Co je to za knihu - IV
...nepozornost, nechtěl jsem, musel jsem, ALE když tak sem dávám to, co jsem pleskl v jiném foru. Co je to za knihu?
.....já to nevím, tak prosím o pomoc
Nejdříve se vyprávěl příběh z historie pokladu a potom z toho vyplynul příběh novodobý..o hledání toho pokladu. Vím že tam byla kapitola o pokladu kapitána Flinta..ale asi nejvíc mi utkvěl příběh o pokladu tuším Marca Pola.. ta cesta k pokladu byla značena opičími lebkami...pochopitelně že v Tibetu byli vytesány do skály...ale ouha..nikdo nikdy nenašel tu poslední (myslím si že 12-tou). Spekulovalo se o tom, že lebka byla skutečná ...a že se zřejmě rozpadla v prach.
...a nová soutěžní otázka bude vzápětí následovat
...a tady je nová otázečka k hádání
Ještě později uvidíme Mi už jenom na fotografiích v magazínech s lesklými obálkami. Jednou má dlouhé černé vlasy a vstupuje v plesových šatech do ohromně velikého sálu, svítícího mramorem a zlacenými ozdobami. Jindy má dlouhé nohy a leží natažená v bílých plavkách na palubě bílé plachetnice. Potom zase řídí malé otevřené auto, do něhož se nacpala hromada povykujících mladých lidí. Někdy její mladá tvář je vážná, víčka nad krásnýma jasnýma očima se lehce zachvívají, protože se slunko prudce odráží od sněhu. Jindy se zas usmívá velmi zblízka do objektivu, který ji bere přímo zepředu; pod obrázkem je vytištěno, že bude jednou z nejbohatších žen v této zemi. A ještě později zemře kmotřička Midola, jako umírají víly, ve svém paláci ve Florencii, v Římě nebo na pobřeží Adriatického moře. Do ví, protože už není malá holčička, že pohádka, kterou si vymýšlí, není pravdivá.
tak začneme zase pěkně od začátku
Byla jednou jedna kmotřička, už je tomu dávno, a ta měla tři holčičky: první byla Mi, druhá Do, třetí La. Kmotřičce se říkalo Midola; hezky voněla a holčičky, i když nebyly hodné, nikdy nehubovala.
Jednou jsou na dvoře. Kmotřička políbí Mi, nepolíbí Do, nepolíbí La.
Jindy si hrají na svatbu. Kmotřička si vybere Mi, nikdy si nevybere Do, nikdy si nevybere La.
Jednou jsou smutné. Kmotřička odchází, pláče s Mi, Do neřekne ani slůvko, ani slůvko neřekne La.
Ze tří malých holčiček je Mi nejhezčí, Do nejchytřejší, La brzo zemře.
Pohřeb je velikou událostí v životě Mi a Do. Je při něm mnoho svíček, mnoho klobouků na stole. Rakev La je bílá, země na hřbitově je měkká. Člověk, který kope hrob, má kabát se zlatými knoflíky.
Pajonku, poctivě jsem pátrala a vypátrala :) Mimochodem moc zajímavá knížka, už se těším, až si ji přečtu. Díky za tip :)
Past na Popelku - Sébastien Japrisot
Ano, je to výborná starší detektivka Past na Popelku /výborně zfilmovaná/ - pro mladý asi neznámá a proto stála za připomenutí
MASarah můžeš něco zadat
Na film bych koukla také, pohledám. Opět děkuji za tip :)
Večer pod bouřkovou lampou jsem se snažil dokázat naprostý duševní klid tím, že jsem s velkou chutí snědl omeletu na špeku a plněná rajčata. Potom, protože nikdo nemluvil a ticho bylo trapné – cítil jsem, že všichni myslí na „královnina rytíře“ –, úmyslně jsem se ujal slova a podal výklad –jako by šlo o životně závažný problém – o odlišné letoře tří ozvěn Passe-Temps.
První ozvěna, která odpovídá, je ta od Petite-Baume, ale odpovídá tak rychle, že vám skáče do řeči, jako v hádce, a začíná znovu, ještě než skončila, takže občas koktá. Po ní ozvěna z pole fíkojedek odříká celou větu, velice zdvořile, ale jako by myslela na něco jiného. Konečně ta poslední (dosti vzdálená, protože se skrývá v břečťanu pod srázem La Garette) si dá na čas přemýšlet a opakuje každý zvukový odstín hezkým hlasem, trochu chraptivým, ale vždycky přátelským, i když ji člověk nutí říkat sprostá slova.
Text příspěvku byl upraven 02.12.13 v 22:01
Tak popojedem :)
Byla to vůně neznáma, vůně temná a hutná, která mi prostoupila hlavu a pronikla až do srdce. Byl to ..., který roste v hrubém písku garrigue. Těch několik trsů mi sestoupilo vstříc, aby malému školákovi zvěstovalo, jak mu v budoucnu bude vonět Vergilius.
Text příspěvku byl upraven 03.12.13 v 19:53
...asi tohle bude pro někoho překvapení /kdo a o čem .....
Apokalypsa se podobala utopickým kýčům na filmovém plátně, které najednou nabyly prorockého rozměru. Kolem nás začaly létat chytré rakety, které měly zasáhnout odporný asteroid, ale všechny ho minuly. Hlasy v rádiu se změnily v zoufalý křik, potom na Zem narazil první, největší asteroid a hlasy rázem zmlkly. Země v dálce před námi se rozlomila, vysoko do prostoru vyrazily žhavé plameny uvolněné lávy a dva zbývající asteroidy, jeden po druhém, rozbíjely obě trosky naší planety.
Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. *****, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unikl protivnému větru, rychle proklouzl skleněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství, ne však dost rychle, aby zabránil zvířenému písku a prachu vniknout dovnitř.
Chodba páchla vařeným zelím a starými hadrovými rohožkami. Na stěně na jednom konci úzkého prostoru byl připíchnut barevný plakát, který se svou velikostí dovnitř nehodil. Byla na něm jen obrovská tvář muže asi pětačtyřicetiletého, s hustým černým knírem, drsných, ale hezkých rysů. **** zamířil ke schodům. Nemělo smysl zkoušet výtah. I v lepších časech zřídka fungoval a teď se elektrický proud přes den vypínal v rámci úsporných opatření v přípravách na ******.
Už jsem tu, omlouvám se za zdržení :)
Trvalo jí čtrnáct dní, než napsala dopis na rozloučenou, zrevidovala ho a opravila pravopisné chyby. Vyzpovídala se v něm ze všech zločinů, jichž se nikdy nemohla dopustit, a přiznala se k hříchům, které daleko přesahovaly její možnosti. A pak, oblečená do potají ušitého rubáše, vyšla do měsíčné noci a utopila se v rybníčku tak mělkém, že si musela kleknout a držet hlavu pod vodou. Bylo k tomu zapotřebí velice pevné vůle. Když ji konečně začalo zmáhat hřejivé bezvědomí, napadlo ji ještě roztrpčeně, jak bude její bílý batistový rubáš vpředu zablácený, až ji ráno vytáhnout. A taky byl.
...znám knihu od Harry Harrisona Na západ od ráje....tak to nebude ....ale kdybychom vyzkoušeli na Východ od ráje .......
...tož ja :
Slyšel již o murgu, viděl jejich drápy na náhrdelnících lovců a dokonce si i sáhl na hladký a měňavý váček, zhotovený z kůže murgu. Příběhy, které se o nich vyprávěly, mu však nikdy nedokázaly nahnat strach - bylo to tak neskutečné: tvorové, kteří jsou velcí jako hora mají zuby jako oštěpy, oči jako uhlíky, drápy jako nože. Dnes se však naučil bát. Obrátil se k pobřeží, neboť si byl jist, že má v očích slzy a nechtěl, aby je spatřil někdo z mužů. Po celý zbytek nekonečně pomalé plavby k ostrovu se kousal do rtů. Člun se náhle stal tenkou skořápkou na moři plném příšer ..............
...zase já? ...a zase nikdo?...tak pokračujeme
Slunce se už sklánělo za hradbu západních mraků, když člun pronikl mezi kořeny města, natažené do zátoky.
Vainté pocítila chlad a zcela automaticky si kolem těla přitáhla jeden z plášťů. Byl dobře vykrmený a teplý. Zakryl také její totožnost - a na tom nebylo nic špatného. Nebýt masakru na pláži, byla by po příjezdu uruketo trvala na oficiálním uvítání. V tuto chvíli se jí to však zdálo nepatřičné. Pronikne tiše do Alpéasaku, a až dorazí první zprávy o tom vraždění, bude už na ně čekat, aby je náležitě interpretovala. Mrtví nebudou zapomenuti, ale budou znamenat konec zlého období a začátek obratu k lepšímu. Slavnostně si slíbila, že od nynějška bude všechno úplně, úplně jiné.
HTO - neřikej mi, že je to Mluvící balík, to mi přijde silně nepravděpodobné.
Vložit příspěvek