Četba knih a naše okolí aneb my vs oni
Audioknihy nepočúvam, keby som pri tom dačo robila, nesústredila by som sa. Okrem toho, nemám rada úpravy textu, čiže osekanie, ani predstavu toho, kto tú knihu načítal, kam treba dať dôraz, ako znie čí hlas a pod. Radšej si tvorím vlastnú predstavu.
Skúšala som čítať na rotopede, ale je to dosť nepohodlné.
Naias: na předčítajícím hodně záleží. Měl by to být profík, který má zkušenost s prací v rozhlase. Já mám například Silmarillion, který předčítá Vladimír Čech, Jméno růže (Rudolf Pellar), Pravidla moštárny (Ladislav Mrkvička) a Medvídka Pú (Marek Eben) - všechny jsou vynikající. Ale slyšel jsem taky namluvené některé věci od Sapkowského, které předčítal jakýsi amatér, podle výslovnosti a akcentu pravděpodobně z Moravy, a to bylo dost utrpení.
Ale když při poslouchání něco dělám, nijak mě to neruší. Samozřejmě se při tom nedá číst ani psát. Ale třeba vařit oběd a mít k tomu puštěné nějaké předčítání, to docela jde.
Keby som na rotopede chcela pozerať telku, musela by som mať periskop.
Mne sa výborne počúvali anglické zjednodušené knihy, to bolo načítané skutočne skvele. Vyslovovali pomaly a zreteľne, menili pri postavách hlas, aj samotný hlas predčítajúcich mi bol veľmi príjemný. A hrozne sa mi páčilo, ako znel Poirotov hlas, to ma vždy primälo usmievať sa. Ale to som počúvala kvôli jazyku, nie kvôli knihám samotným, tie som už častokrát poznala v preklade. Počúvala som aj niečo načítané rodenými hovoriacimi, ale laikmi, to som nevydržala s nervami, musela som to zabaliť. Strašne monotónne, akoby čítali telefónny zoznam. Okrem toho, komu preboha napadlo dať žene načítať knihu, kde je rozprávačom muž?!
Woodward, profík, neprofík, ja som rada, keď hluk okolo mňa ustane a ja si môžem v tichu čítať. Alebo aj v tichu variť. Vtedy nemám chuť to ticho niečím rušiť.
Na mě ticho působí depresívně. :) Když si čtu, mám k tomu puštěnou vždycky nějakou muziku. Celkem jakoukoliv, Beatles, G. F. Haendela nebo Armstronga, to je fuk, hlavně ať něco hraje.
Interpreti audio knih jsou v současnosti většinou tak druhá liga, najdou se i prvoligoví, ale extra třída jen výjimečně. Nezapomenu dodnes přednes knihy V. Neffa "Královny nemají nohy" v podání Františka Filipovského nebo rozhlasovou četbu Tomanova Sokrata - hledače blaženosti v podání Karla Hoegra. Dnes na piedestal stavím čtení Charrierova Motýlka Norbertem Lichým.
mata57....ty vůbec netušíš kolik máme skvělých hlasů /i mezi amatéry/ ....
ale třeba kvůli takovým příspěvkům o "druhé lize" jsem přestal dávat tipy na nová audia.... Motýlek načtený Lichým ... je v podtatě paskvil, který by se určitě líbil woodwardovi ..... je totiž zkrácený /a to až doslova kur...y/...koukám, žes neslyšel jak má být Motýlek načtený ....a to B.Švarcem ...a to je teprve ten piedestal.....
Text příspěvku byl upraven 20.01.19 v 17:16
Já jsem na audioknihy přesedlala zčásti z nutnosti, protože číst "vlastnoručně" můžu málokdy a tak si to vyhrazuji dílem na youtube, dílem ze zásob které jsem podělila po babičce. Byla už pár let před smrtí prakticky slepá a PC by nezvládla a tak jí byl za pomoci potomstva vypálen velký mandel rozhlasových her. Jenže je většina cédéček značena jen čísly, takže se mi hodí praxe z dob, kdy byl mým koníčkem český film a "klíčuji" hry a knihy podle obsazení. A je to teda paráda: Rösner, Brodský, Cupák, Hlavica, Mrkvička, Adamíra...
Já jsem vyrůstal na rozhlasových hrách, tedy většinou na dramatizacích knih, které musely být zkrácené díky stopáži. Komprimace mi nevadí, ale za uši mi tahá nedramatický přednes, ploché vyznění a pokud ještě stojí hlas za starou belu, je vymalováno... Jenom mě mrzí nedostupnost pokladů z archivu českého rozhlasu, ale to už moc odbočuji, i když závěrem mohu konstatovat, že už vím proč se herci bojí rozhlasového mikrofonu.
audioknihy sú super pri upratovaní a pri varení, ale nesmie to byť načítané automatom, alebo amatérom, ktorý nepozná koniec vety, kašle na obsah...Niekto takto przní hodiny a hodiny mayoviek. Až mi je toho chudáka ľúto, ale počúvať sa to naozaj nedá.
bamba: jednou jsem takhle začala poslouchat Pratchetta, bylo to utrpení, ale vydržela jsem statečně celé 2 minuty
mata57....já vyrůstám na rozhlasových hrách o pár let dýl, než ty....
Mám na Tebe dvě otázky....
...proč se herci bojí rozhlasového mikrofonu?
...a co jsou to ty poklady z rozhlasového archívu?
Bamba - počítačová Balabolka není dělaná pro lidi, jako jsi ty. Jsou mezi námi slepí .... a ti jsou vděčni za načtené knihy i Balabolkou.... a já děkuji lidem, kteří denně zdokonalují načítací program /přesto, že nejsem slepec....několika lidem jsem v knihovně doporučil koupit pocketa, který umí vloženou knihu číst /časem jsem jim v knihovně nainstaloval další, novou verzi Balabolky .....dnes si mohou tito slepí přátelé poslechnout každou knihu, která sice není načtená, ale je v ebooku ..... a získal jsem spoustu nových přátel .... i když mě nevidí.....
reader.007....amatéři, že neumějí načítat? ....ono slovo amatér se nehodí k člověku, který dělá dabing /ale je jinak řidič - jiný je pokrývač, ale určitě se hodí k načítání knih.,... a jsou od těchto lidí skvostné knihy ............ a něco o tom vím.....od doby, kdy jsem začal dělat svoje encyklopedie knih, filmů, seriálů, hudby , komiksů atd jsem vyposlechl 2134 načtených knih, povídek, rozhlasových her a dramatizací a nevím čeho ještě....
Text příspěvku byl upraven 20.01.19 v 18:50
nie je poklad ako poklad rozhlasový. Závisí to od všeličoho a najmä od réžie. Ak to niekto pustí pateticky - tak sa to tiež nedá počúvať. A čo sa týka mikrofónu - ten neoklameš, tam je počuť každý falošný tón - ak je herec mimo, alebo príliš patetický. Nemyslím si, že majú mať zrakovo postihnutí ľudia mizerne načítané knihy iba preto, že nevidia. Naopak práve kvôli nim vynikajúci herci trávili hodiny v štúdiách. Jeden z mála slovenských hercov mal povolené nádychy za mikrofónom bol pán herec Karol Machata.
encyklopedie: Proč nejde jen tak knihy "načítat" a "sekat je jak Baťa cvičky" a proč se herci bojí mikrofonu (kap. 4.2.2) naleznete v této práci: https://is.jamu.cz/th/uwbvl/Diplomova_prace_2015__2_.pdf
Který poklad z rozhlasového archivu se blyští více je dáno vkusem příjemce. Mne nejvíce oslovilo zpracování literárních děl v pořadu "3x60 a to stereo", kde se začalo pracovat s dalším zvukovým rozměrem. Z těch starších nemohu vynechat dvoudílnou hru "Odyssea kapitána Blooda" s Lukavským v hlavní roli. Srdcovkou je četba Tajemného hradu v Karpatech z roku 1968. Za vrchol dramatizace považuji sérii Zvony smrti od Ernsta Halla, ta je naštěstí vydaná na CD.
encyklopedie: já jsem někde něco takového řekla? Znám pár knih načtených hlasem velmi mladým a mně neznámým, takže nemůžu soudit jestli je interpret profesionál, ale podle ohlasů to vypadá, že je spíš nadaný (jak ty říkáš) amatér a i když si ráda poslechnu někoho ze svých oblíbených rozhlasových a hereckých matadorů, umím ocenit i neprofesionála když umí.
A jestli chcete slyšet zdroj mého dvouminutového utrpení, jen račte, pomučte se taky
https://www.youtube.com/watch?v=V1XpPP3OHZI
Já mám k tomuto tématu vzpomínku z dětství. Kdykoliv jsem se trochu začetl, byl konec. Jak se říká, kdyby vedle z kanonu stříleli, já nic. Trochu to zlobilo moji maminku, protože jsem nevnímal ani ji. No a teď na "stará kolena" mám trochu výčitky, tedy kvůli mamince. Mám k tomu ještě jeden poznatek, číst třeba v dopravním prostředku mi tak nějak nejde a to kvůli soustředění. Jinak já nejraději čtu v podvečer na chalupě, pod velmi starou jabloní.
Vložit příspěvek