V ohromení a strachu diskuze

21.10.2019

Kdepak, já po tom měsíci ve stresu nebyla ani náhodou.
Bavilo mě to, lidé byli sympatičtí a prachy stály za to. Ve stresu jsem byla zbytek roku v mé běžné práci.
Po měsíci mě to do tohoto stavu snad ani dostat nemohlo. Proto jsem si to pak ve druhém roce ráda zopakovala. Kdyby mě to trápilo, asi do toho nejdu.

To, co píšete o spojení pracovní vytíženosti a negativních dopadů na lidi (neexistující rodinný život, zdravotní problémy atd.), je pravda. To ale není problém jenom tamní ekonomiky a ani u nás k tomu nikdo nikoho nenutí.
Přeci jestli se chci dřít jako soumar, nebo dělat něco, co mě baví, nestresuje a nežere čas, je věc volby. Nebo fyzických možností. A tomu pak podřídím i zbytek života (budu mít nějakou finanční gramostnost, nenasekám si děti, které neuživím. A nebudu mít o sobě zbytečně vysoké mínění, co se postavení v práci týče. Zkusím všechno, co se namane), aniž bych o tom ve společnosti mlčela, abych se neponížila.

Neobdivuji tamní způsob zaměstnávání, protože ho neznám. Jenom jsem zmínila, jak by se mi líbilo pracovat. Postupně se vypracovávat.
Asi v tom hrají roli ambice lidí s vyšším vzděláním, kteří prostě za čas a peníze investované do studia očekávají vhodné místo. I to je v pořádku. Ale pak musejí počítat s tím, že při pohledu z okna nebudou obdivovat jenom krásnou scenérii, ale zároveň budou dumat nad tím, jestli je skok zabije rovnou, nebo si mají pomoci jinak.
Nakonec i sebevražda je věcí volby.

21.10.2019

Jestli umíte anglicky, pár článků:
Tenhle ve stručnosti shrnuje základní klady a negativy pracovní kultury Japonska, aniž by se dotýkal zásadních společenských problémů:
https://www.japantimes.co.jp/community/2019/01/30/how-tos/thinking-working-japan-good-know-youre/#.Xa0xclKm270

Tady je zase shrnutí všech největších problémů - dlouhá pracovní doba, špatná rovnováha mezi soukromým a pracovním životem, povyšování na základě věku a odsloužených let místo pracovních výkonů, etc.
https://www.economist.com/asia/2018/08/02/japans-habits-of-overwork-are-hard-to-change

Práce přesčas je rozebrána tady, při příležitosti nového zákona na její omezení. (Pro srovnání, u nás se v soukromém sektoru může udělat max. 416 hodin přesčasů ročně, máme specifikováno, v jakých případech je lze nakázat, a lze nakázat jen 150 neplacených hodin ročně.)
https://hrasiamedia.com/featured-news/2019/new-labour-laws-to-address-japans-culture-of-overworking/

Častým problémem (zobrazeným i v této knize) je také šikana na pracovišti. Pro zajímavost – Japonsko šikanu zakazuje. Už nějak ale zapomnělo na trest, který by mě následovat, pokud se jí přeci jen dopustíte:
https://www.nippon.com/en/japan-data/h00495/survey-finds-harassment-a-problem-for-one-in-three-japanese-workers.html
https://www.japantimes.co.jp/news/2019/10/01/national/third-japanese-women-certified-mental-health-issues-say-workplace-harassment-cause-government-survey-shows/#.Xa07FFKm270

S tím krásně souvisí i kauza, která na povrch vyplula loni - zaměstnankyně se musela omluvit zaměstnavateli a kolegyním, protože otěhotněla, aniž by na ni přišla řada. Jop, v některých odvětvích je v Japonsku evidentně běžné, že vám zaměstnavatel na základě odpracovaných let diktuje, kdy se smíte vdát, otěhotnět a kolik máte mít dětí.
https://www.telegraph.co.uk/news/2018/04/03/japanese-couple-apologise-ignoring-work-pregnancy-timetable/
https://www.straitstimes.com/asia/east-asia/pregnancy-rotas-add-to-japan-working-womens-woes

Dalším problémem je stále zvyšující se poměr kratších úvazků na úkor plných. Obzvláště pro mladé je dost těžké najít plnohodnotné zaměstnání a i několik let stráví na brigádách, kde je tatáž pozice placená mnohem hůře než na plném úvazku.
https://www.nippon.com/en/features/h00133/regular-full-time-positions-increasingly-elusive-for-japanese-workers.html

Závěr: I když se Japonsko v oblasti pracovní kultury a výkonů často dává za vzor, v zásadě se dá říct, že opak je pravdou. Tím vzorem se stalo, když po 2. světové válce dostalo svoji ekonomiku v rekordním čase z nuly mezi nejlepší. Dosáhlo toho právě vysokou obětavostí a silnou pracovní morálkou, která se jen posílila v době krize po pádu bublinové ekonomiky. Z dlouhodobého hlediska se ale ukazuje, že takový přístup není udržitelný a dokáže ekonomiku pohřbívat stejně jako ji dostávat nahoru. V posledních letech se takřka neustále mluví o problémech souvisejících s pracovním prostředím a o nutné změně japonského přístupu k zaměstnání. Zaměstnavatelé totiž stále častěji naráží na mantinely, které si tímto chováním vytvořili – nízká flexibilita, snižující se pracovní síla, nízká motivovanost zaměstnanců, zvyšující se zdravotní problémy. Zaměstnanci pak za svou snahu získají pomalu rostoucí platy, snižující se benefity, neexistující soukromý život a ztrátu donedávna tradiční jistoty doživotního zaměstnání. Situace, v níž prohrávají všichni.

20.10.2019

Zkuste si o tom něco načíst. Obdivujete tu japonskou pracovní kulturu na základě věcí, jež jí vůbec nejsou vlastní, a považujete za funkční něco, co sami Japonci vnímají jako zásadní celospolečenský problém, který je ekonomicky i sociálně táhne ke dnu.

S těmi cizinci ve vyšších vedoucích pozicích jsem nemyslela cizince na pobočce v Japonsku. Myslela jsem třeba Čecha na pobočce v Česku po několika letech práce. Zaměstnávat samozřejmě mohou, koho chtějí. Nedá se ovšem ignorovat fakt, že se tím sami připravují o profesionály, kteří by jejich firmám mohli zásadně pomoci. Proč bych totiž šla někam, kde nemám nejmenší šanci na povýšení nebo začnu směšně nízko, když jinde se o mě budou prát a dají mi, co mi na očích uvidí? Vysoký věkový průměr vyšších vedení a minimum inovací zvenku jsou jedním z důvodů, proč je japonská ekonomika často považována za zkostnatělou a proč ztratila schopnost rychle reagovat a válcovat konkurenci.

Neplacené přesčasy také nejsou individulní volbou, jako je tomu třeba u nás. V Japonsku je to zkrátka norma a její nedodržování vás bude stát práci. Dokud neodejde šéf a kolegové, neodejdete ani vy. Došlo to tak daleko, že má Japonsko celospolečenský problém s upadajícím rodinným životem, nízkou porodností, stárnoucí populací a nedostatečnou pracovní silou. Doslova a do písmeen kvůli práci nemají čas na zakládání rodin.

A to je fajn, že jste si ten měsíc užila. Já takhle táhla 3 měsíce a taky jsem se na konci cítila euforicky. Víte proč? Protože takhle se projevuje stres a jeho opadávání. Teď si zkuste představit, že takhle pracujete 40 let v kuse. To si nepřeje fakt nikdo.

20.10.2019

Držet si vysoké posty ve firmách pro našince dané země je v pořádku.
Také by se mi nelíbilo, kdyby mi do rodinné, nebo vztahově zpřízněné firmy nastoupil přistěhovalec a hned se cpal na vedoucí místo. Proč by si cizinec měl myslet, že vzdělání "v jeho zemi" stačí na "práci v té mé." Třeba právě s ohledem na kulturní zvyklosti a systém práce.

Co se toho přehnaného workoholismu týče, to je asi věc osobního rozhodnutí. Pokud se chce někdo strhat, umřít v padesáti na infarkt a do té doby trpět depresemi, ať si to užije.

Mně by se spíš líbilo, kdybych si mohla "svoje postavení zasloužit" v tom smyslu, že bych si opravdu zkusila všechno, abych pak jako okostýmovaná a načančaná panička nedržkovala na uklizečky, protože bych věděla, že drhnutí hajzlíků je fakt někdy docela síla :).

Před asi deseti lety jsem měla mesíční brigádu ve vojenském prostoru. Vlastně dva roky po sobě. Byla to práce na měsíc v kuse bez jediného dne volna, dvanáctihodinové směny, spíš čtrnácti, s ohledem na cestu tam a zpět. Po týdnu se střídala práce v kuchyni a úklidu areálu. Bylo nás tam v rámci týdne od dvou do šesti lidí. Byli jsme úplně vyřízení, hotoví a všichni jsme zhubli :). Smrděli jsme po přepáleném oleji a všem možném. Když jsme zrovna nepracovali, klepali jsme kosu, protože o nějakém zázemí pro civilní zaměstnance jsme si mohli nechat jenom zdát. Ale neměli jsme depku, necítili jsme se podřadní, nikdo nás nebuzeroval, neohrožoval. Naopak jsem měla dojem, že se ještě kde kdo zajímá o to, jestli nám něco nechybí a bylo mi to hrozně divné.

Naopak horší zkušenost mám z běžné práce, dlouhodobé, kde by po určité době měl každý vědět, kde je jeho místo. Ale u nás to pořád jaksi neplatí.

19.10.2019

Osobní zkušenost ne, ale ze zkušenosti spolužáků a ze všeobecně potvrzených faktů: Jedním z důvodů, proč efektivita japonské ekonomiky klesá, je to, že ať vystudujete cokoli, ať jsou vaše zkušenosti jakékoliv, jakmile nastoupíte u firmy, začínáte směšně nízko a povyšujete, jen protože někdo nad vámi vypadne (nebo umře). Nerozhodují vaše schopnosti, ale vaše pořadí nástupu a váš věk. A jedním z důvodů, proč práce v japonské firmě není pro cizince dlouhodobě perspektivní, je, že ať jsou vaše výsledky jakékoliv, nad určitou úroveň (obvykle střední management v dceřinné firmě v zahraničí) se nedostanete. Zbytek si drží Japonci pro sebe. Co tak čtu názory personalistů na místních i světových diskuzních fórech, kaizen vypadá dobře na papíře. V reálu nefunguje a drží ho na živu jen nepříčetné množství neproplácených přesčasů, které z Japonska dělají jednou ze zemí s nejvyšším počtem sebevražd na Zemi. A taky zemi, která aktuálně řeší problémy s vymíráním. Rozhodně nic, z čeho bych si chtěla brát příklad.