
sice od jiných mnoho brát a mnoho se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako
jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout... Jsou lidé, kteří kalí vodu a
panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor!"
- duben 1990
"Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme."
- 1990
"Lidem je jedno, v jakém systému žijí, jen když slouží jejich zájmům."
- 1992
z knihy Perzekuce Václava Havla
Z prohřešků Václava Havla - vězně:
- nedovolená komunikace se spoluvězni Jiřím Dienstbierem a Václavem Bendou
- kouření na zakázaném místě
- spánek v zakázané době
- napsání dopisu negramotnému spoluvězni
- půjčení učebnice němčiny spoluvězni, který neměl povolené studium jazyků
- psaní konceptu dopisu manželce
ještě musím na adresu zdejších havlohaterů uvést citát neznámého myslitele, kterého jsem si právě všimla na začátku Jonassonovy Analfabetky:
Rozdíl mezi hloupostí a genialitou spočívá v tom, že genialita má své meze.
Kní: Havla jsem nikdy v příliš v oblibě neměl, ale kvůli takovým jste Vy k němu začínám mít odpor.Myslím, že za to, že je tak neoblíbený nemůže ve vší míře jen on sám, ale jeho fanatičtí uctívači, známí také jako "pravdoláskaři" nebo "havlofilové". Ti ale nechápou, že ve své snaze vzbudit u druhých obdiv k osobě Václava Havla, mu jen škodí a vzbuzují k němu nenávist.
P.S. Pravda a láska nezvítězila nad lží a nenávistí, důkazem je dnešní politika.Dnešní politika je ale rozhodně na vyšší úrovni, než za dob Havlových.
Text příspěvku byl upraven 02.08.16 v 20:50
Z vynikajícího rozhovoru s MIlanem Uhdem: http://www.dotyk.cz/publicistika/milan-uhde-bojim-se-ze-nas-oligarchove-odtahnou-do-ruska-a-ciny-20160728.html
— Klaus se Zemanem si dobře rozuměli v tom, kde se dělá politika. V partajích. Václav Havel, jehož jsem měl rád a nesmírně si jej vážím, se velmi mýlil, když se domníval, že politika se dá dělat ve Lvím dvoře u polívky. Ty půjdeš tam, ty tam. Tím prohrál všechno. Nejvíc mu mám za zlé, že nezaložil politickou stranu. Havlovská strana, které se dnes říká pražská kavárna, nám tu dnes strašně chybí. V některých věcech, kde ODS zaostává, by byla silně slyšet.
— Kdyby ji byl Havel založil, vstoupil byste?
— Ne. Já jsem s těmito lidmi v mnoha věcech nesouhlasil. Ale tu Havlovu stranu bychom strašně moc potřebovali, dnes by dovedla zabránit leckterým eskapádám přicházejícím z Úsvitu či třeba od Babiše.
HTO - děkuji za odkaz na článek. Konečně příspěvek, co má tzv. hlavu a patu.
Milý MarkuG, klidně měj Havla dál v neoblibě, mně je to jedno.
Ovšem ten tvůj důvod - 'nemám ho rád, protože "fanatici" ho rádi maj' - je srandovní.
Pú - to je krása! Dík!
"Důležitana blbičnatýho" si přečtu vždycky ráda. Je to moudrej pán. A mnohé jeho postřehy v tomto rozhovoru míří přímo na komoru.
Hanka_Bohmova: Vlastně ano, objevují se lidi, kterým se ale knihy zařazené do povinné četby líbí, protože je čtou dobrovolně a nikdo jim je nevnucuje (jako třeba mě, povinnou četbu jsem zatím neměl, ale předpokládám, že kdybych měl a učitel mi bude pořád básnit o tom jak je určitá kniha úžasná, zřejmě mi ji zprotiví).
Text příspěvku byl upraven 03.08.16 v 20:32
Hanka: Zajímalo by mě, zda lze také fanaticky jabčit a hruščit, případně švestčit nebo dokonce ananasovat.
Hanka_Bohmova: Chtěl jsem prostě říct: Když vám něco furt cpou do hlavy, tak vás to štve. Václav Havel se stal obětí stejnou jako povinná četba. Povinnou četbu vnucují učitelé, V. Havla jeho příliš horliví příznivci, pokud má Havla někdo rád, tak budiž, ale ať svůj názor nikomu nevnucuje.
já občas fanaticky ananasuju u nás na trhu. vietnamci tam prodávají pěkně očištěné čtvrtky ananasu, to se pak ananasuje jedna báseň. Celej ananas jsem si koupil jen jednou, ale je to hrozná dřina odstranit z něj všechno, co tam nepatří.
MarekG: rozhodovat se podle toho, jestli mi někdo něco cpe do hlavy, je nezralé - ať jde o četbu nebo o politika.
woodward: Je, to je pravda a proto musím svůj názor trochu pozměnit, neštve mě přímo osoba V. Havla (nikdy to nebyl můj oblíbenec), ale jeho neustálé vnucování, ve škole, na veřejnosti(lavičky, letiště apod.) a v tisku.Rozhodně je to významná osoba našich dějin, to mu nikdo upřít nemůžeme, je jedno jestli ho vidíme ve světlých nebo tmavých tónech. Toto je můj poslední příspěvek v této diskuzi, nechci se už s nikým hádat. Diskuze měla být na začátku smazána, politiku bych dál na DK netahal.
Hanka_Bohmová,samozžejmě se jedná o překlep (psáno z mobilu v autobuse,brýle v tašce),ale se vší skromností-překrásné kouzlo nechtěného :-).
Kdybychom si čas od času všichni raději zatřešnili..... :-)
Na začátku jednoho školního roku mě ustavili rádcem nad skupinou mladších kluků. Byli mladší o celé čtyři roky a já měl fungovat jako jejich starší bratr a vychovatel. Vykroutit se z toho nešlo, i když zrovna hrát si na tatíka bylo to poslední, po čem jsem toužil.
Mí noví spolubydlící byli ještě ve věku, kdy jim holky byly protivné. A jejich debaty, když se zhaslo, mě nudily tak, že jsem radši hned usnul. Jejich zájmy a záliby mi lezly na nervy. Připadali mi naivní a dojemní jako děti a chtěl jsem s nimi trávit co nejmíň času.
Byl mezi nimi i jeden prcek s inteligentníma očima, který byl tak laskavý a slušný, až si tím sám škodil. Předpokládal jsem, že si z něho brzy místnost udělá svého "otroka", ale naopak s postupem času jsem si všiml, že se k němu bažanti chovají s přátelským respektem.
Jmenoval se Václav Havel a už tehdy v něm musela být ta vnitřní síla, která mu později umožnila přežít léta tvrdého věznění, desetiletí ústrků a pronásledování komunistickou policií a trampoty demokratického prezidentování.
vzpomínky Miloše Formana na poděbradskou internátní školu (z knihy Co já vím? aneb Co mám dělat, když je to pravda?)
pokračování Formanových vzpomínek:
Jeden rok jakýsi dobroděj věnoval škole bicykl a my jsme se na něm po vyučování učili jezdit. Člověk na tu těžkou kraksnu naskočil na nádvoří, dojel na náměstí, objel sochu krále Jiřího a vrátil se zpátky k partě kluků, kteří už netrpělivě čekali, kdy na ně přijde řada, a povykovali všelijaké fórky. Celá ta objížďka neměla víc než sto metrů.
Nikdy předtím jsem na kole nejel a málem jsem se vysekal, než se mi podařilo ten vápencový královský podstavec objet, ale ta zázračná kombinace vachrlaté rovnováhy a rychlosti mě naplňovala skvostným pocitem a já si hned stoupl do fronty na další kolečko.
Krátce po mně nasedl na kolo i Václav Havel. Bylo na něho trochu moc velké, ale kluci mu ho podrželi, rozstrkali ho a už se vrávoravě rozjel po nádvoří. Vykodrcal se z brány a brzy projížděl kolem sochy. Jenomže neprovedl tu předepsanou otáčku a zuřivě šlapal dál. Evidentně na tom kole zdrhal pryč a my zůstali stát s otevřenou pusou. Naposled jsme ho zahlídli, jak si to nejistě metelí na Nymburk.
Dozor nad výcvikem měl profesor Hofhans, ale zrovna se bavil se školníkem, takže mu uniklo, co se děje, až někdo začal posměšně skandovat a ostatní se přidali: "Ha-vel pr-chá! Ha-vel pr-chá! Ha-vel pr-chá!"
Profesor Hofhans vlastnil motocykl, ale protože byl profesor, nemohl jen tak skočit na mašinu a pustit se za uprchlíkem. Profesor musel dbát na pravidla, a tak nám přísně nakázal, abychom zůstali na místě, a zmizel v zámku. Čekali jsme a nespouštěli oči z nejvzdálenějšího cípu náměstí, ale bylo jasné, že Havel je opravdu pryč a že se nevrací.
Asi za deset minut se profesor Hofhans opět vynořil, oblečen do kožených kalhot a kožené bundy, na hlavě kuklu a motocyklistické brýle, na rukou rukavice po loket. Odemkl motorku, skopl ji ze stojanu, našlápl motor, přehodil nohu přes sedadlo a nasadil si oči na brýle. Teprve pak vyrazil pronásledovat Havla.
Než ho dojel, Havel byl už na půl cestě do Nymburka. Profesor zpomalil a jel těsně vedle něho.
"Co to má znamenat, Havel? Okamžitě zastav a slez z toho kola!"
"Pane profesore, když já neumím zatočit," omlouval se Havel. "Už jsem chtěl mockrát zastavit, ale nedosáhnu na zem. Tak co mám dělat?"
Nohy měl krátké, zatočit se bál a ještě větší hrůzu měl z toho, že se vybourá, a tak prostě šlapal pořád dál. Hofhans musel jet napřed, odstavit mašinu a odchytit ho. Moderní česká historie by mu za to měla být vděčná.
Cituju zlínského nakladatele Pavla Jungmana, maijtele nakladatelství Archa:
"S přáteli jsme založili Spolek VH80 k připomenutí si nedožitých 80. narozenin prezidenta Václava Havla. Sejdeme se 5. října na Václavském náměstí v Praze.
Věřím, že se tam všichni potkáme. Sledujte facebookovou stránku, kde budou postupně přibývat všechny důležité informace....
Přeji pěkné letní dny.
Pavel Jungmann
http://www.vh80.org
"
Nerozumím sice tomu, proč bylo třeba zakládat další spolek, když tu už máme např. Knihovnu Václava Havla nebo Spolek pro výstavbu jeho sochy, ale věřím, že lidé vyznávající odkaz Václava Havla se spolu domluvit dokážou.
Text příspěvku byl upraven 10.08.16 v 08:59
Vložit příspěvek