Bílá zvířata jsou velmi často hluchá diskuze

Postavy uvězněné ve svých životech jako jelení šíje ve zpuchřelé pneumatice. Chřestí garnýžemi, nosí si domů odstraňovače žmolků, sbírají vzorky vorvaního dechu, rozkrajují hálky a budí žlabatky, prokousávají se obludnými želatinovými medvědy, sestrojují lapače času, a hlavně srdnatě pojídají nahnilá jablíčka pravdy. Ženy zaplavují muže tirádami a muži ženy mlčením. Všichni jsou trochu nahluchlí a vychýlení z rovnováhy, tihle lidé možností, kteří čelí teroru nejednoznačnosti. Jsou si dobře vědomi svých slabostí, vad a chyb a očekávají za své viny spravedlivý trest v podobě klíče zmizelého pod podšívkou, pádu do vnitrobloku, vyhození z bytu vlastním hostem nebo znásilnění. Jestliže se Ivana Myšková v ceněné prozaické prvotině Nícení soustředila hlavně na co nejpřesnější zprostředkování zjitřených stavů hlavní protagonistky, tyto vytříbené povídky působí příběhověji a čiší z nich radost z fabulace. Jestliže byl literární jazyk Nícení cudný a současně ohýbaný až k zaumnosti, tady je Myšková věcnější, cyničtější a občas mravenčivě nemravná.... celý text